Pokus o sci-fi povídku. Nemůžu říct, že by se mi zrovna nějak povedl, ale proč by měl ležet v šuplíku, když může ležet u mě na webu jako odstrašující příklad toho, jak se sci-fi povídky nepíšou… 🙂
***
„Ahoj, Ester,“ zahlaholil Jerry Mungo při vstupu do kanceláře.
„Ahoj, Jerry,“ zvedla oči lemované dlouhými černými řasami Ester. Ester byla jedna z nejkrásnějších, ne-li nejkrásnější sekretářka pracující ve Společnosti. Alespoň podle Jerryho. Pokaždé, když sem přišel, se jí snažil někam pozvat. Pokaždé marně. Ale jak slyšel, odmítala každého a trapery zvlášť.
„Už na tebe čeká, tak běž dál,“ vyzvala Ester Jerryho.
„Tak ať ještě chvíli počká,“ odvětil Jerry s úsměvem. „S tebou se povídá líp.“
„Rovnou říkám ne.“
„Zraňuješ mě city, Ester,“ zahrál zklamaného Jerry a chytil se za srdce.
„Já myslím, že to tak zlé nebude,“ rozesmála se Ester.
„Ale bude a ještě horší,“ nasadil ještě zkroušenější výraz Jerry.
„Bude, jestli nepůjdeš dál. Řekla bych, že Šéf už ví, že jsi tady.“
„Ten starouš ví vždycky všechno,“ ušklíbl se Jerry a šel ke dveřím do šéfovi kanceláře. Chytil za kliku a než otevřel, podíval se ještě na Ester. „Já se nevzdávám, Ester. Nemůžeš mi odolávat věčně.“
„Běž, ty Casanovo,“ zasmála se Ester a vrátila se ke své předchozí práci. Jerry zmáčkl kliku a vstoupil. Před ním se objevila potemnělá místnost bez oken dlouhá snad třicet metrů. Na stěnách viselo několik obrazů, mezi nimi stály na stolcích sochy. Uprostřed místnosti stál jen o něco kratší stůl lemovaný židlemi. Za jeho vzdáleným koncem seděl Šéf. Obtloustlý plešatý muž navlečený v těsném obleku. Jerry už s ním jednal několikrát. Za tu dobu ho nikdy neviděl vstát od stolu. Povídá se, že prý ani ze své kanceláře nevychází. Ptal se na to Ester, ale ta mu nedokázala odpovědět.
„Posaďte se, pane Mungo,“ vyzval Jerryho hlubokým hlasem. Jerry se usadil na nejbližší židli a mlčky se zadíval na Šéfa. V šeru, jaké v místnosti vládlo, mu neviděl pořádně do obličeje. Ale i tak měl dojem, že Šéf nehne ani brvou.
„Co víte o Arkádii, pane Mungo?“ zeptal se ho Šéf bez nějakých okolků. Jerry se zamyslel. Arkádie. Legenda, kterou několikrát slyšel, ale nevěděl, zda je pravdivá. Někdy před dvěma sty lety se loď jménem Arkádie za nevyjasněných okolností ztratila kdesi ve vesmíru. Spatřili ji znovu o pár desítek let později. Od té doby se o ní mluví jako o prokleté lodi. Jako o lodi, s níž setkání přináší smůlu.
Jednou potkal člověka, který Arkádii přirovnal k prastaré pověsti pozemských námořníků o Bludném Holanďanovi. Posádka Bludného Holanďana se rouhala Bohu a za to ji stihl trest. Bludný Holanďan ztroskotal při plavbě okolo Mysu dobré naděje. Jenže neskončil na dně moře. Byl odsouzen k tomu, aby až do soudného dne brázdil vody moře. Setkání s ním prý věštilo neštěstí a mnoha lodím přineslo zkázu.
A stejně tak se mluví i o Arkádii. Na lodích, jež se s ní setkaly, prý docházelo k závažným poruchám a nehodám. A většina zničených a ztracených lodí se přičítala na vrub Arkádie. Sám nikdy nepotkal nikoho, kdo by se s Arkádií setkal, a tak o její existenci trochu pochyboval. Jenže pokud o ní mluvil Šéf Společnosti, mohl si být jistý, že existuje. A pomalu mu také začínalo docházet, co bude asi Šéf chtít.
