Garáž

Stejně, jako minulý rok, jsem se i letos pokusil o nějaký ten úspěch v literární soutěži Rokle šeré smrti. A stejně, jako minulý rok s povídkou Skříň, to dopadlo… Inu, propadlo… 😀 Výsledky bohužel zatím stále nedali organizátoři na web, ale nějak se mi je povedlo dohledat na jejich facebooku, takže: z třiceti účastníků dělené patnácté místo. Ale jelikož se i na vyšších pozicích objevilo pár dělených míst, tak reálně to odpovídá té horší půlce žebříčku. Snad výsledky dají časem i na jejich web. Tak co s příštím ročníkem? Buď se na to vys… nebo budu muset konečně napsat něco pořádného… Co si z toho vyberu, se rozhodnu až časem… 😀 A povídku si tu tedy můžete přečíst a sami zhodnotit, že její umístění bylo oprávněné. 😉

***

Byl podvečer, slunce se chystalo zmizet za obzorem a já běžel. Ne, že bych před něčím utíkal, prostě jsem se před časem rozhodl zařadit k těm bláznům, co se seberou a za kmitání nohama předvádí pohyb vpřed. Zrovna jsem seběhl z mé oblíbené vyhlídky na nedalekém kopci na panelovou cestu kolem starých garáží. Stály tam tři, evidentně už léta nepoužívané. Dvě krajní uzavřené vraty pokrytými rezavou mapou, prostřední zazděná. Tedy, ještě minulý týden zazděná. Teď na mě zírala díra velikosti dveří umístěná přímo uprostřed.

Zastavil jsem a zadíval se na ní. To, že by někdo prorazil díru do staré garáže, mě ani tak nezarazilo, prostě se občas najde akční bezdomáč. To, co bylo zvláštní, byl tvar díry. Nebyla totiž normálně proražená. U běžně probourané zdi bývá pravidlem nepravidelnost, vyčnívající zbytky cihel, omítka po okrajích rozdrobená a hlavně suť kolem. Jenže tahle díra, kromě toho, že byla veliká jako dveře, také jako dveře vypadala. Měla naprosto pravidelný tvar, hrany rovné a čisté, rohy pravoúhlé, nikde nic nevyčnívalo a nikde taky neležely žádné cihly dříve otvor vyplňující. Jako kdyby někdo otvor do zdi vyřízl, ten kus zdi jednoduše vyjmul, hodil si ho na rameno a odnesl.

A tak jsem tam stál a hleděl na ten podivný nový otvor a do tmy uvnitř. V tu ránu mi to došlo. Tma. Uvnitř byla absolutní tma. Jasně, řeknete si, u zazděné garáže je to přece normální, že je uvnitř tma. Ale tahle tma nebyla tak zcela normální. Představte si, že stojíte v uzavřené místnosti bez oken, úplně zabedněné a se zhasnutým světlem. Tak. Teď víte, co je to absolutní tma. Ještě do ní přimíchejte tu opravdu nejtemnější černou, kterou znáte, a budete mít jakous takous představu o tmě, která byla v garáži. Hustá, tmavě černá a vyplňující celý prostor garáže až po zadní okraj otvoru. To na ní bylo nejzvláštnější. Běžně byste čekali, že alespoň za dírou vždycky nějaké to světlo bude. A s ohledem na nízko visící slunce by světlo mělo proniknout až na zadní zeď. Jenže neproniklo. Žádný paprsek se nedostal dál, než k díře. Viděl jsem konce cihel v otvoru, viděl jsem jejich zadní hrany, ale dál jsem neviděl nic. Přesně za otvorem začínalo temné nic.

Uvědomil jsem si, že mé kroky bezděčně míří přímo k otvoru. Nějaká vnitřní zvědavost mě nutila jít se podívat blíž. Přinutil jsem své nohy zastavit. Stál jsem teď sotva metr před garáží a hleděl dovnitř. Tma byla naprosto nehybná, tichá, čekající. Ale na co? Až vstoupím dovnitř? Byť červík zvědavosti se snažil prokousávat mým mozkem, aby ovládl centrum pohybu a provedl mě otvorem ve zdi, vlnou zbabělosti jako jedem jsem ho zaháněl zpátky do kouta. Nikdy jsem se extra nehrnul někam vpřed, do neznáma, a tahle prapodivná tma uvnitř garáže mě silně odrazovala.

