Taxík

Tahle povídka vznikla na zadání. Nutno ovšem podotknouti, že to zadání nebylo pro mě, ale já ho vymyslel pro někoho jiného. Dopadlo to ale tak, že povídku jsem napsal já a z druhé strany se ke mě dostal jen menší, docela slibný, nerozvinutý nástřel. Je to téměř novinka, napsal jsem ji někdy na konci podzimu loňského roku, pak ji nechal uležet, nedávno doupravil a teď už je tedy venku.

A jaké že bylo zadání? Copy from ICQ: „noční taxi…. příběh o cestě, ze které se zákazníci nevrací, o autě, do nějž kdo nasedne, už nikdy nevystoupí……..“ A protože tam nebylo nic konrétního, tak jsem měl široký okruh, jak to zpracovat. A tak jsem ten okruh hodně využil a ač by ten námět v první řadě sváděl nějakým směrem, já to nabral směrem úplně jiným. Však uvidíte… 😉

PS: Neodpustím si drobné porýpnutí, protože vím, že dotyčná osoba, pro kterou to zadání bylo, sem určitě hodí okem. Dočkám se povídky? 😉

***

„Tak co, pořád jseš si jistej, že ty prachy nemáš?“ zeptal se s klidem angličana chlápek v černém obleku druhého chlápka sedícího na gauči a přitiskl mu pistoli s tlumičem k prostředku čela. Maník na gauči byl oblečený do odrbaného trička a špinavých džínů, dlouhé nemyté vlasy měl spletené do copánku a v tuhle chvíli se pekelně potil.

„Počkej, počkej, vždyť se přece můžem nějak domluvit, ne?“ odpověděl s marnou snahou o suverenitu.

„Domluvit? Na čem? Šéf to řekl jasně: ‚Má už dva týdny zpoždění. Jestli ty prachy nenavalí, tak ho prostě a jednoduše sejmi. Prodávat zboží a neodevzdávat zisky, to se nedělá. A rozkazy mýho šéfa jsou mi jasný. Takže, máš ty prachy nebo nemáš? Nemám na tebe celou noc…“

„Dobře, dobře, jen dej tu pistoli pryč,“ rezignoval maník na gauči. Chlápek v obleku sklopil zbraň a obezřetně sledoval maníka, jak sahá pod matraci gauče, odkud poté vytáhl balík bankovek a podal mu je.

„Tady je deset táců. Dalších pět je tamhle ve stole v šuplíku v obálce. Tak si je tam můžeš vzít.“

Chlápek pomalu popošel ke stolu a, neustále sledujíc maníka na gauči, otevřel šuplík. Poslepu do něj sáhl a vyndal bílou obálku s penězi. Pak k nim přidal balíček od maníka a strčil je do kapsy saka.

„Ty si to nepřepočítáš?“

„To nebude nutné, já ti věřím,“ odvětil chlápek s úsměvem. Pak znovu zvedl pistoli, zmáčkl spoušť a trefil maníka přesně doprostřed čela. Maník se sesul na gauč, aniž by stačil pochopit, co se to stalo.

„Mě na nějaký stovce totiž nezáleží. A šéf teď bude mít aspoň reklamu,“ dodal už víceméně pro sebe. Pak zastrčil pistoli zepředu do kalhot, srovnal si sako a vypadnul ze špinavého bytu na ještě špinavější chodbu neudržovaného domu. Sešel po schodech do přízemí a vyšel z domu ven. V ulici, kde se octnul, vládl neuvěřitelný bordel. Domy kolem se pomalu rozpadaly a o bohatství jejich obyvatel si těžko mohl dělat nějaké iluze. Aspoň že byl docela klid a nikde nikdo nebyl. Což na tuhle prašivou čtvrť plnou všelijakých existencí bylo docela zvláštní. I na půl druhou v noci, jak zjistil při pohledu na hodinky. Zaslechl zvuk motoru. Po krátké chvíli se zpoza rohu vynořil červený taxík, přijel k němu a zastavil zadními dveřmi přímo před ním. Chlápek si otevřel, nasedl a připoutal se.

„Jste přesný,“ pověděl taxikářovi.

