Jeli jsme autem po opuštěné silnici někde mezi poli. Najednou kamarád šlápl na brzdu. Podíval jsem se na něj, co dělá. Pokývl hlavou před auto a jen suše prohlásil: „Pes.“ A opravdu. Vprostřed silnice seděl pes, měl vyplazený jazyk a díval se na nás. Řekl jsem kamarádovi, ať na něj zatroubí. „Né, počkej,“ odpověděl mi. A tak jsme tam seděli v autě, dívali se na psa, pes na nás a nikdo nevěděl, co bude. Seděli jsme pět minut, deset, dvacet, půl hodiny. Pomalu jsem začínal usínat. Pak se najednou pes zvedl a pomalým povzneseným krokem odešel ze silnice. Tam se zastavil, posadil a zase se na nás díval. Kamarád zakroutil hlavou a rozesmál se. „Sakra, to je ale blbej pes,“ konstatoval s úsměvem. Potom nastartoval auto, šlápl na plyn a pokračovali jsme v cestě.