Najednou jsem ucítil slabý chladivý vánek. Myslel jsem, že to jen foukl vítr, ale mýlil jsem se. Ten vánek mi vanul přímo do obličeje. Zevnitř z garáže. To byl ale naprostý nesmysl. Jak by mohl z uzavřeného prostoru vát vítr? Ano, někde tam mohla být nějaká průrva, kterou z druhé strany šel průvan, ale kolem mne bylo naprosté bezvětří. Vůbec mi to nedávalo smysl.

A potom to přišlo. Přímo z garáže se do mě opřel silný a prudký poryv vzduchu, až jsem musel udělat dva malé kroky vzad. Nejprve byl studený, mrazivý. Naskočila mi husí kůže, chlupy se mi zježily. Pak znenadání jeho teplota stoupla. Najednou byl horký, opravdu horký, jakoby prošel samotnými pecemi někde v ocelárně. A vzápětí na to se vyvalil puch. Hnusný odporný puch. Puch tlení, hniloby, rozkladu. Pronikl mi do nosu, do plic, rozbouřil mi žaludek, začala se mi motat hlava. Pak jsem zaslechl výkřik, šílený nelidský skřek, který se mi zařízl do uší, pronikl hluboko do mozku a definitivně zahubil toho malého zvědavého červa.

Na víc jsem nečekal. Obrátil jsem se a rozběhl se pryč tak rychle, jak jsem byl v ten moment schopen. Kmital jsem nohama jako stroj bez mozku, jen abych se dostal co nejdál od té garáže. Z panelové cesty jsem naběhl na silnici, z keřů kolem mne se staly rodinné domky. Po několika minutách ostrého sprintu jsem již sotva dýchal, plíce přestávaly zvládat nápor na ně vložený, srdce hledalo nejkratší cestu ven z hrudního koše, nohy mě pálily a v boku píchalo, jakoby mi tam někdo zarval pletací jehlici. Nakonec jsem zaškobrtl jednou nohou o druhou a pak už jsem jen letěl nekontrolovaně vpřed. Ještě jsem stačil instinktivně dát ruce před sebe, takže jsem uchránil obličej od blízkého setkání s asfaltem. Nejprve jsem krátký moment běžel po čtyřech, ale ani ruce ani nohy nebyly schopné zastavit vpřed se řítící kilogramy zbytku těla, takže jsem nakonec přistál na černém povrchu silnice.

Krátkou chvíli jsem byl mimo. Absolutně mimo. Nevnímal jsem, co se se mnou děje. Pak mě probral žaludek. Definitivně se vzbouřil a svůj obsah nekompromisně hnal nahoru. Stihl jsem se jen lehce vzepřít na rukou a pak už šlo všechno ven. Nejprve jedna vlna, pak druhá, pak třetí. Pak už jen dvakrát naprázdno a příboj se konečně zastavil. Neměl jsem toho v sobě mnoho, jen banán, sušenku a nějakou vodu. To všechno pode mnou vytvořilo hnusnou slizkou louži. Hřbetem ruky jsem si otřel ústa a pak se překulil na zadek. Vydýchával jsem se a začal obhlížet škody. Ani jsem se moc nemusel koukat. Vše se začalo postupně ozývat samo. Kolena, jejichž kůži jsem z větší části ohobloval o silnici. Pravá holeň, kterou jsem nejspíš sebral nějaký šutr, byla přizdobená odřeninou od kolene až dolů k botě. A to, jak mě začaly pálit dlaně, bylo znamením, že ruce na tom nejsou o moc lépe. Ale raději ruce, než obličej. Vypadat k tomu všemu ještě jako Fred Krueger… A jako poslední se o slovo přihlásil levý loket. Ten pravý jako jediný do kontaktu s tvrdou zemí nepřišel.

Chtěl jsem se zvednout. Žádná sranda to tedy nebyla. Nejprve jsem se automaticky chtěl opřít o dlaně, ale pochopil jsem hned, že je to debilní nápad. Nakonec jsem se vzepřel o prsty o něco méně poškozené pravačky a postavil se na nohy. Okamžitě jsem ucítil krev stékající od kolenou dolů. Z běžecké ledviny jsem si vyndal ušmudlaný posmrkaný kapesník, otřel si dlaně, potom pravou nohu, pak i levou. A ještě jednou. Pak už mi byl kapesník k ničemu. S ohledem na škody neměl šanci tolik krve nasát. A to jsem zatím vynechával loket. Nakonec jsem si chtě nechtě musel sundat tričko a začít krev otírat jím.