„To víte, když si chce našinec vydělat, musí se snažit,“ odpověděl taxikář, obyčejný muž s kšiltovkou Yankees na hlavě skrývající černé kudrnaté vlasy, v hnědé kožené bundě a kostkované košili. „I když se musím přiznat, že v téhle čtvrti se necejtím zrovna nejlépe, navíc v tuhle hodinu.“

„V pořádku, však jsem vám také slíbil, že vám za to připlatím,“ řekl chlápek. „Ale teď už bysme mohli jet.“

„Jasně pane, jedem. Objednaná adresa pořád platí?“

„Samozřejmě, změnu bych vám přece řekl.“

„Já vím, omlouvám se. Jen jsem se chtěl ujistit, abych vás neodvezl někam, kam jste nakonec nechtěl. To by mě mohlo taky stát dýško,“ pokusil se zažertovat taxikář a rozjel se. Chlápek na jeho pokus o vtip nijak nereagoval, jen se zahleděl do tmy. Taxikář pohodil okem do zrcátka na chlápka a neznatelně pokývl hlavou. Pak už se věnoval řízení.

Po pár ulicích a křižovatkách pomalu opustili starou špinavou čtvrť a najeli na jednu z hlavních městských ulic. Provoz na ní byl i takhle vprostřed noci docela hustý. Míjeli taxíky, běžná auta a sem tam i nějakou limuzínu. Na chodníku se pohybovali různé typy lidí. Bandy mladých na tahu, týpci, co už od pohledu museli být dealeři, holky na prodej. Běžný noční život tohohle města. Chlápek to vše sledoval, ale příliš nevnímal. Stejně mu všichni tyhle lidi byli naprosto ukradení. Stýkal se s nimi jen tehdy, když vyřizoval zakázky od šéfa. Jinak ne. Nestáli mu za to.

„Vyřídil jste, co jste potřeboval?“ zeptal se taxikář chlápka.

„Myslím, že do toho vám nic není,“ zavrčel chlápek.

„No, možná máte pravdu, a možná taky ne,“ začal polemizovat taxikář.

„Řekl bych, že mám. A jestli vám můžu dát dobrou radu, tak už se dál na nic nevyptávejte.“

„Dobrá rada nad zlato, říkal mi kdysi jeden člověk, co jsem ho taky vezl. Ale já mám jednu takovou ošklivou vlastnost, dobrými radami se zpravidla neřídím.“

„Abyste na to taky jednou nedojel.“

„A proč?“

„Mohl byste někdy narazit na někoho, komu vaše zvědavost nemusí být po chuti a mohl by na to zareagovat poněkud nepřiměřeně.“

„Třeba vy?“ zeptal se s klidným úsměvem taxikář.

„Jo, třeba já.“

„Ts,“ ušklíbl se taxikář. „Lidí, jako jste vy, už jsem pár vezl. Všichni vyhrožovali a vidíte, stále jsem tady.“

„Co máte na mysli tím: Lidi jako jste vy?“

„No co asi. O člověku, kterej si v poledne objedná taxík na půl druhou v noci do té nejhorší čtvrti ve městě, nosí upravenej a drahej oblek a je ochoten si výrazně připlatit, takovej člověk se určitě neživí podomním prodejem vysavačů.“

„Možná máte čuch na lidi, možná se pletete. Každopádně na vaši zvědavost a vyptávání nejsem zvědavej. Ale nechci se dneska nějak zvlášť rozčilovat. Takže se dohodneme, vy už budete mlčet, odvezete mě, kam máte, dostanete prachy a všechno bude OK.“

„Nejsem si zcela jistý, že to dneska bude všechno OK,“ zapochyboval taxikář. „Přeci jenom, po tom, co jste před pár minutama udělal…“

„A co jsem měl udělat?“

„Poslat tomu ubožákovi olověnou navštívenku do hlavy, když už to nebylo nutné. To nebylo zrovna košér.“

„Cože?“ zarazil se chlápek.

„Přece jak vám ten člověk zaplatil těch patnáct táců a vy jste ho stejně sejmul. A navíc si ty prachy schovat s úmyslem zatajit to před svým šéfem… To se přece nedělá.“

Chlápek vytáhl pistoli a přitiskl ji taxikářovi k hlavě.

