Skříň

Tak jo, tak já to sem přidám. Napsal jsem to před rokem a nějakým měsícem, v čerstvém závanu snahy zase zkusit začít psát. Zavanulo, odvanulo, zůstal jen smrádek a pár věcí. Rostlina tu už je, tak přidávám další. Vloni jsem to posílal do soutěže Rokle šeré smrti, v kategorii nad 18 let jsem skončil na osmém místě mimo „bodované“ pozice, takže řečeno terminologií sportovních fanoušků po olympiádě, prostě propadák… 😀 Tak když si to někdo bude chtít přečíst, může zde… 😉

***

Petr stál v chodbě a hleděl do komory na otce, jak vyndavá ručníky a povlečení ze staré skříně. Hlavou mu vířily vzpomínky na události staré již skoro dvacet let. Tenkrát mu otec s matkou zařizovali nový dětský pokoj. Ze starého nábytku pro malého školáka už vyrostl a zatoužil po něčem větším. Rodiče ale neměli tolik peněz, tak investovali především do kvalitní postele, která mu měla vydržet několik dalších let, a také do psacího stolu, u kterého, dle otcových slov, „určitě stráví hodně času učením.“ Zbytek nábytku sehnal otec po bazarech, kde narazil i na tuhle starou skříň.

Na první pohled na ní nebylo nic zvláštního. Otce zaujala především kvůli velkému prostoru a zpracování. Byla z poctivého dřeva, třídveřová, rozdělená na dvě části. V jedné, té menší, byly poličky, v té druhé větší tyč na ramínka, dole jeden větší foch a nahoře také. Skříň už něco pamatovala, to bylo vidět hned. Tmavohnědá barva byla na mnoha místech oprýskaná, ve dveřích bylo několik vyražených prohlubní, dva úchyty na otvírání uvolněné, jeden chyběl úplně. Pro jeho otce to ale nebylo nic, s čím by si nedokázal poradit. Nadšený kutil po dvou víkendech nepřetržité práce starou barvu opálil a obrousil, prohlubně zakytoval, natřel skříň modrou barvou a přidělal nové úchyty. Když ji spolu se strýcem donesli Petrovi do pokoje, vypadala skoro jako nová. Vůbec v ní nepoznával tu ošklivou starou skříň, kterou za žádnou cenu do pokoje nechtěl. Nyní z ní byl kus nábytku, za který se nemusel před svými kamarády stydět.

Před kamarády. Pravda byla taková, že tak jako dnes, ani tehdy v deseti letech, zase tolik kamarádů neměl. Ve škole se sice se spolužáky normálně bavil a občas s nimi po škole vyrážel do parku na fotbal, ale opravdový kamarád byl vlastně jen Martin. S ním podnikali dobrodružné výpravy do malého lesíka na kraji města, s ním si vzájemně půjčovali knihy a bavili se o nich, s ním potají koukali na videokazety s akčními a hlavně strašidelnými filmy, které měl jeho otec. Ty strašidelné málokdy zvládli dokoukat až do konce, ale stejně to zkoušeli pořád znovu, protože se tak snažili „utužit“ odvahu.

Kdyby ten den, co mu otec se strýcem donesli skříň do pokoje, tušil, co se stane, raději by vzal kladivo a celou skříň rozmlátil. Jenže netušil nic, skříň se stala součástí vybavení pokoje a o pár týdnů později kvůli tomu o Martina, svého jediného kamaráda, přišel. Onen listopadový den šli po škole rovnou do Petrova domu. Rodiče byli ještě v práci a měli tak celé dlouhé odpoledne jen pro vlastní zábavu…

***

„Hele, Petře, půjčil jsem si z tátovi knihovny tohohle Kinga,“ ukazoval Martin Petrovi tlustou knihu s černým přebalem, na kterém na obrázku byla vidět ruka lezoucí z kanálu a nad ní se skvěl velký červený nápis To. „Musel jsem tátovi trošku přerovnat ostatní knížky, aby si nevšiml, že tam je díra, ale on už stejně nečte a možná by si toho nevšiml ani tak.“

„No a?“ pokrčil rameny Petr.