Pomalým kulhavým krokem jsem se vydal domů. Naštěstí jsem nebyl moc daleko, během tak na pět šest minut. Dobrá, běh teď určitě nebyl dobrý nápad. Takže tak čtvrt hodiny chůzí. Doufal jsem, že nikoho moc nepotkám. Polonahý, zakrvácený, asi bych moc důvěry nebudil. Měl jsem kliku. Stará paní, která mě míjela jako první, se vyděsila a hned mi nabízela zavolání sanitky. Uklidnil jsem jí, že už jsem skoro doma a jako statný jura přidal do kroku. Po pár metrech jsem toho raději zase nechal, ale paní mě, sice s hrůzou v očích, ale přeci jen nechala jít. Pak jsem potkal týpka jdoucího s hospody, který se mě ptal, kdo mě zmlátil. Mávl jsem rukou a šel dál. Pak už jen jeden mladý pár na mě jen divně kouknul a lhostejně pokračoval v cestě.

Když jsem došel domů, přítelkyně se zděsila. Vysvětlil jsem jí, že jsem prchal před zombíkama a jeden z nich mi podrazil nohy. Vylítla na mě, ať si nedělám srandičky, že to není prdel a že jedem k doktorovi. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem ji přesvědčil, že to nebude nutné. Nakonec mě tedy zahnala do sprchy, všechny rány mi pečlivě umyla vodou a zkontrolovala, jestli v nich není nějaký bordel. Pak je vydezinfikovala a kolena a loket ovázala fáčem. Holeň nakonec dopadla docela dobře, sice dlouhou, ale nijak zlou odřeninou. O dlaně jsem se chvíli přel, nakonec jsem bitvu prohrál a že aspoň na noc. Poté mě zahnala do postele. Byl jsem docela rád. Všechno mě bolelo, žaludek nebyl v nejlepší kondici a v žádném případě jsem už neměl náladu na nějakou další debatu. Ještě bych se zmínil o garáži a to jsem v žádném případě nechtěl. Neměl jsem zájem být za cvoka. Nakonec jsem i přes bolest usnul…

Kolem třetí ráno jsem se s trhnutím probudil. Hrůzou. Po noční můře. Rychle jsem dýchal a na čele jsem měl pár kapiček potu. Hlavou se mi honily střípky snu. Byla tam garáž. Tma. Smrad. Mráz i teplo. Studené ruce, které se mě dotýkaly. Krev, která mi stékala po tváři. A něco… Něco… Nevím, nemohl jsem si vzpomenout. Podíval jsem se vedle mě na přítelkyni. Spokojeně si odfukovala. Šťastný člověk. Další dvě hodiny jsem strávil střídavě vleže na zádech a na bocích, koukáním do stropu, na přítelkyni a z okna. Bál jsem se znovu usnout. Bál jsem se, že se ten sen vrátí. Jako už se mi to u nočních můr párkrát stalo. Nakonec, když se kolem páté začalo rozednívat, mě dostihla únava a já v klidu spal až do rána…

***

Další dva týdny jsem nebyl běhat. A ke kopci, kde stojí ony garáže, jsem se ani nepřiblížil. Bohatě mi stačily ty sny. Noc co noc se vracely. Vlastně vracel. Jeden a týž sen. V hlavě mi z něj zůstávaly další a další střípky a já z nich po pár dnech složil celou mozaiku. Celou tu hrůzu, která mě pravidelně budila…

Stál jsem před garáží a hleděl do otvoru do tmy. Do té husté černé tmy. Chtěl jsem jít pryč, nechtěl jsem tam stát, ale nohy se nechtěly hnout. Pak se ta tma pohnula. Rozlila se z garáže ven a celého mě obklopila. Svět kolem mě zmizel. Pak mě vtáhla dovnitř. Bránil jsem se, ale marně. Uvnitř nejdřív nebylo nic. Vůbec nic. Rozhlížel jsem se, ale všude byla jen ta tma. Neproniknutelná, studená a páchnoucí. Zmizel i vchod do garáže. Něco mě přinutilo jít. Kráčel jsem tou tmou, zima byla čím dál větší. I zápach byl čím dál silnější. Odporný, plný hniloby, rozkladu, hnusu. Snažil jsem si zakrýt nos rukou, ale neubránil jsem se mu.