„Jseš snad nějakej zasranej fízl nebo co? Odkud to víš?“

„Jó, já toho vím. A tu pistoli si můžete schovat, ta tu je naprosto zbytečná.“

„O zbytečnosti mý bouchačky rozhoduju já. A teď koukej klopit, odkud to víš? A co ještě o mě víš?“

„Co já o tobě vím? Myslíš třeba tu haldu vražd? Vydírání? Ten vypálenej bar? Nebo tu znásilněnou prostitutku? Podplácení policistů? Či zmlácení manželky soudce a únos dcery prokurátora? Vím toho o tobě dost a dost.“

„Sakra, odkud to všechno víš?“ křičel už chlápek. „Koukej to říct nebo ti to fakt rovnou našiju do kebule!“

„A to se mám bát? Řeknu ti to, zmáčkneš spoušť. Neřeknu, zmáčkneš ji taky. V podstatě je úplně jedno, co udělám. Takže jestli chceš, tak to klidně zmáčkni. Jestli se teda nebojíš nárazu ve stovce do baráku,“ odvětil taxikář a přišlápl plyn.

„Na to ti kašlu. Jestli mi neřekneš, odkud to všechno víš, tak tě sejmu a je mi jedno, co se pak stane!“

„Já myslím, že ti to jedno není. Uvažuj, zbavíš se sice svědka, ale když budeš mrtvej, tak ti to bude houby platný.“

„Už mě ale vážně začínáš srát! Zajeď támhle do té ulice za barem a zastav!“

„Nemám důvod.“

„Ty nemáš důvod? Sakra ty nemáš důvod? Jestli sis ještě pořád nevšiml, to já tu držím pistoli v ruce!“ zakřičel chlápek a zamával taxikářovi pistolí vedle hlavy.

„No a? To je věc, která mě vůbec netrápí,“ usmál se taxikář a  pohodlně se rozvalil v sedačce.

„Do prdele, zajeď do té ulice nebo to fakt zmáčknu!“ přitiskl chlápek pistoli taxikářovi k hlavě.

„Fajn, tak to zmáčkni.“

„Jak chceš!“ odvětil chlápek a zmáčkl spoušť. Vozem se ozval výstřel a řidičova hlava spadla na volant. To bylo všechno. Nikde žádná krev, vystříklej mozek, žádná díra v hlavě, nic. A auto jelo klidně dál stejnou rychlostí, jako kdyby se nic nestalo. Chlápek zíral na taxikáře ležícího na volantu neschopen slova.

„Sakra, tohle fakt nesnáším,“ zvedl náhle taxikář hlavu a zakroutil jí. „To si fakt musí každej vystřelit?“

„Do prdele, co se to tu děje?“

„No, že bys neuměl mířit?“ ušklíbl se řidič.

„Vždyť jsem tě střelil přímo do hlavy!“

„Hm, asi ne.“

Chlápek znovu přiložil pistoli taxikáři k hlavě. Nový výstřel. A když se řidičova hlava znovu opřela o volant, vystřelil chlápek ještě jednou. A znovu. A znovu. Pak počtvrté. Jenže co to bylo platné, když taxikář hlavu zase zvedl a jen se na ní vzadu podrbal.

„Ještě to chceš zkoušet? Mě už to fakt nebaví,“ ohlédl se na střelce. Ten jen spustil ruku s pistolí na sedačku a civěl na jeho hlavu.

„Do háje, co jseš zač?“ zeptal se tiše.

„Co jsem zač? Jen taxikář,“ usmál se řidič. „Jen taxikář.“

„Tohle přece není možný. Vždyť jsem tě trefil do hlavy, několikrát. A že bych střílel slepejma, to je blbost!“

„Možný je všechno, příteli. Možný je i to, že tohle je poslední taxík, do kterého jsi nasedl.“

„Cože?“

„Podívej se ven.“

Chlápek se koukl z okýnka. Viděl pořád to samé město, ty samé ulice. Jen něco bylo jiného. Nikde nebyli lidé. Žádné šlapky, dealeři, feťáci, bezdomovci, policajti, žádný obyvatelé města, prostě vůbec nikdo. A po ulici kolem nich nejelo ani žádné auto. Město bylo náhle úplně prázdné. Byli tu jen on a taxikář jedoucí červeným taxíkem. A jak projížděli ulicí, všechna světla za nimi, lampy, okna, neony, všechno to zhasínalo.

„Do prdele, co to je? Tohle přece je blbost. Tohle nemůže být skutečnost,“ obrátil se chlápek na taxikáře.

„Možná že ne. A možná, že je to skutečnější, než skutečnost. Kdo to dokáže posoudit?“ pokrčil taxikář rameny. „Každopádně, teď jsi se ocitnul v mém světě. A jedna věc tu platí, není cesty ven.“

Sotva to taxikář dořekl, všechna světla venku jako na povel zhasla a auto projíždělo absolutní tmou.