„Je to o klaunovi, kterej vraždí děti. A je to fakt síla. To si pak musíš taky přečíst. Normálně jsem se včera v noci vzbudil, protože mě ve snu ten klaun honil.“

„Když ty jsi taky hroznej srab. Ty se hned všeho bojíš.“

„Tak to kecáš. Já teda ne. Pořád jsem přečetl mnohem víc hororů než ty. A jen si vzpomeň, jak jsme si pouštěli tenkrát ten film o tom chlápkovi, co měl na rukavici přidělaný nože a zabíjel lidi ve snu. Nevím, kdo tenkrát chtěl, abych tu zůstal, než přijdou vaši domů,“ bránil se Martin.

„To není žádná pravda. Pro koho si tenkrát musela přijet máma, že se bál jít domů sám? Držel ses jí za ruku celou cestu do auta.“

„Nene, to teda nedržel. Navíc jsem byl tenkrát po nemoci, tak mě máma nechtěla nechat jít pěšky, protože byla venku zima.“

„No jasně, ty poseroutko. Jen se nedělej. Byl jsi stejně podělanej, jako já,“ řekl nakonec Petr.

„Ale ty víc!“

„Ne, ty víc!“

„Ne, ty!“

„Ty!“

„Ty!“

„Ty víc, chachacha…!“ rozesmáli se nakonec oba kluci.

„Hele, nemáš žízeň?“ zeptal se pak Petr. „Já docela jo, skočil bych do kuchyně pro džus.“

„Tak jo,“ odpověděl Martin.

Petr odešel z pokoje a sešel po schodech do kuchyně. Vyndal z lednice krabici pomerančového džusu, vzal z linky dvě sklenice a vracel se zpátky do pokoje. Cestou zaslechl skrz pootevřené dveře pokoje povědomé vrznutí. Znal ho dobře. Byla to jeho skříň. Otec ji sice opravil, ale nechal tam staré panty, že prý jsou v pořádku a není nutné je měnit. Až na to, že jeden z nich vrzal pokaždé, když skříň otvíral. Usmál se, protože tušil, co Martin udělal. Schoval se do skříně, aby na něj pak vyskočil a vystrašil ho. Občas se takhle vzájemně děsili. Jednou se třeba Martin schoval pod postel a chytil Petra za nohy. Jindy se Petr u Martina schoval do skříně a pak v ní hlasitě zakřičel. Někdy se lekli víc, jindy méně, ale pokaždé z toho měli ohromnou švandu.

Tentokrát se Petr cítil ve výhodě, protože přesně věděl, co Martin udělal. Tentokrát ho dostane on. Rozhodl se, že v pokoji vezme židli a zapře ji pod úchyty dveří skříně tak, aby se nedaly otevřít. A pak v ní Martina chvíli bude držet a dělat, že odešel.

Vešel potichu do pokoje, položil džus a sklenice na stůl, chytil židli a zastrčil ji opěradlem pod úchyty tak, jak si naplánoval. Pak se posadil na postel a začal se smát.

„Tak a mám tě. Mě nedostaneš. Přesně vím, kde jsi. Chachá.“

Ze skříně se ozvala rána, jak Martin prudce strčil do dveří, aby se otevřeli. Ale marně, židle držela. Podle větší rány se zkusil Martin do dveří opřít větší silou, ale ani to nepomohlo. Petr se nepřestával smát.

„Jo, hochu, z té skříně se nedostaneš. Tu jsem dobře zadělal. Zůstaneš v ní napořád, chacha.“

„Pusť mě,“ ozval se ze skříně tlumený Martinův hlas.

„Kdepak, nechám tě tam zavřenýho a půjdu se někam projít.“

„Pusť mě ven!“ vykřikl Martin.

„Nene, užívej si to tam. Já jdu ven. A doufej, abych se vrátil, jinak tam opravdu zůstaneš na furt. Tak se měj, já jdu,“ zvedl se Petr, šel ke dveřím a přitom hlasitě dupal.

„Pusť mě, pusť mě ven. Něco, něco tu je,“ křičel ze skříně Martin.