„Jen to, co se povídá, pane.“
„Dobrá,“ přikývl Šéf a na chvíli se odmlčel. Potom pokračoval. „Arkádie se bohužel stala velkou hrozbou. Setkání s ní byla v posledních měsících stále častější. Několik lodí Společnosti bylo zničeno. Máme potvrzeno, že se před tím s Arkádií setkaly. Naposledy minulý týden. Poslali jsme tam výzkumnou loď s našimi předními odborníky. Nevrátila se.
Vybral jsem si vás, pane Mungo, protože jste nejlepší z traperů. Vaše zkušenosti tu možná budou víc, než znalosti našich lidí. Chci, abyste Arkádii našel, zjistil, co se s ní děje a pokud to bude možné, dopravil na stanici Odyssea. Pokud to možné nebude, zničte ji. Dostanete za to deset milionů kreditů. Můžete dostat jakékoliv vybavení, libovolné množství zásob, libovolné zbraně. Společnost vám ve všem vyjde vstříc. Pokud máte zájem.“
Jerry se nad tím musel zamyslet. Při pátrání po Arkádii určitě půjde o krk. Znamenalo by to se důkladně připravit a počítat se všemi eventualitami. Podle všeho by se taky nemusel vrátit. Ale odmítnout, to také nebylo jednoduché. Vypracoval si pověst jednoho z nejlepších traperů a díky tomu dostával samé dobré, a hlavně lukrativní, zakázky. A rozhodně si nechtěl svou pověst nijak pokazit. A deset milionů? To už byla suma, pro kterou by stálo trochu riskovat. Bylo toho příliš proti odmítnutí. Nakonec přikývl.
„Já to beru.“
„Dobrá. Ester vám poskytne veškeré informace, co máme. A ohledně vybavení se obraťte také přímo na ní. Můžete jít.“
Jerry vstal a vyšel z Šéfovi kanceláře. Hlavou už se mu začalo honit, co všechno bude muset zařídit. Ani se nepodíval na Ester a zamířil rovnou ke dveřím. Ester se na něj nechápavě podívala. Ještě nikdy nezažila, že by Jerry vycházel od Šéfa bez svého typického úsměvu a nezbytného flirtování. A teď se na ní ani nepodíval. Přistihla se, že ji to mrzí.
„Co je, Jerry?“ zeptala se ho zvědavě.
„Nic, Ester,“ odvětil jí Jerry s lehkým pousmáním a chystal se odejít. Ester na něj nechápavě hleděla. Opravdu ještě nezažila, že by si s ní Jerry nechtěl povídat. A pak se podívala na obrazovku počítače a pochopila. Měla na ní zprávu od Šéfa, že má Jerrymu poslat soubory Alfa 33 – 41. Soubory o Arkádii.
„Jerry, počkej,“ zavolala na něj. Jerry se zastavil a podíval se na ni.
„Nešel bys na večeři, až se vrátíš?“
Jerry se konečně zase naplno rozesmál.
„Jasně…“
***
Černá díra byl bar na stanici Star, ve kterém se scházeli trapeři. Dobrodruzi, jejichž prací bylo pátrání po nových ložiskách rud, lovení lidí, nebezpečné obchody, zajišťování ochrany velkých lodí. Rádi o sobě říkávali, že pracují na volné noze, ale v podstatě všichni pracovali pro Společnost. I když si s oblibou přivydělávali pašováním zakázaného zboží. A se stejnou oblibou vysedávali ve volném čase v Černé díře.
Jerry nebyl vyjímkou. Sedával u stolu, popíjel malatánskou vodku a bavil se s ostatními trapery. Dnes tomu tak však nebylo. Seděl u stolu v koutě a zkoumavě hleděl do freebooku. Po obrazovce mu kmitaly údaje ze souborů, které mu poslala Ester. Z některých čísel měl trochu nepříjemné pocity. Čtyři zničené obchodní lodě za poslední rok, sedm lodí mělo vážné problémy. Mnohé z nich s mnohem lepší výbavou, než měl Jerry. A všechny se údajně setkaly s Arkádií.