Pak se tma změnila ve slabé šero. Alespoň v mém nejbližším okolí. Jakoby mě někdo osvětloval, jak herce na jevišti. Najednou se ze tmy kolem vynořily ruce. Desítky bledých, špinavých rukou, které se mě snažily chytit. Jejich dotek byl studený, slizký. Zkusil jsem se rozběhnout, zkoušel jsem se jim vyhýbat, ale bylo jich tolik. Neměl jsem šanci. Jedna ruka za druhou mě chytala. I když jsem s sebou zmítal, stejně mě nakonec pevně sevřely. Pak mnou začaly škubat, každá ruka k sobě. Jako když se mě snaží roztrhat na kousky. Křičel jsem hrůzou. Pak najednou přestaly. Držely mě ve vzduchu. Přede mnou vyšlehly plameny a v nich… To nevím. To jediné jsem si nebyl schopen vzpomenout.

Za ty dva týdny jsem se moc nevyspal. Přítelkyni jsem o svých snech nevyprávěl, prostě jsem se z toho vylhal, že teď hůř spím a přidal jsem pár smyšlených důvodů, proč tomu tak je. Na ty sny jsem ale nedokázal přestat myslet. Nebylo to přece normální, když se mi vracely každou noc, když se mi každou noc zdálo to samé, ta samá noční můra. Chtěl jsem se toho zbavit, ale jak, to jsem vůbec netušil. Jediné, co mě napadlo, zajít znovu k té garáži. Ale to se mi nechtělo. Prostě jsem se toho normálně bál. Jenže jak dny plynuly, byl jsem čím dál tím víc nevyspalejší, unavenější, podrážděnější. Nakonec jsem to vzdal a jednoho podvečera se vydal ven. Přítelkyni jsem řekl, že se potřebuju projít, trochu si pročistit hlavu a být chvíli sám. Za hodinu že budu zpátky. Nic nenamítala.

Kráčel jsem ulicemi, až jsem došel k panelové cestě. Na chvíli jsem zaváhal. Pak jsem po ní vykročil dál. Za pár minut jsem stál u garáží. Zastavil jsem opodál. Viděl jsem před sebou stejný obraz, jako před dvěma týdny. Trojici garáží, prostřední zazděnou s pravidelným otvorem ve tvaru dveří uprostřed. A uvnitř… Tma. Temnota. A jinak nic. Přemýšlel jsem, co teď, co dál. Žaludek se mi svíral, ruce potily a nohy se chvěly. Bál jsem se jít blíž. Ale tušil jsem, že pokud se nepokusím zjistit více, těch děsivých snů se nezbavím.

Pomalu, váhavě jsem kráčel k otvoru. Ustrašeně jsem sledoval tmu uvnitř a občas se rozhlédl kolem, jestli někdo nejde. Ale byl jsem tam sám. Nakonec jsem stál znovu na tom samém místě, co před čtrnácti dny a hleděl dovnitř. Znovu jsem ucítil ten studený vánek. Tentokrát jsem ale nečekal dál. Zhluboka jsem se nadechl a udělal krok, pak druhý, pak pomalý třetí otvorem dovnitř. V tu ránu jakoby mě celá ta tma vcucla. Světlo zmizelo a já neviděl vůbec nic. Ohlédl jsem se, ale vchod do garáže byl pryč. Kolem byla jen pustá temnota a chlad, který se do mě začal zakusovat. Naskočila mi husí kůže. Spolu s ním jsem ucítil i mě už známý žaludek zvedající puch. Zakryl jsem si rukou nos, ale nepomohlo to. Dýchal jsem rychle a povrchně a snažil jsem se nepozvracet. Po chvíli se žaludek trochu uklidnil.