„To víš, že jo, na to ti skočím,“ smál se Petr. „Tak já už opravdu jdu.“

„Neee, pusť… Prosím tě… Něco tu… Něco… Ááááá… Pomóc….“ křičel vyděšeně Martin ve skříni. Petr se najednou zarazil. Ne kvůli křiku, o kterém si myslel, že ho Martin jen přehání. Ale protože se ze skříně začaly ozývat i opravdu hlasité rány a celá skříň se roztřásla. Nejprve se jen lehce komíhala ze strany na stranu. Pak stále víc, začala nadskakovat, nohy se doslova zvedaly ze země, párkrát se naklonila dopředu, až to vypadalo, že spadne. Židle zapírající dveře se sesula na zem, ale navzdory prudkému pohybu celé skříně dveře zůstávaly zavřené. Do toho podivného děsivého tance se stále míchaly hlasité rány a Martinův vyděšený křik. Petr stál zkoprněle na prahu pokoje a netušil, co se děje. Tohle přeci nemohl dělat Martin, neměl přeci takovou sílu…

Pak vše náhle, jako když utne, přestalo. Celý tanec skončil, skříň stála zase jako předtím, tichá a nevinná. Martinův křik ustal také. V pokoji se rozhostilo naprosté ticho. Petr stál neschopen jakéhokoliv pohybu, upřeně hleděl na skříň a marně se snažil pochopit, co se to vlastně stalo. Čekal, že se každou chvíli dveře rozrazí, z nich vyskočí Martin a bude se mu smát, jak ho parádně vystrašil. Ale dveře zůstávaly zavřené.

„Ma- Martine?“ zakoktal Petr vyděšeně. Odpovědí mu bylo jen ticho.

„Ma- Martine? Jsi tam?“ ptal se Petr, ale žádný hlas ze skříně se neozval.

„Hele, Martine… Už můžeš vylézt…“ soukal ze sebe pomalu Petr. „Vyděsil jsi mě, vyhrál jsi, tak už můžeš vylézt. Slyšíš?“

Jenže skříň zůstávala dál mlčenlivá. Petr upřeně hleděl na její modré dveře. Nakonec se rozhodl a pomalými kroky se k ní blížil. Pořád čekal, že se dveře otevřou a Martin vyskočí ven, ale nic se nestalo, ani když stál těsně před ní. Rozklepanýma rukama chytil úchyty dveří, zhluboka se nadechl a připraven na to, že na něj Martin vybafne, dveře prudce otevřel. Jenže Martin na něj nevybafl. Martin ve skříni vůbec nebyl. Petr hleděl do prázdna, ve kterém před ním jako oběšenci visely jen jeho šaty na ramínkách…

***

Petr se tenkrát marně snažil pochopit, kam Martin zmizel. Vždyť ho přece slyšel ze skříně křičet, viděl celou skříň se třást. Ale Martin byl pryč, neznámo kde a neznámo proč. Něco tajemného ve skříni ho přepadlo a pak to spolu s ním zmizelo. Jako v nějakém hororu. Jenže on nebyl v žádném hororu.

Do příchodu jeho rodičů zbývaly ještě dvě hodiny. Tu první jen proseděl na posteli, hleděl do otevřené prázdné skříně a plakal. Pak teprve, když jeho pohled náhodou padl na budík a uvědomil si, že rodiče brzy přijdou, začal přemýšlet, co bude dělat. Jak tohle může vysvětlit? Jak může říct, že se Martin schoval do skříně a pak v ní zmizel? Kdo mu tohle uvěří? Kdo mu uvěří, že skříň Martina sežrala?

Nakonec se rozhodl mlčet a nikomu nic neříct. Martinovu školní tašku, bundu a boty schoval a uklidil pokoj. Když za necelou hodinu přišla domů jeho máma, našla ho u psacího stolu nad domácím úkolem. Celá překvapená na něj hleděla. Tenhle pohled pro ni byl naprosto nezvyklý. Petr u psacího stolu v uklizeném pokoji. Čekala, že tam bude spolu s Martinem a všude bude binec. Když se Petra zeptala, co se děje, řekl, že se dneska s Martinem pohádali, Martin šel domů dřív a on se z nudy začal učit. Máma jen nevěřícně zakroutila hlavou a šla dělat večeři.