„Tak kam jedem?“ vytrhl Jerryho ze zamyšlení veselý hlas.
„Co?“ zvedl Jerry překvapeně hlavu.
„No, ptám se, kam jedem. Byls přece u Šéfa, ne?“ zopakoval otázku rozesmátý muž. Byl to Paul, Jerryho kamarád a parťák.
„Jo, byl. Ale není to tentokrát nic pohodovýho.“
„Pročpak?“ zeptal se Paul zvědavě, když dosedl na židli. Současně mávl na obsluhující dívku. Ta, znalá věci, obratem sáhla pro láhev piva a donesla ho Paulovi.
„Si to přečti,“ podal mu Jerry freebook. Paul si pročetl obsah souboru a překvapeně hvízdl.
„No tě péro. Tak ona fakt existuje.“
„Jo. A my jí máme najít a dostat.“
„Kolik za to nabídnul?“
„Deset miliónů.“
„Deset?“ usmál se Paul. „Tak kdy na tu potvoru vyrážíme?“
Jerry se usmál. Paulův optimismus ho vždycky dostal. Jestli měl před tím trochu obavy, teď je pustil z hlavy. Paul zvedl láhev a dal tak Jerrymu najevo, že si chce připít.
„Tak na Arkádii a deset miliónů,“ zvolal Paul a přiťukli si.
„Vy chcete hledat Arkádii?“ přistoupil k nim starší, prošedivělý a zarostlý muž. Byl to Jim Stepleton, poslední opravdu volný traper. Zabýval se pátráním po rudách a pašováním. Na Společnost z vysoka kašlal. Ta mu to ale tolerovala, protože jí občas prodal opravdu velká ložiska rud. Nutno podotknout, že to bylo taky za opravdu velký peníz. Ale procházelo mu to.
„No jasně,“ odvětil mu bodře Paul. „Něco se ti na tom nezdá?“
„Na vašem místě bych nechal Arkádii Arkádií. Ví bůh, co se s tou lodí děje. Já sám jsem se s ní před měsícem setkal a zopakovat si to v žádném případě nechci.“
„Ty jsi se s ní setkal?“ podivili se oba trapeři.
„Jo. A stálo to za to. Pár dní před tím jsem objevil menší zapomenuté ložisko borochitu na Proximu. Znáte tu planetku v Talasijanu, ne? Nebylo toho moc, tak jsem to vytěžil sám a chtěl jsem letět na Heaven. Znám tam jednoho maníka, kterej za borochit platí víc než Společnost. Ale to je vedlejší. Prostě jsem letěl k Heaven a najednou se moje Lucy zastavila. Přestaly fungovat motory, navigace, prostě všechno. Podíval jsem se ven a uviděl jsem velkou černou loď. Nejdřív jsem nevěděl, co je zač a odkud se tam vůbec vzala. V těch končinách se takové lodě vůbec neobjevují a normální loď je tam taky vzácnost. Pak jsem si všiml nápisu na boku. Byl trochu vybledlý a zašpiněný, ale přečetl jsem ho. Arkádie. Došlo mi, že jsem asi v průšvihu.
A taky, že jo. Od Arkádie se ke mně přiblížila tři zelená světla. Nejdříve stála jen tak před Lucy. Potom začala zběsile kroužit okolo. V tu chvíli jsem absolutně nevěděl, co dělat. Už jsem začínal uvažovat o tom, že je se mnou amen. A to se vystupňovalo ještě tím, že jedno světlo, ví bůh kudy, vniklo dovnitř do Lucy. Prolítlo celou lodí a přilítlo až ke mně. To už jsem nevydržel, hrábnul po bouchačce a vystřelil po něm. Světlo se po zásahu rozprsklo a zmizelo.
Další dvě světla v tu chvíli přestala kroužit okolo a vrátila se k Arkádii. Potom se Arkádie dala do pohybu a odletěla někam pryč. Kam, to nevím. Ani jsem se o to nestaral. V tu chvíli jsem se chtěl odtamtud co nejrychleji dostat. Jenže jsem zjistil, že Lucy má po tom setkání většinu systémů nadranc. Tejden jsem tam tvrdnul, než jsem ji jakž takž dal dohromady a mohl jsem odletět.“
„No, to bude zajímavý. O žádnejch světlech se tady v těch souborech totiž nepíše,“ podíval se Jerry na freebook.
