Přemýšleli jste někdy o tom, nakolik mají různé pohádky reálný základ? Třeba ta o té chaloupce z perníku? Já tedy ne. Až do chvíle, co jsem při jedné procházce na skutečnou perníkovou chaloupku opravdu narazil. Od té doby vím, jak to bylo. A teď si to můžete přečíst i vy 😉
***
Procházel jsem se po lese, poslouchal ptačí zpěv a jen tak letmo koukal po zemi, jestli třeba náhodou nenajdu nějakou tu houbu. Zatím bez úspěchu. Všude rostly jen samé muchomůrky.
Po chvíli jsem došel na lesní mýtinu. Hned na jejím kraji jsem zůstal zaraženě stát. Přímo přede mnou stála chaloupka. Ale ne jen tak obyčejná. Hrála barvami a vypadala přesně tak, jako by byla z pohádky o té chaloupce perníkové.
Pomalu jsem šel k ní zvědavý, zda opravdu není z perníku. Byla. Příjemnou perníkovou vůni jsem zachytil už pár kroků od ní a když jsem k ní přišel a šťouchnul do její zdi prstem, zabořil se mi do měkoučkého čerstvého perníku.
„Jestli máte chuť, tak si klidně kousek ulomte,“ ozval se za mnou znenadání ženský hlas. S leknutím jsem se otočil. Přede mnou stála příjemně vypadající žena v červených šatech, určitě ne starší čtyřiceti let.
„Nebojte, jen si klidně dejte,“ řekla mi, když uviděla mé leknutí. Pak ještě smutně dodala: „Beztak už to nikdo jinej nechce.“
„To je vaše?“ zeptal jsem se.
„No jo, je,“ odpověděla mi a zkroušeným pohledem se podívala na chaloupku. Pak se podívala na mne. „Nedáte si čaj?“
„Proč ne,“ přikývl jsem. Žena vytáhla z kapsy klíč, odemkla a vstoupila dovnitř. Já šel za ní. Chaloupka měla jen jednu místnost, skromně vybavenou. Byl v ní stůl se židlemi, skříň, truhlice, postel, pec a několik poliček s nádobím.
Žena během chvilky zatopila v kamnech a dala vařit vodu. Než se ohřála, vzala s police konvici a nasypala do ní čaj. Pak postavila na stůl dva hrníčky se lžičkami a cukřenku. Všechen ten porcelán byl krásně malovaný a jistě už hodně starý.
„Nedáte si přece jenom ten perník? K čaji bude dobrej,“ zeptala se mě potom. Po krátkém váhání jsem přikývl. Žena vzala talíř, vyšla ven a po chvilce ho přinesla zpátky i s voňavým perníkem. Mezitím se začala vařit voda a tak zalila čaj, postavila konvici na stůl a sedla si.
„Můžu se zeptat, jak jste k tý chalupě přišla?“
„To je dědictví. Po dědovi a babičce.“
„Oni byli…“
„…perníkovej dědek a bába?“ dořekla za mne mou otázku a hned mi odpověděla. „Né, oni né. To byli praprababička s prapradědečkem. Oni tady tu chaloupku postavili.“ Potom se odmlčela, nalila čaj do hrnků a jeden mi podala. Osladil jsem si ho, zamíchal a upil. Pak jsem se na chvíli zamyslel.
„Víte, oni…“ soukal jsem ze sebe nesměle. „Znáte tu pohádku.“
„Chcete vědět, jestli jedli děti, jo?“ pochopila, na co se chci zeptat. Čekal jsem, že se rozčílí, ale ona si jen tak smutně povzdechla.
„Oni měli děti rádi. Když sem nějaký přišly, tak je vždycky pohostili, nabídli jim čaj, nechali je, ať si na perníku pochutnají a pokaždé jim pak ještě přibalili něco na cestu domů.
To o tom Jeníčkovi a Mařence je jen pohádka, kterou si kdysi kdosi vymyslel. Nejspíš asi někdo, kdo o chaloupce jen slyšel, ale nikdy tu nebyl. Bohužel je ta pohádka jedinou vzpomínkou na chaloupku mezi lidmi. Děti, co sem chodívaly, vyrostly a nejspíš zapomněly. A další už se sem cestu nenašli. Praprabába s prapradědou tu zůstali sami. Teda skoro sami, protože se jim narodil praděda, a tak měli alespoň nějakou radost.“
„A co pak s nimi bylo dál?“
„Žili a umřeli. O chaloupku se pak staral praděda a po něm ji zdědil děda s babičkou. Jenže je to tady na samotě nebavilo a tak se odstěhovali do městečka. Sem vždycky zaskočili, aby to tu trochu poklidili. A teď to po nich dělám i já. Jen nevím, kdo to tu převezme po mně, protože já bohužel nemám žádné děti,“ povzdychla si a napila se čaje.
Vzal jsem si z talíře kousek perníku a zakousl se do něj. Byl příjemně sladký a měkký a přímo se rozplýval na jazyku. Pomalu jsem přežvykoval a užíval si tu chuť. Všiml jsem si ženy, jak se tomu trochu usmála. Potom mě něco napadlo.
„Ale to by mě zajímalo, jak to, že tu ten perník tak vydrží?“
„To je jednoduchý. Chaloupka je prostě kouzelná. Praprabába s prapradědou do ní vdechli část svý laskavosti, kus lidský dobroty a něco lásky. Přáli si, aby mohl kdokoliv přijít a perník ochutnat. A tak vzniklo kouzlo, které chrání chaloupku před stárnutím a zkázou.
Víte, můj muž o ní neví. On je to technicky založený a pragmatický člověk. Nepochopil by kouzlo téhle chaloupky. Pravděpodobně by navrhl, abychom ji prodali nebo nějakým obchodním způsobem využili. Jenže to by se kouzlo navždy ztratilo a chaloupka by tak vlastně přestala existovat,“ řekla smutně a zadívala se na perník.
Díval jsem se na ní a přemýšlel, jak bych jí mohl pomoci. Z jejího vyprávění a hlasu bylo jasně cítit, jak ji mrzí opuštěnost a zapomenutost chaloupky. Ano, chaloupka sice existovala v pohádkovém vyprávění před spaním. Ale nikdo z lidí a hlavně dětí netušil, že tady, vprostřed lesů, opravdu stojí.
A uvěřil by tomu někdo? Kdo ví. Kdyby to někdo vyprávěl mně, pochyboval bych. Jenže já ji viděl, ucítil perníkovou vůni, perník ochutnal, sedím v ní a vím, že je skutečná. Já to vím. A myslím, že se snad někdo najde, kdo mi mé pohádkové vyprávění uvěří.
„Dáte si ještě čaj?“ vytrhla mě žena z myšlenek. Ani jsem si nevšiml, že jsem ho dopil. Usmál jsem se a přikývl. Žena mi nalila, já jsem si ho znovu osladil a zamíchal. Potom jsem se natáhl pro další kousek perníku a zakousl se do něj. Byl opravdu výborný…