Večer u nich zazvonili vystrašení Martinovi rodiče. Řekl jim tu samou vymyšlenou historku o hádce a že šel Martin dřív. O dvě hodiny později u nich zazvonila policie. Když se ho vyptávali, opět řekl to samé a přidal i čas, kdy měl Martin odejít. Protože už bylo pozdě, poslali ho rodiče spát. Když viděli jeho zaražený obličej, ještě ho uklidňovali, ať se nebojí, že Martina určitě najdou, že se jen někde zatoulal. Petr ale neusnul. Celou noc hleděl na skříň. Stále čekal, že se dveře otevřou a Martin z nich vyskočí. Ale až do rána se nestalo nic.

Ráno, když ho přišla máma vzbudit do školy, ležel v posteli a celý se třásl únavou. Máma se na něj starostlivě podívala, pak mu sáhla na čelo a nakonec přinesla teploměr. Po změření řekla, že má zvýšenou teplotu a že dneska zůstane doma. Ona že přijde dřív z práce a pokud mu nebude líp, tak půjdou k lékaři. Po jejím odchodu Petr vstal, došel ke skříni a opatrně otevřel dveře. Nic se nezměnilo. Vrátil se do postele a znovu se na skříň zadíval. Po půl hodině ho únava přemohla a usnul.

Odpoledne ho vzbudil až příchod mámy. Zkontrolovala ho a znovu mu změřila teplotu. Petrovi po vyspání už bylo prokazatelně lépe. Usmála se na něj. Myslela si, že celý krátký záchvat nemoci byl jen ze strachu o jeho kamaráda Martina. A tak ho znovu začala utěšovat, že Martina stále ještě hledají, ale že ho určitě najdou živého a zdravého.

Policie prohledávala celé město ještě několik dalších dní. Nakonec neúspěšné pátrání ukončili. Když se vše uklidnilo, vyndal Petr jedno odpoledne Martinovi schované věci a odvezl je na kole do lesíka za městem. Tam je zahrabal do hromady spadaného listí, kde je o pár týdnů později našel náhodou pán venčící psa. Pátrání se rozjelo nanovo, ale samozřejmě bezúspěšně. Martinovi rodiče se nakonec z města odstěhovali pryč.

***

„Vůbec nechápu, proč si tu skříň chceš brát,“ přerušil jeho vzpomínky otec. „Moc dobře si pamatuju, jak jsi mě s ní tenkrát naštval. Dal jsem si s ní takovou práci, abych ji dal do kupy. Nejdřív jsi z ní byl nadšený a pak sis po pár týdnech vytrucoval, že už ji v pokoji nechceš. Fakt jsem tenkrát myslel, že tě za to přerazím.“

Petrův otec měl pravdu. Jenže netušil, proč se jí Petr tenkrát chtěl zbavit, proč už ji v pokoji nechtěl. Netušil, jak moc se Petr skříně začal bát. Prvních několik dní okolo ní chodil hodně opatrně. Bál se jí otevřít. Pokaždé, když si z ní bral šaty, čekal, že na něj něco vybafne, že ho také něco chytne.

Pak začaly ošklivé sny. Nejprve se mu zdálo o Martinově zmizení, celou tu scénu zažíval ve snech pořád dokola. Pak se přidal další sen, ve kterém z ní v momentě, kdy skříň otevřel, vyletěly dvě obrovské ruce a vtáhly ho dovnitř. A nakonec přišel ten nejhorší sen. V tom snu si šel do skříně pro šaty a když uchopil úchyty dveří, celá skříň se roztřásla a odhodila ho stranou. Pak se dveře otevřely a ve skříni seděl Martin celý od krve a smál se.

Vše dospělo k tomu, že si přestal oblečení do skříně dávat, nechával ho válet všude po pokoji, jen aby ji nemusel otvírat. Máma mu ho vždy uklidila, ale on se pak jen nadechl, skříň otevřel, rychle z ní všechno vyndal a zase ji zavřel. Pak začal trucovat, že už tu skříň nechce, že je stará, ošklivá a že se mu nelíbí. Že chce nějakou úplně novou. Táta se na něj hrozně zlobil a nechtěl povolit, když s ní měl tolik práce. Jenže nakonec se přimluvila i máma, aby byl už doma konečně klid a pořádek, a skříň putovala do komory, kde stála po další dlouhé roky až dosud, tichá a nenápadná, ale pro Petra stále hrozivá.