Opatrně jsem nohou zkoumal zem kolem sebe. Cítil jsem jen tvrdý podklad, možná kamenný. Zkusil jsem udělat krok před sebe. Pak další. Pomalu jsem kráčel vpřed, netuše kam. A potom to přišlo. Přesně jako v mém snu. Na zátylku jsem ucítil cosi slizkého a studeného. Pak na noze, na ruce. Pak se kolem mě rozlilo slabé světlo a já je uviděl. Ty ruce. Bledé, špinavé, s přerostlými černými nehty, šátrající po mě. Jedna z nich mě uchopila za předloktí. Vytrhl jsem se. Další za lýtko a já se znovu vyškubl. Další mě chytla za vlasy. Trhl jsem prudce hlavou a bolestí vykřikl. Nejspíš jsem přišel o vlasy. Další a další ruce se mě snažily uchopit. Pokusil jsem se udělat pár kroků, ale neměl jsem šanci. Trhal jsem sebou, zmítal se, ale byla jich přesila. Během chvíle mě pevně svíraly za každý kousek těla a každá ta ruka se mě snažila přitáhnout k sobě. Řval jsem bolestí, jak mi vytahovaly končetiny z kloubů, jak mi kroutily hlavou, tahaly za svaly…

Najednou přede mnou vyšlehly plameny. Ruce mě přestaly tahat a jen mě nehybně držely. Plameny se zvedaly výš a výš, šířily se kolem, až hořely všude, kam jsem byl schopen se v tom pevném sevření podívat. Spatřil jsem zbytek těl, ke kterým ruce patřily. Pokroucená, ohyzdná, bledá, špinavá, pokrytá vředy a boláky, z nichž vylézali červi. Na zdeformovaných hlavách se jen tu a tam nacházely chomáče šedých vlasů, obličeje zkroucené v nenávistných grimasách, v ústech jen několik křivých zčernalých zubů, a ty oči… Neměly žádné panenky, bylo to jen bělmo protkané popraskanými červenými žilkami. Možná, že to kdysi byli lidé, ale co to bylo dnes, se již nedalo říct…

A pak se z plamenů vynořil on. Nevím, co byl zač, z jakých pekelných hlubin ani z jakých časů přišel. Obrovská postava tvarem vzdáleně připomínající lidskou, ale postrádající jakékoliv lidské rysy. Tmavá kůže zbrázděná velkými ránami, z nichž se řinula krvi se podobající hustá tekutina. Neměl krk, hlava byla posazená přímo na trupu, z nějž rostly čtyři tříprsté ruce. Tvář byla strašlivá. Neměla oči, neměla nos ani žádné dýchací otvory, kromě úst plných špičatými hnědými zuby. A celé jeho tělo jako klubko hadů obtáčely plameny.

Ztuhlý, svíraný studenými prsty, hleděl jsem na něj s děsivým očekáváním, co se bude dít. Chvíli tam jen stál, nehýbal se, jako kdyby mě i přes chybějící oči sledoval. Pak jsem ucítil pohyb. Ruce, které mě držely, mě začaly zvedat. Zrůdy, kterým ty ruce patřily se u toho kroutily a všechny upíraly své oči jen na něj. On zvedl jednu ze svých čtyř rukou a natáhl ji ke mně. Ohniví hadi, kteří ji obepínali, ke mně vystřelili a omotávali se kolem mého těla, rukou, nohou… Spalovali mou kůži, škvařili maso pod ní. Ten odporný smrad mi pronikal do nosu. Začal jsem křičet, začal jsem sebou házet, snažil se vytrhnout. Cítil jsem, že až mě pevně sevřou, stáhnou mě pak do jeho tříprsté dlaně a on mě pozře. Křičel jsem, že ne, že nechci, probůh já nechci.

Najednou jsem se zastavil. Ohniví hadi mě stále svírali, ale už jsem se k němu nepřibližoval. Naklonil se ke mně. Sledoval jsem, jak se oheň okolo něj točí, kroutí. A pak jsem to zaslechl. Alespoň jsem myslel, že to slyším. Až jsem si uvědomil, že to zní jen v mé hlavě. Nejdříve to bylo jen jako hukot, hluboký temný hukot. Pak se to změnilo. Z jednolitého zvuku se postupně vynořovaly i další, vyšší tony. Ty se pak slévaly dohromady a mě došlo, že to zní jako řeč. Podivná neznámá slova, kterým jsem nerozuměl. Postupně se zesilovaly, duněly mi hlavou v děsivé ozvěně a nepřeberném chaosu. Potom jsem poznal, že se ta slova postupně vyjasňují a dokonce některá ubývají. Nakonec z nich zbylo jen jedno. Opakovalo se pořád dokola. Nerozuměl jsem mu, jeho význam mi unikal.