„Tak se na to vybodněte,“ řekl jim Jim.
„Teď už to nejde, Jime. Ale já myslim, že to bude v pohodě,“ nenechal se vyvést z klidu Paul.
„Tak v tom případě vás provázej síla…“
***
Jerry seděl u řídícího pultu nové bojové lodi typu XP a znovu si spokojeně pročítal seznam jejího vybavení a provedených úprav. Nejlepší zbraně schopné zničit několik velkých lodí během okamžiku, pátrací a skenovací systémy nejnovější vývojové řady, počítač, všechny obvody a důležité lodní systémy dostaly zvláštní ochranu proti energetickým výbojům. Vše s ohledem na poznatky s předchozích setkání s Arkádií. Společnost se tentokrát opravdu vytáhla.
Původně chtěl Jerry letět se svou starou spolehlivou lodí. Nakonec se ale po poradě s Paulem rozhodl získat od Společnosti to nejlepší, co mají k dispozici. Takovýhle výsledek ale v žádném případě nečekal. Asi v tom měla trochu prsty i Ester. Zlatá holka. Už kvůli ní se musí vrátit.
Jerry se podíval na obrazovku navigace. Právě se dostali do středu Talasijanského sektoru. Do míst, kde se měla pohybovat Arkádie. Ještě před několika lety byl Talasijan zapomenuté místo galaxie. Pouštěli se do něj jen někteří trapeři, jako Jim Stepleton, v naději, že najdou nějaká bohatá ložiska rud. Po čase od toho většinou upustili. Za prvé toho moc nenašli a za druhé byl Talasijan plný zbloudilých meteoritů, hejn asteroidů, prostorových deformací a spousty anomálií. A pohybovat se mezi tím vším bylo občas zatraceně riskantní. I Jerry si to párkrát vyzkoušel.
Přesto, jak se zdálo, se Společnost rozhodla do Talasijanu expandovat. Svědčilo o tom jednak množství lodí, které sem vyslala a jednak snaha o zbavení se Arkádie, která pro její lodě zřejmě představovala mnohem větší nebezpečí, než Talasijan sám. Jerry dost dobře nechápal, co sem Společnost táhlo. Podle něj tu toho moc zajímavého nebylo. Ale Společnost určitě věděla, co dělá.
„Píp, píp, píp,“ rozpípal se palubní počítač tak nečekaně, až sebou Jerry trhnul. Podíval se na obrazovku. Počítač hlásil velkou vesmírnou loď a to takřka za jejich zadkem. Jerry chvíli vyjeveně hleděl na obrazovku, než mu to došlo. Musela to být Arkádie. Netušil, kde se tam tak najednou vzala a proč ji přístroje nezachytily dřív, ale byla tam. Jerry okamžitě zapnul interkom.
„Paule, vstávej! Dělej, je tady!“
„Co je?“ ozval se z reproduktoru rozespalý Paulův hlas.
„No je tady. Arkádie. Máme ji přímo za prdelí!“
„Hned jsem tam,“ vyhrkl nadšeně Paul a taky se během okamžiku přiřítil z kabiny. Jerry mezitím začal otáčet loď.
„Tak kde je?“ dosedl Paul zprudka na sedačku. Jejich loď se úplně otočila a oni tak konečně mohli oknem spatřit veliký černý vesmírný koráb. Na délku měl dobrých stopadesát metrů a na výšku asi tak třicet. Jeho trup byl víceméně hladký, až na několik vyčnívajících antén a zbraní. Podle Jerryho odhadu to byla loď třídy M, dnes už nepoužívané, sloužící k dlouhodobým průzkumům vzdálených koutů vesmíru. Na boku nesla ztěží čitelný nápis. Arkádie. Byla to opravdu ona.
„Co uděláme?“ zeptal se Paul Jerryho.
