Chajda

Malá jednoduchá jednohubka. Asi by potřebovala trochu přepsat a upravit, ale zatím se mi nad tím nechtělo dumat, co s tím. Takže je taková, jaká je.

***

Starý Jim ležel na posteli ve své dřevěné chajdě a koukal do stropu. Nemohl spát. Venku zuřila strašlivá bouře. Každou chvíli se zablesklo a takřka nepřetržité hřmění bylo tak hlasité, že se třásly tabulky skla v okně. Voda padala z mraků proudem a prudký vítr se opíral do stěn chajdy. Ještě, že před pár dny pečlivě ucpal všechny škvíry ve dřevě, jinak by teď měl vevnitř pěkný průvan.

Takovéhle bouře tady nebývají často a trvají vždy jen pár hodin. Potom ustanou. Ale zanechají za sebou děsnou spoušť. Po té minulé se málem nedostal do města pro zásoby, jak byla cesta zničená, pokrytá spadanými stromy, na mnoha místech odplavená a lávky přes potok strhané. A to bude muset nejpozději pozítří zase do města. Už tu mele z posledního a navíc dnes vypil i poslední láhev whisky.

„Buch, buch, buch,“ ozvalo se náhle zabouchání na dveře. Jim sebou trhnul. Kdo to může být? Takhle uprostřed noci a za takovéhle sloty? „Buch, buch,“ ozvalo se znovu a důrazněji. Jim vstal, šel ke stolu a zapálil na něm stojící petrolejku. Potom jí vzal, šel ke dveřím a otevřel.

Před dveřmi spatřil postavu muže v kabátu a klobouku. Jasně byl promoklý na kost. Jim ho chtěl pozvat dál, ale místo toho vylekaně vytřeštil oči a ztuhnul. Měl dojem, že ve světle jednoho z mnoha blesků viděl pod kloboukem místo hlavy jen bílou šklebící se lebku.

Studený vítr a déšť vnikající dveřmi dovnitř probraly Jima z jeho strnulosti. Zvedl lampu a posvítil mužovi do obličeje. Jasně, že to byl obyčejný, vousem obrostlý obličej mokrý od deště. Žádná šklebící se lebka. Asi by neměl tolik pít.

„Pojďte dál,“ pobídl Jim muže. Muž vstoupil dovnitř. Jim za ním hned zavřel, přešel ke stolu a postavil na něj lampu.

„Sedněte si,“ pokývl směrem k židli. Muž si sundal klobouk a kabát, pověsil je na věšák z paroží vedle dveří a usedl ke stolu. A to všechno mlčky. Jim si ho důkladně prohlédl. Černé kudrnaté vlasy a stejně takové i vousy. Tváře měl propadlé a vůbec celý působil jako kost a kůže. Špinavá košile a kalhoty na něm plandaly, jakoby byly o číslo větší. Ale před časem mu určitě musely přesně padlout.

Nejzvláštnější ale byly jeho oči. Černé, stále upřené někam dolů k zemi. A prázdné. Úplně prázdné. Bez jiskry. Bez známky jakékoliv emoce. Jako kdyby byly mrtvé. Jako kdyby  ten muž byl mrtvý.

„Nalil bych vám něco k pití, ale whisky mi zrovna dneska došla.“ Nic. Muž se ani nepohnul. Jakoby Jima neslyšel. „Jestli vám to nevadí, tak tu lampu zhasnu. Už mi dochází petrolej.“ Jenže ani tentokrát muž nijak nezareagoval. Seděl bez hnutí a upřeně se díval na desku stolu. Jim zakroutil hlavou a lampu zhasl. Potom si lehnul na postel.

Díval se na muže. Měl ho přesně před oknem a tak dobře viděl jeho siluetu. Byl to podivný cizinec. Mlčenlivý, nehybný. Možná ho neměl pouštět dovnitř. Už ten přelud s lebkou byl zvláštní. A bůh ví, co se může stát během noci. Nahmatal pod přikrývkou ukrytý revolver. Opatrně ho vytáhl a položil vedle sebe. Pro jistotu. A pro jistotu radši ani nebude spát.

Jenže se to snadno řeklo, ale hůř vydrželo. Dokud se blýskalo a hřmělo, nebyl problém udržet se při vědomí. Ale za hodinu bouřka přešla a nastalo ticho. Muž se za celou tu dobu nepohnul. Stále seděl mlčky u stolu. Jim pořád sledoval jeho siluetu proti oknu. A to monotónní tiché sledování ho unavilo. Oči se mu sami zavíraly a on upadal do dřímoty. Poprvé i podruhé si to ještě uvědomil  a oči otevřel, ale potřetí už tvrdě usnul.

Když se vzbudil, venku už byl bílý den. Slunce upřeně svítilo oknem do chajdy. Jim se pomalu probral. Zaslechl ptačí zpěv. Venku bylo zase krásně. Jakoby v noci žádná bouřka neřádila. V noci… Sakra!

Jim se prudce posadil a podíval se na svého hosta. Ale protože seděl proti oknu, ostrý sluneční svit ho oslnil. Vstal, mžoural očima a pomalu se rozkoukával. Potom se znovu podíval na muže u stolu. A v tu ránu vyděšeně strnul. Už se nedíval do zarostlé tváře, do podivných černých očí, na vyhublou postavu. Hleděl na šklebící se bílé čelisti, hleděl do prázdných očních důlků, hleděl na kostru v šatech, která seděla na židli místo muže…

Facebooktwittermail

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..