„Já vím,“ řekl Petr po chvíli, „ale co mám dělat. Jitka rozhodla, že Péťa potřebuje do pokoje větší skříň. Jenže když se nám vysypalo auto, tak jsem všechny úspory nacpal do něj. A na to, abych šel kupovat novou, prostě nezbylo.“

„Tak proč si nevezmeš tu z tvého starého pokoje, co jsme ti tenkrát museli koupit?“ zeptal se otec, který nezapomněl zdůraznit slovo museli.

„Viděl jsi ji? Vždyť už je hrozná. Kdybysme ji chtěli zvednout, tak se nám rozsype v rukách. Drží pohromadě jen proto, že se s ní nehýbe.“

„Tak bych ti ji opravil. A nemuseli bychom stěhovat tuhle velkou těžkou krávu.“

„Hele, táto. Myslím, že bude mnohem méně práce tuhle přestěhovat, než tamtu opravovat. Navíc se podívej, tuhle jsi opravil tak dobře, že na ní teď nemusíme nic dělat,“ usmál se Petr na otce.

„Tak dobře,“ vrátil otec polichoceně Petrovi úsměv. „Aspoň bude ještě k užitku.“

***

Skříň nastěhovali malému Péťovi, Petrovu synovi, do pokoje ještě předtím, než ho Jitka přivezla ze školky. Postavili ji ke zdi a pořádně vydrbali, takže se starý modrý nátěr začal znovu lesknout. Potom do ní naskládali všechno Péťovo oblečení.

Když dorazila Petrova manželka Jitka se synem domů a přišli do pokoje, malý Péťa se zarazil a zadíval na skříň.

„Jů, to je ale velká skříň,“ vykulil oči.

„Je, viď,“ usmál se Petr. „Víš, tu skříň tenkrát koupil tvůj děda do mého pokoje. Byla stará a ošklivá, ale děda ji tenkrát celou opravil.“

„Jé, dědo, ty jsi ale šikovnej,“ usmál se Péťa, chytil dědu za ruku a zatřásl s ní.

„Vidíš?“ usmál se děda na Jitku. „Můj syn to tenkrát neocenil, ale můj vnuk pozná, když někdo umí.“

„Je vidět, že jste si s ní dal tenkrát hodně práce,“ pochválila ho Jitka. „A oba jste šikovní, že jste ji sem vůbec dokázali dostat.“

„Tak jsme dva silný chlapy, ne?“ zapýřil se děda.

„Jasně, že jo,“ zasmála se Jitka. „Je super mít v rodině silný a šikovný chlapy. Doufám, že Péťa bude taky po vás.“

„Určitě jo, to se pozná,“ odpověděl děda.

Petr jen tiše zamručel a podíval se na syna.

„Dáte si kafe, dědo? Nebo něco k pití?“ zeptala se Jitka.

„Tak hrnek kafe nikdy neuškodí.“

„Tak pojďte do kuchyně a kluci si tu zatím můžou hrát,“ podívala se Jitka na svého manžela a syna. Pak odešla s dědou do kuchyně. Petr se synem v dětském pokoji osaměli.

„Syn… Vnuk… Bude po vás…“ honilo se Petrovi hlavou, zatímco malý Péťa hladil rukama dveře skříně. „Kecy, takový kecy.“

Dnes už to věděl, dnes už si byl jistý. Před pár měsíci bylo ale všechno jinak. Byl, i když je to klišé jak z románu, opravdu hrdý otec a milující manžel. Pak se všechno zhroutilo. Kolegové z práce, když za ním občas Jitka se synem zašla, se mu několikrát smáli, že se Péťa podobá více matce, ale jemu ani trochu. Zpočátku si s tím nelámal hlavu, i když ho popichování kolegů štvalo. Bral to tak, že někdy se prostě děti podobají jen jednomu z rodičů. Jenže čím déle si ho dobírali, tím více mu to vrtalo hlavou, tím více si syna prohlížel a zjišťoval, že se mu syn opravdu vůbec nepodobá. Jeho kolegové zaseli semínko, postupně ho zalévali a on ho vlastními rostoucími pochybami přihnojoval. Nakonec z něj vyrostl velký strom nejistoty. Pak se rozhodl a za Jitčinými zády si nechal udělat test otcovství. Podezření se stalo jistotou. Pět let vychovával cizího syna, nasazenou kukačku, malého vetřelce.