„Nevím. Asi počkáme, co se bude dít.“
„Co dělaj přístroje?“
„Zatím všechny fungujou. Aspoň to tak vypadá.“
„Hm, to je docela divný, nemyslíš? Podle informací od Společnosti i podle Jima by měli bejt už dávno mimo provoz.“
„Buď rád, že nejsou. Asi je jejich ochrana lepší, než jsme všichni čekali,“ odvětil Jerry a podíval se na Arkádii. „Zkusíme ji proskenovat?“
„Můžem, jestli to bude něco platný.“
„Tak jdu na to,“ otočil se Jerry k ovládání skenerů. Zapnul je, zaměřil na Arkádii a spustil. Potom se podíval na obrazovku. Jenže místo výsledků po ní pobíhala akorát nepřeberná změt písmen, číslic a znaků. Paul se rozesmál.
„Opravdu si myslíš, že všechno funguje?“
„Do háje. To není možný tohle,“ rozčílil se Jerry.
„Ale je, kamaráde. Asi to opravdu nebude jednoduchý.“
„To vidím. Co teď?“
„Tak to ti neřek-„ zarazil se náhle Paul a upřeně se zadíval k Arkádii. Jerry se na něj podíval, potom se podíval stejným směrem, jako on, a také se zarazil. Od Arkádie se k nim přibližovaly tři, asi metr veliké zelené světelné koule.
„Krucinál,“ ulevil si Jerry.
„No, to je něco,“ čišelo s Paula nadšení. Jerry se na něj podíval. Věděl, že Paula dokázalo nadchnout ledacos, ale teď mu to začínal mít trochu za zlé. Přístroje nefungovaly, jak by měly, a vůbec netušil, co se dá od světel čekat. Jenže Paul se nepokrytě těšil na to, až to bude moci zjistit. Bez ohledu na rizika.
„Raději zapnu zbraně, Paule,“ řekl mu.
„Proč?“ zeptal se Paul udiveně.
„Jestli se bude dít něco, co se mi nebude líbit, začnu střílet.“
„Proč by jsi střílel? Já myslím, že se nás nepokusí nijak ohrozit,“ podíval se Paul s úsměvem na světla, která mezitím dolétla k jejich lodi a zastavila se.
„Proč myslíš?“
„Já nevím. Ale cítím to.“
„Aby ses nespletl… Do háje!“ vykřikl Jerry, když uviděl, jak světla začala zběsile kroužit okolo jejich lodi. Létala v chaotických směrech, různě se křižovala, ale přesto se po chvilce zdálo, jakoby v tom nějaký systém byl. A najednou jedno z těch světel zmizelo.
„Kde je?“ všiml si toho Jerry.
„Co?“ zeptal se nechápavě Paul, který fascinovaně sledoval světelný rej.
„No, to světlo. Byly tři a teď jsou tam jen dvě.“
„A jó,“ povšiml si toho Paul taky. Odpověď dostali vzápětí. Jerry postřehl odlesk zeleného světla v obrazovce počítače. Ale nemohl to být odlesk světel zvenčí. To světlo muselo být za nimi. Muselo být uvnitř.
„Kurva!“ vykřikl Jerry, když mu to došlo, a prudce se z křeslem otočil. Paul udělal okamžitě to samé. Oba dva vytřeštili oči. Jerry rozčilením, Paul fascinací. Dva metry před nimi se v pilotní kabině vznášelo chybějící zelené světlo.
Paul se náhle zvedl a šel k němu. Natáhl ruku a chystal se ho dotknout. V tu chvíli Jerry vyskočil z křesla, popadl pistoli a zamířil na světlo.
„Uhni, Paule!“ křikl. Ale Paul nereagoval. Místo toho se světla dotkl.
„Je to teplé,“ podíval se s úsměvem na Jerryho.
„Běž od toho, sakra!“
„Neblázni, Jerry. Nechce mi to ublížit,“ klidnil ho Paul a přitom protínal rukou světlo. „Něco mi to chce, cítím to. Nevím co, ale určitě mi to nechce ublížit.“
„Paule, nech to být,“ začínal být Jerry nervózní. Jenže Paul ho neposlouchal. A pak se to stalo. Světlo náhle Paula obklopilo a než si Jerry uvědomil, co se děje, zmizelo. I s Paulem. Na místě, kde stál, nebylo nic. Jerry chvíli jen tak zkoprněle stál. Potom zdrceně klesl do křesla…
***
„Váš přítel už není,“ vytrhl Jerryho ze strnulého sledování Arkádie cizí mužský hlas. Okamžitě sáhl po pistoli a otočil se.
