Před lety jsem byl na návštěvě u babičky, která bydlela v paneláku. (Ahoj babi, vzpomínám na tebe.) A jak jsme tam tak seděli, tak se ozval zvonek. A ejhle, oni to jehovisti. O těch ale tahle povídka není, proč by taky jo? Příběh je úplně o něčem jiném. Holt inspirace má někdy různé cesty…
***
Seděl jsem na křesle v obývacím pokoji u vypnuté televize a poslouchal panelákovou symfonii. Všechny ty zvuky, které se ke mně linuly z několika různých stran.
Přímo nade mnou se už zase hádala paní Nováková s panem Novákem. I když o hádce se asi mluvit nedá, neboť hlavní slovo měla jako vždycky paní Nováková. Jsem zvědav, jestli někdy taky začne nadávat pan Novák. Ale asi ne. Na to ho jeho žena příliš ovládá.
Do křiku paní Novákové se přimotala další hádka. Podle mužského hlasu to bude asi ten novomanželský pár bydlící vedle Nováků. Tak už ji mají taky za sebou, svou první hádku. A večer pak přijde vášnivé usmiřování. No, uvidíme, jak dlouho bude trvat, než se zase pohádají.
Pak se vedle od Müllerových ozývá vrtačka. Pan Müller, vášnivý kutil, určitě zase vyrábí nějakou poličku nebo skříňku. Doufám, že mě ji zase nepřijde nabízet. Už mi docházejí výmluvy, jak mu říct, že ji nechci.
A potom tu máme několik hrajících rádií. Copak to tam máme. Jedno je jistě Kája Gott. A to další, to bude určitě Lucka Bílá. No jo, ty tu zní každý den. Někdy i několik různých písniček naráz. Ale co je to ostatní? To by mohli být Lunetici. No jo. To je od té mlaďounké dcerušky Fuchsových. A ten zbytek, tak to už nerozeznám.
Celou symfonii pak doplňují obvyklé zvuky, jako je bouchání dveří, splachování záchodů, dupot na schodech a zvonění zvonků. Tak hlasité a nepříjemné, jaké se náhle ozvalo u mne. Zvedl jsem se z křesla, šel ke dveřím a podíval se kukátkem na chodbu. Stál tam nějaký sešlý stařík o holi a smutně se díval na moje dveře. Otevřel jsem.
„Dobrý den. Prosím vás, můžete mi pomoci? Já jsem se asi ztratil,“ spustil hned, co jsem se před ním objevil.
„Jak jste se ztratil?“ zeptal jsem se ho nechápavě.
„Víte, já hledám Horáčkovi.“
„Horáčkovi?“ podíval jsem se na něj a zamyslel se. Ale ať jsem vzpomínal, jak jsem vzpomínal, nemohl jsem si žádné Horáčkovi v našem domě vybavit.
„A jste si jistý, že bydlí v tomhle domě?“
„Já, já nevím,“ sklopil zkroušeně hlavu. Díval jsem se na něj a nevěděl, jak mu pomoci.
A pak ze mne trochu nečekaně vypadlo: „Nechcete jít na chvíli dál?“
On zvedl hlavu, podíval se na mne, usmál se a trochu nevěřícně se zeptal: „Opravdu?“
„No, jen pojďte. Třeba něco vymyslíme,“ odpověděl jsem mu s úsměvem a pustil ho dovnitř. On pomalu vešel, došel do kuchyně a sedl si do židle.
„Dáte si čaj?“ zeptal jsem se ho.
„Ne, děkuji,“ řekl mi se stále ještě smutným tónem v hlase. Sedl jsem si naproti němu.
„A ty Horáčkovi, to jsou vaší příbuzní?“
„Dcera, víte?“
„A vy si nepamatujete, kde bydlí?“
„Když já jsem u ní ještě nikdy nebyl.“
„A jak víte, že bydlí na tomhle sídlišti?“
„Já to nevím,“ odpověděl mi ještě smutněji. A já absolutně nevěděl, co mu na tohle říct. Na tohle odpověď nebyla. Tak jsem jen mlčel a čekal na nějakou spásnou myšlenku, nějaký nápad, jak tomuhle smutnému a ztrápenému staříkovi pomoci. Až mi ho po chvíli nevědomky poradil on sám.
„Víte, já jsem ji chtěl jenom vidět. Ona u mne nebyla už pět let.“
„Ona vás už pět let nenavštívila?“ zareagoval jsem nevěřícně.
„Ale ona mi píše,“ ohradil se stařík. „Vždycky jednou za čas mi pošle dopis. Zrovna minulý týden mi přišel jeden. Podívejte,“ řekl mi, z kapsy kabátu vytáhl přeloženou obálku a podal mi ji. A ta obálka byla tou spásou. Kromě adresy staříka na ní byla i zpáteční adresa. K mému překvapení to byla adresa hned protějšího paneláku.
„Dědo, vždyť vy tady máte její adresu,“ řekl jsem mu vesele.
„Ano? Já to nevěděl. Já jsem na to asi zapomněl.“ A já ho pochopil. Stačilo jen, aby si spletl dům a zmátlo ho to tak, že už ani nevěděl, kde je a kam jde.
„Tak pojďte, dědo. Já vám ukážu, kde bydlí vaše dcera.“ Potom jsem ho odvedl ven před dům a ukázal mu protější vchod. Děda se na mě radostně podíval a pak pomalu k tomu vchodu přešel. Chvíli mu trvalo, než našel ten správný zvonek. Nakonec ho našel a za okamžik už mu jeho dcera otevírala dveře.
Dál už nebylo třeba, abych tam stál. Vrátil jsem se zpět do bytu, usedl do křesla a znovu se zaposlouchal do panelákové symfonie.
Paní Nováková už byla zticha, novomanželé už se nejspíš usmiřovali, pan Müller svou poličku také už nejspíš dokončil a Gotta, Bílou a Lunetiky vystřídali Hůlka, Vondráčková a Chinaski. Celou symfonii pak doplňovaly obvyklé zvuky, jako je bouchání dveří, splachování záchodů, dupot na schodech a zvonění zvonků…