Tenkrát vůbec nevěděl, co má s touhle pravdou dělat. Ohromně ho dožíralo, že ho Jitka podvedla, že mu lhala. Že mu do života přinesla cizí dítě a do očí mu tvrdila, že je jeho. Říkal si stokrát, třeba to neví. Třeba to byl jen úlet a ona žila v přesvědčení, že on je opravdový Péťův otec. Třeba tomu opravdu věřila. Vždyť do doby, než to zjistil, byl opravdu šťastný. Opravdu svou ženu miloval a z jejích slov, doteků i chování cítil, že ona miluje jeho. Jenže od onoho okamžiku zjištění byla jeho láska ta tam. Už jí nevěřil. Byla pro něj největší zklamání v jeho životě.

Nejprve jí to všechno chtěl vpálit do tváře, vyhnat ji ze svého života i s tím malým kukaččím mládětem. Pak se v něm ale něco vzpříčilo. Ne, to by bylo moc jednoduché. Chtěl se jí pomstít, chtěl jí vrátit těch pět let lží, to utrpení a zoufalé zklamání, kterým si pak musel projít. Rozhodl se hrát divadlo a čekat. I nadále se choval jako láskyplný muž, i nadále se miloval se svou ženou, i když v duchu cítil touhu ji místo pohlazení stisknout kolem krku. I nadále se k Péťovi choval jako doposud, i když pohled jeho cizích očí v něm rozdmýchával chuť zlomit mu jeho křehký vaz. Všechny ty negativní emoce v sobě držel pod pevným poklopem a čekal na vhodný okamžik, kdy se bude moci pomstít. A pak mu Jitka sama nahrála.

Sama přišla s tím, že by bylo potřeba pořídit konečně Péťovi do pokoje pořádnou skříň na věci, že už se do jejich skříně v ložnici i s jejich oblečením prostě nevejdou. A náhoda byla i nadále na jeho straně. Když nadhodil, že po opravě auta nezbyly žádné peníze na koupi nové, sama navrhla, že by mohli přivést nějakou skříň od jeho rodičů, že jich mají v domě dost. A v ten moment na to přišel. V ten moment mu v hlavě vytanula dávná, pečlivě ukrytá vzpomínka na jednu událost z jeho dětství. Událost, která nikdy nedošla vysvětlení a kterou se snažil zavřít do nejzazších koutů své paměti. Až během rozhovoru s Jitkou se mu vše vrátilo zpět, všechny ty děsivé chvíle se mu znovu odehrály před očima, celá ta hrůza byla zase tady. A s ní přišel i nápad na pomstu.

„Tatí, tatí,“ přerušil Péťa zataháním za ruku tok jeho myšlenek. „Pojď si hrát na schovku.“

Petr se na něj usmál. Schovka byla Péťova nejoblíbenější hra. Mohl ji hrát každý den, kdykoliv a kdekoliv. V parku se schovával za stromy, v lese do křoví, v obýváku pod stůl.

„Dneska ne, Péťo,“ pohladil ho po hlavě a zadíval se na skříň. „Dneska ne, dneska se budeme věnovat dědovi, když nám pomohl s tou skříní, víš? Ale zítra, až tu budeme sami, tak si budeme hrát na schovku třeba celé odpoledne, platí?“

„Jů, platí,“ rozesmál se Péťa a pak tajuplně dodal. „Já jsem totiž vymyslel úžasnou skrýš.“

„Tak to se nechám překvapit,“ usmál se Petr na hocha, pak ho vzal za ruku a oba odešli do kuchyně….

Facebooktwittermail

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..