„Alespoň už ne tak, jak jste ho znával,“ pokračoval muž stojící mezi dveřmi do kabiny. Na sobě měl neznámou modrou uniformu a byl nezvykle bledý.
„Jak to víte? A kdo vůbec jste?“ zeptal se nechápavě Jerry a nepřestával na něj mířit.
„Kdo jsem?“ usmál se pobaveně muž. „Teď už nejsem nic. Ale kdysi dávno jsem býval kapitánem Arkádie.“
„To přece není možné!“
„Ale je. Podívejte se,“ řekl muž a máchl rukou proti stěně. Jeho ruka k Jerrymu naprostému překvapení skrz ní projela, jako by tam žádná stěna nebyla.
„Vidíte? Nejsem nic. Jsem jen pouhý obraz mě samotného, jak jsem kdysi vypadal.“
„Ale…“ nedokázal to Jerry stále pochopit.
„Přestal jsem existovat už před dvěma sty lety. Přesně v okamžiku, kdy jsem se dotkl zeleného světla. Tak, jak váš přítel. Zůstal ze mě jen odraz mého mozku, má myšlenková podstata udržovaná zářením ze světel.“
Jerry sklopil ruku se zbraní a pak ji rezignovaně odložil. Jestli je tohle všechno pravda, změnil se Paul v něco podobného, co byl kapitán. V nic. Jerry se otočil a zahleděl na Arkádii.
„Je mi to líto. Chtěl jsem tomu všemu zabránit, jako už mnohokrát před tím, ale nemohu. Nikdy jsem nemohl. To, co teď jsem, nemá žádnou sílu ani moc.“
„Co je teď s Paulem?“ zajímal se Jerry nechávaje kapitánova slova být.
„Je na Arkádii. Je…“
„Jak mu můžu pomoct?!“ přerušil Jerry kapitána.
„Nemůžete. Jeho tělo už neexistuje a to, co teď Paul je, nemůžete nijak zachytit. Navíc je to pevně spojeno s lodí a se světly. Ani nevím, proč tu teď mohu s vámi být. Nikdy dřív se mi to nepodařilo. Ale jedno vím jistě. Jediné, co pro něj můžete udělat, a vlastně i pro mě, je Arkádii zničit.“
„Cože?“ obrátil se rozčilený Jerry na kapitána. „Mám ho zabít?“
„Vždyť už vlastně nežije,“ odvětil kapitán. „Už to není ten Paul, kterého jste znal. Je to jen ohromné množství myšlenek zavřených v Arkádii a odsouzených k věčnému putování vesmírem.“
„Nezáleží na tom, že to jsou jen myšlenky. Vždyť myšlenky tvoří člověka. A pokud mohou existovat sami o sobě a chovat se jako skutečná bytost, jak to vidím na vás, je Paul pořád Paulem.“
„Vlastně máte pravdu. A už proto musíte Arkádii zničit, jinak bude navěky uvězněný v Arkádii bez šance se odtamtud dostat. Bude moci jen bezmocně sledovat vesmír okolo sebe a to, jak světla zničí každou loď, kterou potkají. Tak jako já už po dvě stě let.“
„Jerry?“ prořízl náhle kabinu Paulův hlas linoucí se z reproduktoru.
„Paule? Jsi to ty?“ zapnul překvapený Jerry vysílačku.
„Ano. Jsem to já.“
„Co je s tebou? Kde jsi?“
„Jsem v pořádku, Jerry. Jsem na Arkádii. A je to něco, něco úžasnýho. Těch světel jsou tu desítky. Jsou živá. A jsou přátelská. Nikdy nikomu nechtěla ublížit. Jen se snažila komunikovat.“
„Komunikovat?“
„Jo, Jerry. Jejich komunikace probíhá na úplně jiné úrovni, než naše. Vysílají jakousi zvláštní energii, která ale bohužel negativně působí na naše přístroje. Proto se tolik lodí dostalo do problémů.“
„Jak to víš?“
„Od nich. Řekli mi to. Sám to pořádně nechápu. Ale z nějakých důvodů jim rozumím a oni rozumí mně. Oni nejsou odtud. Nejsou z tohohle vesmíru. Náhodnou meziprostorovou trhlinou se sem dostali a teď chtějí zpátky. Chtějí domů, Jerry.“
Jerry se otočil na kapitána a zadíval se do jeho tváře. Zračilo se v ní zděšení. Zděšení z pochopení, ale také ještě z něčeho dalšího. Jerry vypnul vysílačku.
