Zdeněk Hulbach

Možná jen díra ve skále, možná, že i něco víc. Symbol jednoho putování či cesty za poznáním? To už si každý sám musí říct.

Na cestu dle knihy, kolik jich šlo, kdo ví. Já si tak splnil sen a z Ještědu došel až k Jeskyni soví.

Noc zakryla okolní les, oheň pomalu dohořívá. Kolem panuje ticho a klid, poutník pod skalou leží, zavírá oči a zvolna usíná.

Z večera obloha ohnivá, v noci nad hlavou hvězdy svítící. Po velmi větrné noci nás na další cestu toulavou budí slunce vycházející.

Když slunce vychází, není třeba říkat víc. Je to jen slunce, příroda, svět, ty, čistý a klidný, a víc už nic.

Je na nebi dlouhá a bílá, říkáš si, že je snad věčná. Galaxie, naší planety matka rodná, s miliony hvězd a tisíci planet, lidé ji zvou: dráha mléčná.

Na noční obloze letadla letí, dráhy jejich se kříží. Uvnitř nich lidé sedí a jen oni vědí, kam jejich cesty míří.

Ne, ještě se tam nechystám… 😀 *** Má cesta světem se končí, třeba se sejdem v té druhé říši. Vše, co jsem prožil, dobré i zlé, prožil jsem rád. A teď verš svůj poslední píši.

Na noční louce rosou pokryté ulehl poutník na svá záda. Na nebe tiše vzhlíží a náhle vesmír říká: Přej si něco, hvězda padá.

Na podvečerní louku srnky pomalu vchází. Den ke konci se chýlí. Na rudé obloze slunce za obzor zachází.

Liška na lov loukou kráčí, svůj huňatý ocas zdvihá. Zastaví, kořist zbystří, jak ohnivá čára se pak travou míhá.

Na noční krajinu snáší se déšť, kapky do listí buší. Poutník pod skálou leží a co hlavou se mu honí, jenom on sám tuší.