Městem kráčím, do uší balady si pustil,
na melancholickou strunu útočí jak prase,
sotva se svou duší ze stínů jsem vykročil,
veršů pár, prásk… a jsem v nich zase.
Tma vkrádá se zvolna do ulic,
světla ubývá, v koutech mizí,
já na lidi jen koukám, neříkám nic,
ty lidi kolem jsou mi všichni cizí.
Lampy na chodník tu svítí,
do nitra lidí paprsky neprojdou,
kdo ví, kam se to všichni řítí,
kde jejich verše vlastně jsou.
Tak poslouchám balady, trpké, smutné,
ale sem tam je v nich i smích,
vítr si fouká, a verše hutné,
možná i moudro někde je v nich.
Já na ostrov došel, na řeku hledím,
teď vprostřed města chvíli sám jsem,
kol kolem teď zrovna nikdo není,
tak sedím tu sám, s Villonem.
8. 10. 2017
