Dohoda s myší

Tahle povídka je jedna z mála těch, které jsem vyslal do tvrdého světa literárních soutěží. A výsledek? Báječný. První místo v soutěži severočeské přílohy MF Dnes Nepište do šuplíku a vyšla tak v této příloze 17. 2. 2001. Pravda, bylo to jedno z několika kol (každý měsíc bylo nové), ale rozhodně to potěšilo. Jo a taky mi to přineslo sedm stovek odměny za vítězství 😀

***

Bylo ráno. Slunce stálo ještě nízko nad obzorem, ale pomalu už začínalo hřát. Probuzený ptačím zpěvem jsem se protáhl a vstal. Ani jsem si nedělal snídani a rovnou jsem vyšel na verandu své malé chaloupky.

„Hej,“ ozvalo se znenadání. Rozhlédl jsem se, ale nikde jsem nikoho neviděl.

„Hej, ustup kousek,“ ozvalo se zas. Byl to takový tichý pisklavý hlásek a šel jakoby od mých bot. Podíval jsem se dolů. U mé nohy seděla stará šedivá myš.

„Tak uhneš krucinál?“, vypískla na mě. Teprve teď jsem si všiml, že jí stojím na ocase. Zvedl jsem nohu. Myš vytáhla ocas a poodběhla o kousek dál. Když se zastavila, začala si ocas prohlížet, jestli ho má v pořádku. Pak se do mě zase zlostně pustila.

„To ti to teda trvalo. Den sotva začal a ty už si mě málem zašláp. Dost na tom, že jsem si musela v noci vyhlodat novou díru do špajzu, když jsi mi k tý první nastražil pastičku. Ještě že už se mi děcka rozutekla do světa. To nevim, jak by to s nima dopadlo.“

Chvíli jsem na ni překvapeně zíral a pak jsem se rozesmál.

„Co je ti tu k smíchu. Ty mě tady usiluješ o život a ještě se tomu směješ. Teda kam já jsem se to nastěhovala.“

„Promiň, myško,“ povídám jí vesele. „Já se směju tomu, jakou máš vyřídilku, víš? No a tu pastičku dám klidně pryč, když mi přestaneš chodit na zásoby.“

„Přestaneš, přestaneš,“ rozčilovala se myš. „A co mám podle tebe asi žrát, ty chytrej. Široko daleko tady není nic, co bych mohla sežrat. A navíc, jsem myš domácí a jako taková žeru prostě to, co v domácnosti najdu.“

„A co takhle běžně žereš?“, ptám se jí.

„No vždyť ti povídám, že co najdu. Jseš snad hluchej?“

„Tak co najdeš. Hm. A co když najdeš třeba takovej chleba.“

„Jo. Ale jedině tvrdej. Měkkej mě nadýmá.“

„A co třeba jablka.“

„Jo, ty taky.“

„A co třeba ovesný vločky.“

„Jó, taky. A to mě tady jako chceš jmenovat všechno, co máš ve špajzu? Vždyť já dobře vím, co tam máš.“

„Já vím, že to víš. To já se ptám proto, abych věděl, co ti mám dávat k díře.“

„Co? To jako myslíš vážně?“, dívala se na mě nedůvěřivě.

„Jasně, že jo. Raději ti každý večer něco připravim, než abys mi v noci nahlodala tu něco a támhle něco.“

„A co ta pastička. Dáš ji pryč?”, ptala se prosivě.

„Proč ne. Když mi už nebudeš chodit do špajzu, tak přece nebude potřeba,“ odpověděl jsem jí vesele.

„No, jen aby. Známe svý lidi,“ řekla mi na to ostře.

„Neboj. Opravdu ji dám pryč. Ještě dneska.“

„Dobře, dobře. Však uvidíme. A já jdu. Už mě to tu nebaví a mám ještě nějakou práci,“ řekla myš. Potom vběhla otevřenými dveřmi do chalupy. Podíval jsem se za ní. Ještě jsem stačil zahlédnout, jak zaběhla pod skříň v předsíni…

***

Bylo ráno. Slunce stálo ještě nízko nad obzorem, ale pomalu už začínalo hřát. Probuzený ptačím zpěvem jsem se protáhl a vstal. S úsměvem jsem myslel na to, co se mi v noci zdálo.

Šel jsem do špajzu. U myší díry jsem sebral pastičku a hodil ji dozadu na polici. Potom jsem vzal kus starého chleba, jablko, kousek sýra a šel do předsíně. Všechno jsem to strčil pod skříň. Odněkud jsem zaslechl myší pískot. Usmál jsem se a vyšel ven na verandu své malé chaloupky…

Facebooktwittermail

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..