Asi bych se tu neměl moc rozepisovat o tom, že jsem tuhle povídku napsal v práci. Co kdyby náhodou… Ale byla jen jediná, opravdu. A je to taky má jediná vzpomínka na léto 2006. Uf, to byly tenkrát hice, jak to čtu. Se nedivím, že pak člověk vidí ufouny 🙂
***
Nad městem se zatáhlo, šedivé mraky zakryly dosud modrou oblohu a vzduch byl ještě nedýchatelnější, než v uplynulých parných dnech. Ptáci kroužili nad ulicemi a zběsile chytali poletující hmyz. Lidi seděli ve svých kancelářích s puštěnými ventilátory a marně se přesvědčovali, že už nastal ten správný čas vykonávat nějakou pracovní činnost.
Ani já nebyl výjimkou. A navrch k tomu všemu se mi chtělo spát. Ústa se neustále otvírala jak vrata od hangáru, oči měli tendenci se zavírat bez ohledu na mou vůli, tělo bylo ochablé a bez energie. Pocit, že dnes se asi moc nepředřu, nabýval stále reálnějších obrysů. Při životě mě udržovala jen rytmická a příjemná hudba Monkey Bussines.
Náhle jsem zaslechl klepání na sklo. Otočil jsem se od monitoru počítače a zarazil se. Na parapetu otevřeného okna seděl ufoun a jedním ze svých čtyř prstů si ťukal do skla v rytmu hudby. Byl asi metr vysoký, celý zelený, s oválnou hlavou, protáhlýma černýma očima bez zorniček, malými ústy, bez uší. Zkrátka postavička jako vystřižená z časopisu o záhadách, kterým jsem dnes ráno listoval. Chyběly mu snad jen tykadýlka, ale popravdě jsem to vůbec neřešil. Mnohem zásadnější otázkou bylo, kde se tu vyloupl a co asi chce. Přišel mě snad unést? Nebo tu má někde za rohem partu svých kamarádů a chystají se ovládnout Zemi? Čekal jsem cokoliv, pod vlivem béčkových sci-fi filmů asi nejvíc nějaké nepřátelské úmysly. Ale mýlil jsem se.
„To je dobrý, co to je?“ zeptal se mě.
„To jsou Monkey Bussines,“ odpověděl jsem.
„Monkey Bussines? Dobře hrajou. Fakt dobře,“ přidal k ťukání i rytmické pokyvování hlavou a já už čekal jen na to, až začne tancovat.
„To máš v mp3?“
„Cože?“ překvapil mě svou otázkou. Copak ufouni používaj mp3?
„Jestli to máš v mp3. Já bych si to stáhnul do svýho iPoda. Klukům na lodi by se to taky určitě líbilo.“
„Co? Ty máš iPoda?“ zvětšil ještě o kus můj šok.
„A co je na tom divnýho? Však je to dobrej přehrávač.“
„O tom by se dalo úspěšně pochybovat,“ zabrumlal jsem si pro sebe tak, aby to neslyšel. Čert ví, jak by na to reagoval.
„Něco jsi říkal?“
„Celkem nic. Jen že mi to tu přijde poněkud ulítlý. Na okně mi tu sedí ufoun, líbí se mu Monkey Bussines, je hrdým majitelem iPoda a ještě ke všemu mluví česky,“ docvaklo mi teprve teď.
„Na tom přece není nic zvláštního. Mluvím česky, anglicky, německy, francouzsky, rusky, čínsky, japonsky, španělsky, portugalsky, norsky, švédsky, finsky…“
„Počkej, počkej, zastav,“ stopnul jsem ho dřív, než by došlo na laponštinu, mongolštinu a dialetky jihoamerických indiánů. „Tak fajn. Tak se teda domluvíš. Ale teď mi vysvětli, co tu vůbec děláš.“
„No co, letím na Rock for People.“
Teď mě už opravdu dostal. Ufoun s iPodem, kterej si ještě jen tak z legrace letí na rockovej festival. Každopádně to na mně muselo být vidět, protože se na mne podíval jako na hlupáka.
„Já nevim, čemu se tu pořád divíš. Mám dovolenou a tak jsem si sem přijel užít trochu hudby. Ty určitě taky občas jezdíš na nějaký festivaly, ne?“
„Jo, občas jo, ale já jsem přece jenom člověk. Jenže když se někde na fesťáku objeví ufoun, tak to musí vypadat trochu divně.“
„A víš, že ani ne? Na festivalech se pohybuje spousta divnejch lidí, takže když se tam objevím já, tak to nikoho nijak nezaráží. Vždycky mi jen řeknou, jakou mám super masku a ještě mě kolikrát pozvou na pivo.“
„Tak to máš asi pravdu. A fakt je, že kdybys vyrazil na Czechtek, tak tam bys byl možná i za hvězdu.“
„Czechtek?“
Teď jsem se zaradoval, konečně jsem překvapil já jeho.
