Homolákova skála

Vznikla s největší pravděpodobností v roce 1995, možné je ale ovšem i na začátku roku 1996.

***

Pavel seděl na zemi a se svým kamarádem Jirkou naslouchal příběhu, který jim vyprávěl jeho děda. Příběhu o jednorukém Homolákovi.

„Kdysi dávno, když ještě naše městečko bylo vesnicí, žil v lese na samotě Karel Homolák. Uměl nádherně hrát na housle. Housle byly celý jeho život. Hrál na zábavách, po hospodách, zvali si ho často domů i bohatší sedláci. Všude byl oblíbený.

Až jednoho dne musel Homolák jít na vojnu. Nepomohli mu ani bohatí a vlivní sedláci, kterým dřív hrával. Prosil všude, ale marně. Na vojnu musel.

Byla dlouhá, ale zdálo se, že Homolákovi štěstí přeje. Už si myslel, že se z vojny vrátí v pořádku. Byl už skoro její konec, když při jednom útoku přišel Homolák o ruku. Vrátil se z vojny domů, ale život už pro něj neměl cenu. S jednou rukou nemohl hrát. Přestal se stýkat s ostatními lidmi. Málokdo ho od té doby viděl. Lidé si o něm začali říkat, že se zbláznil.

Jednoho dne přišel z lesa hajný se zprávou, že Homolák je mrtev. Spadnul ze skály a nepřežil to. Tak ho pod tou skálou pohřbil. Nikdy se nepřišlo na to, jestli se zabil nešťastnou náhodou nebo ho někdo zabil anebo skočil sám. Lidé spíš věřili tomu, že skočil sám.

Po čase se na Homoláka zapomnělo. Až jednou večer z lesa přišel k smrti vyděšený sedlák Houza. Zmateně vyprávěl o tom, že potkal v lese Homoláka. Vracel se zrovna ze sousední vesnice ze zábavy a aby si zkrátil cestu, šel přes skálu, z které spadl Homolák.

Šel po pěšince vedoucí přesně po okraji skály, když z křoví vedle něj vyjela ruka a šáhla mu po krku. Houza se vyděsil a dal se do běhu. Po chvilce se ohlédl a uviděl na okraji skály stát člověka. Jasně ho poznal. Byl to Homolák. Jeho jedinou ruku měl napřaženou nad okraj skály a příšerně se smál.

Houza už na víc nečekal a utíkal co nejrychleji do vesnice. To bylo přesně deset let po tom, co hajný Homoláka našel mrtvého. Lidé Houzovi moc nevěřili, ale Homolákově skále, jak jí začali říkat, se radši vyhýbali.

Přesně za deset let se na tom místě stala další příhoda. Jednoho dne ráno žena hospodského zburcovala lidi ve vesnici, že se její muž nevrátil domů. Předešlého rána šel do sousední vesnice na návštěvu k bratrovi. Večer se měl vrátit, ale nevrátil se ani ráno. Lidé jí řekli, že asi u bratra přespal, ale když se do večera nevrátil a ani další den, vydali se ho hledat. Našli ho mrtvého pod Homolákovou skálou.

Houza si vzpomněl na svoji příhodu a uvědomil si, že je to přesně deset let po jeho příhodě a dvacet let po Homolákově smrti. A tak řekl všem lidem svou myšlenku. Každých deset let, přesně v den své smrti, se Homolák zjevuje, aby se pomstil. Pomstil všem, kteří mu nepomohli, když je žádal, aby ho dostali z vojny. Lidé se Houzovi nejdříve smáli, ale pak pochopili, že na jeho myšlence něco je. Na Homolákovu skálu už pak nikdo z nich nechodil.

Přesně za dalších deset let našli náhodou pod Homolákovou skálou mrtvého tuláka. Nebyl z jejich vesnice a tak dospěli k tomu, že Homolák zabíjí každého, kdo jde v noci po skále.

Od té doby se dlouho nic nestalo jen až po hodně dlouhé době, když se už na Homoláka zapomnělo, našli občas pod skálou mrtvého. Nikdy nepřišli na to, kdo ho zabil.“

Chlapci se otřásli a pak řekli dědovi, že je to pěkně strašidelná pověst a chtěli odejít. Jenže děda pokračoval ve vypravování.