„Co víte, kapitáne?! Řekněte mi, co víte!“
„Oni se nemůžou vrátit,“ sklonil kapitán hlavu. „Není kudy. Žádná cesta do jejich vesmíru neexistuje.“
„Jak to? Dostali se sem, musí se dostat i zpět.“
„To nejde. Ta trhlina, jestli to byla ona, zmizela už před dvěma sty lety. Už tehdy se pro ně zavřela cesta zpátky. A pro mou loď taky.“
„Chci slyšet všechno, kapitáne. Všechno, co se tenkrát stalo.“
„Všechno… Není toho mnoho. Tehdy jsme byli vysláni na průzkum Talasijanu. Měli jsme zjistit, zda by nebyl nějak cenný pro Společnost. Už zpočátku se ukazovalo, že je spíš nebezpečný, než cenný. Několik drobných ložisek vzácných rud nedokázalo vyvážit množství problémů, jež Talasijan skýtal.
Na nejzvláštnější věc jsme narazili kdesi ve středu Talasijanu. Byl to velký zelený mrak obklopující nějaké prostorové narušení. Nevěděli jsme, jaké. Naše přístroje při pokusu o průzkum selhávaly a nedokázaly zjistit vůbec nic. Ani o narušení, ani o mraku.
Rozhodli jsme se tam vyslat sondu. Hned poté, co pronikla do mraku, však přestala vysílat. Počítali jsme s tím, že je pravděpodobně zničená. Jenže ona se náhle vynořila na druhé straně mraku. Byla nefunkční, nezpracovala žádná data, ale když jsme ji odchytili, zjistili jsme, že zachytila nějaké vzorky. Množství malých zelených krystalů, jaké jsme ještě nikdy neviděli.
Naši vědci na nich pracovali několik hodin, ale nezjistili vůbec nic. Nepodařilo se jim odhalit, z čeho jsou, nepodařilo se jim je ani nijak poškodit, rozpůlit, nic. Jediná možnost, jak něco zjistit, byla zkoumat mrak. Ten se ale v jednu chvíli nečekaně rozplynul a nezůstalo po něm nic. Žádná stopa, že tu, kdy byl, ani žádné prostorové narušení. Vše bylo v naprostém normálu.
Ale jen několik hodin. Seděl jsem na můstku, když se mi ohlásili vědci z laboratoře. Něco se dělo z krystaly. Začaly vyzařovat nějakou energii, která ničila přístroje. Pak prý z krystalů začalo vycházet zelené světlo. Hned poté se spojení přerušilo a už se mi ho nepodařilo obnovit. Poslal jsem do laboratoře hlídku. Už se mi neozvala. To byla poslední věc, kterou jsem udělal jako kapitán. Z celé lodi mi chodila hlášení o podivných světlech pohybujících se chodbami. A hned potom se vždy daná část lodi odmlčela a přístroje přestaly fungovat.
Brzy zavládlo absolutní ticho a nic nefungovalo. Loď se zastavila, přístroje byly mrtvé a já vůbec nevěděl, co se děje. Potom se objevila světla i na můstku a já přestal existovat, stejně jako má posádka. Světla ovládla loď. Z mě neznámých důvodů ji dokázala řídit a pohybovat s ní. Jen jsem nikdy nevěděl kam.
Co bylo pak, to už víte. A taky teď víte, že Arkádii musíte zničit. Není žádné spojení s jejich vesmírem. Není žádná cesta, žádná trhlina, nic.“
„To nemůžu. Nemůžu zabít Paula!“ vybuchl Jerry.