„Ty neznáš Czechtek?“
„Ne.“
„To je jeden českej ilegální technofestival. Teda aspoň dřív ilegální. Pouští se tam techno, tancuje, chlastá, fetuje, a budeš-li mít kliku, tak můžeš dostat přes držku od policajtů. Zkrátka docela hustá zábava.“
„Aha. Tak to asi nebude nic pro mě. Techno mi nikdy k srdci nepřirostlo, to je u nás něco jako vaše dechovka a už mi dost leze krkem. Ale takovej váš rock nebo tyhle Monkey Bussines, to je parádička.“
„U vás se hraje techno? A kde to prosim tě je?“
„Ale na jedný malý planetě jen pár miliard vašich světelných let odtud. Ani nevim, jak bych ti přeložil její název. Pro vás je to úplně nevyslovitelný.“
„Hm a jak je to teda po vašem?“
„X@-/#\€,“ vydal ze sebe prapodivný, trochu brumlavý zvuk.
„Tak to bych fakt asi nevyslovil. A předpokládám, že nějak podobně bych nezvládnul ani tvoje jméno.“
„To určitě ne. #[]@&_/€$ bys stoprocentně nezvládnul.“
„To se i trochu divím, že když máte takovou úplně divnou mluvu, že ses dokázal naučit naše pozemské jazyky.“
„Tak to pro nás není nic těžkýho. Zvládáme toho dost. Jen ne tak dobrou hudbu, jakou tu máte vy. A můžu si to teda nacpat do toho iPoda?“
„To asi moc nepůjde.“
„Jak to?“
„Nemám tu nainstalovaný iTunes.“
„Žádnej problém, si nemysli. Hned poté, co jsem si iPoda pořídil, tak jsem si ho upravil, abych do něj mohl cpát kdykoliv cokoliv.“
„Tak to bych chtěl umět taky.“
„Až se jednou naučíte ovládat pokročilejší technologie, tak nabourat jednoho malýho iPoda nebude žádnej problém. Tak můžu teda?“
„Tak teda jo. Tak si to tam nahraj.“
Ufoun se zaradoval, odkudsi vyčaroval malej bílej přehrávač, přiskočil k počítači a než jsem stačil vůbec postřehnout, co dělá, vykřikl: „Hotovo.“
„Hergot, to byl fofr.“
„Však jsem ti říkal, že jsem si ho trochu upravil,“ zkroutil svoje malá ústa do šklebu připomínajícího úsměv.
„Neměl bys ještě jeden navíc?“ zeptal jsem se ho drze.
„Bohužel. A i kdybych měl, stejně bych ti ho nemohl dát. Máme nějaký svoje pravidla ohledně předávání technologií pozemšťanům.“
„Ach jo, zatracený pravidla.“
„Já jsem si je nevymyslel. Ale s některejma i souhlasim. Ale to už probrat nestihnem, budu muset letět. Kluci na mě čekaj.“
„Tak se teda měj, užívej muziky a pozdravuj ostatní na lodi.“
„Neboj, užívat si rozhodně budu. Dovolená je dovolená. Tak ahoj a třeba se tu ještě někdy objevim pro nějakou hudbu.“
„Jo, stav se.“ Usmál jsem se na něj. On pak přistoupil k oknu, vykoukl ven, potom se zablesklo a byl pryč. Zakroutil jsem hlavou. Ufoun, kterej mluví česky, na Zemi si pořídí iPoda a letí na Rock for People. Tak to se mi teda opravdu ještě nestalo. Pak jsem se otočil k monitoru. Akorát dohráli Monkey Bussines…
***
„Zdenku, nespi,“ zaklepala mi na rameno kolegyně. Otevřel jsem oči.
„Já jsem usnul? Tak to je teda masakr.“
„Dokonce jsi i chrápal.“
„Nahlas?“
„Docela jo.“
„Hm, měl bych přestat ponocovat a chodit spát nějak zavčasu.“
„To bys teda měl, kdo má pak to tvoje chrápání poslouchat,“ zasmála se kolegyně, odešla do vedlejší kanceláře a zavřela za sebou dveře. Usnout v práci, tak to se mi ještě nestalo. A ještě se mi zdají takový prapodivný sny. Ufoun s iPodem. Neměl bych tolik sledovat sci-fi. Podíval jsem se na monitor. Zrovna hrála čtvrtá písnička od Monkey Bussines.
„My friends, i’m leavin‘ in just a moment…“
Náhle jsem zaslechl klepání na sklo…