„Možná sis o sobě moc myslel. Možná sis říkal, že se ti nemůže nic stát. Jenže všechno, co děláš, se ti jednou vrátí. Máš ruce od krve a ty ruce jsi neustále podával ďáblovi. A víš co? Ďábel podanou ruku nikdy neodmítne,“ řekl taxikář a rozesmál se. A smál se víc a víc. A o co víc se smál, o to víc se venku objevovalo světlo. Nikoliv bílé, ale rudé, rudé jako krev. Chlápek zíral z okna a pomalu začínal rozeznávat vše kolem. Červeně žhnoucí oblohu bez slunce a mraků klenoucí se nad širou pustou plání. Všechno tam bylo suché a mrtvé. Tráva, zčernalé pahýly stromů, kostry zvířat. Celá pláň se táhla od obzoru k obzoru, do všech stran, kam se jen podíval. Stejně jako dlouhá stará rozpraskaná nekonečná silnice, po které jeli.

„Kde to kurva jsme?“

„Kde? Záleží snad na tom, abych ti to řekl?“ přestal se smát taxikář. „Sám teď budeš mít dost času na to, abys o tom přemýšlel.“

„Cože?“ chtěl se zeptat chlápek, ale už nebylo koho. Sedadlo řidiče bylo prázdné. Taxík jel dál sám, bez řízení, stále stejnou rychlostí směrem vpřed po černé silnici. Chlápek zkusil odepnout pás. Ten ale pevně držel, i když s ním lomcoval a tahal za něj, seč mohl. Ke všemu čím víc za něj trhal, tím víc ho svíral do sedačky a škrtil. Nechal toho. Řemen se lehce uvolnil a zase mohl dýchat. Zkusil otevřít dveře. Marně. I okýnko se odmítalo podvolit. Mohl se snažit sebe víc, ale z tohohle auta ho nechtělo nic pustit ven. Začal vztekle loktem i dlaněmi mlátit do skla. Jediným výsledkem byla bolest v rukách.

„Kurva! Kurva! Kurva!“ ulevil si. Přece v tomhle taxíku neskejsne navěky. Do očí mu padla pistole ležící vedle něj. Zvedl ji a vystřelil do okýnka. Kulka se o sklo rozprskla, jako by byla z porcelánu. Zkusil to ještě jednou. Stejný výsledek. Zkontroloval zásobník. Zbývala mu poslední rána. Ještě jedna možnost tu je. Ještě jedna cesta, jak z toho ven. A on chtěl vyzkoušet všechno, v žádném případě nebyl zvyklý prohrávat. Zvedl pistoli a strčil si ji do úst. Na malou chvíli zaváhal, ale pak to zmáčkl.

Nic. Pistole nevystřelila. Zkusil to znovu, ale bezvýsledně. Mačkal spoušť jako zběsilý, ale rána prostě nevyšla. Vztekle pistoli mrštil přes taxík. Zbraň se odrazila od palubní desky a, jako by se mu chtěla vysmát, spustila. Poslední kulka se několikrát odrazila od oken, párkrát mu hvízdla kolem hlavy a pak se zarazila do tachometru přesně vedle ručičky ukazující stodvacetikilometrovou rychlost.

Taxíkem se rozezněl smích. Hlučný ďábelský smích. Smích vítěze. Smích, který se mu zaryl hluboko do hlavy. Smích, který nepřestával a který slyšel, i když si zakryl rukama uši. Pak si v povzdálí všiml rychle se blížící velké cedule. Tmavé cedule, na které se rýsovala nějaká písmena. Čím byl blíže, tím zřetelnější byla. Až konečně byla cedule jen pár metrů a on si nápis mohl přečíst: „Peklo.“ A pod tím byla menšími písmeny namalovaná ležatá osmička spolu s dalšími dvěma písmeny: „km.“ Taxík minul ceduli a dál se řítil nekonečnou rudou plání vpřed. S nekonečně plnou nádrží, nikdy nezpomalující. S pasažérem, který se marně snažil vytrhnout bezpečností pás poutající ho k sedačce. S pasažérem, který stále znovu a znovu mlátil do dveří nepřestávaje křičet hrůzou. Jen stále uháněl vpřed…