To ráno se podíval z okna. To, co viděl, ho pekelně otrávilo. Skrz dlouhé provazy deště totiž neviděl vůbec nic. Domy, které stály naproti, stromy vedle nich, obloha… To vše se ztrácelo za rozostřenou oponou vody. Do toho měl dneska vstávat? Vždyť už teď měl náladu na houby a velmi dobře tušil, co s ní provedou první cáry vody, co mu stečou po tváři a za krk, a také první šlápnutí do kaluže. A také představa obličejů všech těch lidí kol kolem. Proč by na ně měl zase koukat? Tak to ne. Otočil se na druhý bok, přikryl se dekou až ke krku a zavřel oči. „Dneska mi můžeš políbit, světe!“
😀