„Uvědomte si, že už se nikdy nevrátí. Už s vámi nebude moci odletět. Paul je navždy spojený s Arkádií a tu nedokážete dostat pod kontrolu. Pochopte to! Tím, že zničíte Arkádii, pomůžete mě, mé posádce i Paulovi!“
„Jerry, poslechni ho!“ ozvalo se z reproduktoru vysílačky. „Kapitán má pravdu.“
„To přece nemůžu, udělat Paule,“ odpověděl Jerry zděšeně do vysílačky.
„Musíš, Jerry. Neboj se. Tím, že zničíš Arkádii, pomůžeš opravdu všem. Věř mi.“
„Paule…“
„Poslouchejte ho. Když nevěříte mě, poslechněte alespoň svého přítele!“
„Ale…“
„Jerry, musíš to udělat! Musíš mi věřit! Já dobře vím, co po tobě chci!“
„Zatraceně, Paule, to nejde!“
„Jerry, měl jsi už někdy důvod mi nevěřit?“
„Ne, Paule.“
„Tak mi věř i tentokrát. Zničit Arkádii je opravdu to nejlepší, co teď můžeš udělat.“
„Dobrá…“ rezignoval nakonec Jerry. Pomalu zapnul všechny zbraně a zaměřil je na Arkádii. Nastavené na nejvyšší výkon teď byly připravené rozmetat ji na atomy. Jerry připravil prst na spoušti a zaváhal.
„Krucinál, Paule! Já nemůžu!“
„Neboj se, Jerry. Všechno bude v pořádku. Jen mi věř.“
Jerry sklonil hlavu a zavřel oči. Potom se zhluboka nadechl, podíval se na Arkádii a zmáčkl spoušť. Několik paprsků v jednom okamžiku zasáhlo Arkádii a ta vybuchla. Jerry očekával, že se Arkádie rozletí na malé kousky a nezůstane po ní ani památky. Jenže na místě, kde před chvílí byla Arkádie, se teď k jeho překvapení nacházel zelený mrak, který obklopoval nějakou malou trhlinu do prostoru a pomalu do ní pronikal.
„Říkal jsem ti, že vše bude v pořádku,“ ozval se v kabině Paulův hlas. Jerry se otočil. Místo kapitána tam teď stál Paul obklopený nazelenalým oparem a smál se.
„Paule…“
„Přišel jsem se rozloučit, Jerry. Půjdu s nimi. Tady zůstat nemůžu. Myslím, že to bude hodně zajímavá cesta. Ale budeš mi tam chybět, Jerry,“ řekl Paul s lehkým smutkem v hlase, který od něj Jerry ještě nikdy neslyšel.
„Třeba se ještě někdy uvidíme,“ řekl mu, i když tušil, že se vidí naposledy.
„Třeba,“ pokrčil Paul rameny. „Už musím jít, Jerry. Pozdravuj ode mě Ester, až s ní půjdeš na večeři. Ta holka čeká jenom na tebe, poznal jsem to na ní.“
„Jasně, Paule,“ usmál se Jerry, jenže to už se Paul rozplynul a ve stejný okamžik zmizel venku i zelený mrak a s ním i trhlina do prostoru.
„Paule?“ zeptal se Jerry s nadějí, že se ještě ozve. Ale v kabině už bylo ticho.
„Užij si to tam, Paule,“ zašeptal pak a obrátil se k oknu. Chvíli hleděl do prázdného prostoru před sebou. Potom se sklonil k palubní desce. Nastavil kurz ke stanici Star a spustil motory. Loď se dala do pohybu. Vše fungovalo, jak mělo.
Jerry se podíval na prázdnou sedačku vedle sebe. Jo, i jemu bude Paul chybět. Ale jeho smutek překrýval pocit, že se teď Paulovi vlastně splnila jeho velká touha. Vždycky si přál vidět a prozkoumat něco nového. Něco, co žádný jiný člověk ještě neviděl. A ta možnost se před ním teď naplno otevřela. Bohužel už se s ním nikdy neuvidí. Vzpomněl si na jeho poslední slova. „Pozdravuj ode mě Ester. Čeká jenom na tebe.“ Jo, čekala na něj. Alespoň teď nezůstane sám…