„Tahle pověst má ale pokračování. Když jsem byl asi ve vašem věku, dostala se mi do ruky velmi stará obecní kronika. Začal jsem si ji číst, ale moc mě to nebavilo. Pak jsem však narazil na tuhle pověst. Přečetl jsem si ji. Bylo v ní i datum Homolákovi smrti. Ten den měl přijít přesně za týden. Řekl jsem o tom svému kamarádovi Vildovi. Rozhodli jsme se, že zjistíme, zda je ta pověst pravdivá.

Za týden jsme se v noci vypravili na Homolákovu skálu. Lesem se šlo špatně a navíc jsme měli jen jednu baterku a ta chvílemi nesvítila. Až jsme se nakonec jeden druhému ztratili. Baterku měl Vilda, takže jsem v lese dost dlouho bloudil.

Až najednou jsem se octnul na okraji skály. Homolákovy skály. Odstoupil jsem od okraje, posadil se na pařez a čekal, jestli se neobjeví Vilda. Najednou mě někdo chytnul za krk. Vytrhl jsem se a s řevem utíkal pryč. Za sebou jsem slyšel podivný smích. Doběhl jsem domů a hned zalezl do postele. Na Vildu jsem ani nepomyslel.

Ráno k nám přišli Vildovi rodiče, že Vilda není doma. Jestli prý nevím, kde by mohl být, když jsme kamarádi. V tu chvíli jsem se hrozně vyděsil a všechno jim řekl.

Všichni jsme šli hned k Homolákově skále. Vilda ležel pod ní. Nebyl mrtvý, ale bylo to s ním velmi špatné. Naštěstí se z toho dostal.

Já jsem s ním však už nikdy nemluvil. Jeho rodiče mě k němu nepustili a brzo se odstěhovali. Dodnes přemýšlím o tom, jestli mě v lese vystrašil Vilda a pak nešťastnou náhodou spadl ze skály nebo Homolák skutečně existuje, mě tak vyděsil on a Vildu shodil ze skály.“

Děda chlapcům úmyslně neřekl datum Homolákovi smrti. Bál se, že by se na Homolákovu skálu vypravili. Jenže je podcenil.

Kluci hned druhý den šli do knihovny a prohledali všechny staré kroniky. Trvalo to dlouho, ale nakonec pověst našli. Výročí Homolákovi smrti bylo až za měsíc. I přesto se ale dohodli, že se na Homolákovu skálu vydají.

Za měsíc se sešli v noci na kraji lesa. Každý měl baterku a Jirka si vzal navíc sekeru. Slíbili si, že ať se stane cokoliv, že zůstanou u sebe a kdyby se jednomu něco stalo, tak ten druhý hned přivede pomoc.

Les byl docela hustý a zarostlý křovím, takže šli ke skále dlouho. Nakonec na ní dorazili. Schovali se do křoví a sledovali okolí. Ničeho si nevšimli. Nevšimli si ani postavy, která se za nimi objevila. Dál se klidně rozhlíželi po okolí.

Postava najednou napřáhla svou jedinou ruku a chytla Pavla za krk. Pavel vykřikl a otočil se. Jirka vyskočil a chytil sekeru. Oba teď stáli před zvláštním člověkem. Měl na sobě velmi staré oblečení a měl jen jednu ruku!!! Tvář měl kamennou a pevně svíral Pavla.

Oba hoši se vyděsili. Hleděli na Homoláka. Pavel se mu pokusil vytrhnout, ale nepovedlo se mu to. Zmítal s sebou, ale Homolák měl hroznou sílu a Pavla nepustil. Jirka se rozmáchl sekerou a ťal po Homolákově ruce. Homolák byl ale rychlejší a kopl Jirku do břicha. Ten se svalil do křoví a lapal po dechu. Homolák šel s Pavlem k okraji skály. Pavel zařval. „Nééééé!!!“

Jirka vytřeštil oči a jen bezmocně sledoval, jak Homolák shodil Pavla ze skály. Pak se z posledních sil postavil a klopýtal pryč. Za zády mu zněl jen Homolákův příšerný smích…

Facebooktwittermail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..