Pak jsem si něčeho všiml. Všechny zrůdy, které mě držely, odvrátily tvář od něj a zahleděly se na mě. Jejich krví zalité oči bez panenek se zahleděly do mých. A já jsem náhle porozuměl. Už jsem věděl, co to slovo znamená. Oběť. Tváře zrůd na mě hleděly, on na mě hleděl a já pochopil, co mi nabízí. Mám místo sebe nabídnout někoho jiného. Mám se buď nechat pozřít nebo nechat místo mne pozřít někoho jiného.

Nejprve jsem to odmítl, bránil jsem se něčemu takovému. To jsem přece nemohl udělat. Ale čas běžel. Svírán studenými dlaněmi, neustále obtáčen ohnivými hady, jsem si čím dál více uvědomoval, že takhle skončit nechci. Že nesnesu tohle utrpení, že nezvládnu tu šílenou hrůzu z blížících se obrovských úst. Cítil jsem, že tenhle boj prohraju. Začal jsem přemýšlet nad tím, koho bych nabídl místo sebe. Ale jakoby mi někdo vymazal vzpomínky, zastřel mlhou všechny lidi, které znám, zastřel úplně celý svět. Před očima mi běhala jen jedna, jediná tvář. To přece ne, to jsem nemohl. Jí ne.

Ucítil jsem, že jsem se znovu dal do pohybu. Ruce zrůd mě pustily a ohniví hadi mě rychle nesli do napřažené černé dlaně. Viděl jsem otevřená ústa, viděl jsem zahnědlé špičaté zuby, které se víc a víc rozevíraly. Vykřikl jsem. To ne, proboha ne. Já nechci…. Pak se náhle zablesklo a já ztratil vědomí….

***

Když jsem se probral, ležel jsem na zemi před garáží. Po spáleninách nebylo ani památky. Stejně tak zmizela díra v zazděné garáži. Zeď byla neporušená, nasprejované čmáranice nepoškozené. Jako by tam nikdy žádná díra nebyla. Přesto jsem ji tam viděl. Nebo ne? Nebyl jsem si jistý. Připadalo mi to všechno jen jako podivný sen. Jako bych jen zkolaboval někde na sluníčku. Ale uvnitř jsem cítil, že se to opravdu stalo.

Zvedl jsem se a šel domů. Doma jsem otevřel dveře u bytu a zavolal na svou přítelkyni. Nic. Úplné ticho. Ale měla být doma. Prohledal jsem byt. Byl prázdný. Třeba jen někam šla. Vzal jsem mobil a zkusil jí zavolat. Vyzváněl z ložnice. Sakra, bez něj neodcházela, byla na něm skoro závislá. Strávil jsem celý večer čekáním. Namlouval jsem si, že opravdu šla jen někam ven. Ale uvnitř jsem tušil, že to není pravda. Tušil jsem, co se stalo, co jsem udělal. A že ji už nikdy neuvidím.

***

Od onoho dne už uplynulo několik týdnů. Mám za sebou policejní vyšetřování, nekonečné výslechy, pátrání. Postupem času vše odeznělo a já teď chodím po světe s nálepkou podezřelého. Nemohl jsem říct, co se stalo. Byl bych za blázna. Zavřeli by mě do blázince a narvali oblbujícíma práškama. Ale třeba by to tak bylo lepší. Nemusel bych se denně potýkat s myšlenkami na to, co jsem udělal. Jak jsem se rozhodl. Nemusel bych se každé ráno potýkat se sny, které se mi začaly znovu zdát. Vracel jsem se v nich zpátky do té tmy, kde se po mě sápaly ty podivné lidské zrůdy. A v jedné z jejich tváří jsem bezpečně poznával mě známé rysy. Každý den se vydávám k těm starým garážím. Každý den se všude, kudy chodím, rozhlížím kolem sebe. Čekám. Čekám, kdy znovu zahlédnu podivný otvor ve zdi vyplněný černou neprostupnou studenou zapáchající tmou. A pak vstoupím. Navždy…