Asi už je tu zase jaro. Venku zasvitlo slunce. Sedím tu v práci a z bandzonu kdosi hraje…
Nevím, zase to v sobě cítím. Taková lehká jarní melancholie. Nebo těžká? Nebo je to úplně jiný pocit, který nemá svůj název? A písničky, co jsem si pustil do uší, jejich vliv na to je rozhodně nezanedbatelný…
Býval tu kdysi folkáč. Malý festiválek. Pak větší. Pak zas malý. Pak zmizel. A já už dlouho na žádném jiném nebyl. Zas bych rád někam se mrknul. Za letní pohody, rozvalený na trávě na dece, chroupající klobásu a s kelímkem zrzavý vody vedle sebe. Poslouchaje hudbu dlouho do noci. Pokecy s kamarády… Nemáme tu nic, na Děčínsku…
Rozvalený na trávě… Někde v přírodě. Láká mě to zase ven. To sluníčko za oknem… Už jsem moc dlouho zápecník! Někde na louce, mezi květinami, na sluníčku, pod modrým nebem. V lese na skále. Na cestě někam…. Chce to… Volá to…. Než se ztratím…. Jaro je prevít…
Pár dní a jedem. Jarňáče s dětmi. Pohodička, příroda, lidi… Začátek…
Co dál?
