Někdy se tak stane, že prostě není inspirace. A proto tu máme trpajzlíky, aby nám nebohým autorům pomohli.
***
Seděl jsem u stolu, v ruce tužku, před sebou prázdný papír, v těle nutkání něco napsat a v hlavě vymeteno. Žádný nápad, žádné téma, žádná inspirace. Prostě lehká tvůrčí krize. Tak jsem jen dlouho seděl, civěl do prázdného papíru, až jsem pomalinku úplně vypnul a přestal vnímat papír přede mnou i svět okolo. Jenže pak mě z letargie vytrhl tichý, ale hluboký a trochu huhňavý hlásek.
„Nemáš nápady, co?“
Trhnul jsem hlavou, podíval se před sebe a vykulil oči. Přede mnou stál asi dvacet centimetrů vysoký vousatý človíček v červených kalhotách, červeném kabátě, červených špičatých botkách, červené čepici, s červenou fajfkou a červeným nosem.
„Zatr, povídám, nemáš nápady, co?“ zopakoval svou otázku a zabafal z fajfky. Já jsem na něj chvilku koukal jak tele na nový vrata a pak se naplno rozesmál.
„Zatr, co je ti tu k smíchu?“ podivil se trpaslík.
„Nápady sice nemám, ale za to koukám, že mám halušky. A ještě mluvící,“ nepřestával jsem se smát.
„Tak halušky,“ pokýval hlavou trpaslík, potom udělal krok vpřed a vší silou mě kopl špičkou boty do ruky.
„Jau,“ sykl jsem bolestí a stáhl ruku.
„Tak co, jsem já nějaký halušky, zatr?“
„Vypadá to, že asi ne. Ale kde ses tu teda vzal?“
„Jen jsem šel okolo a přitom viděl, jak tu čučíš do prázdnýho papíru. A tak jsem se zastavil, abych ti poradil.“
„Poradil?“
„Jo, poradil. Co máš psát.“
„A co mám teda psát?“ ušklíbnul jsem se kysele.
„Zatr, moc se neškleb, jo? To je totiž strašně jednoduchý. Já ti budu vyprávět a ty to budeš psát.“
„A co mi chceš vyprávět?“
„Tak, různě. Co jsem zažil, co viděl, jaký je to mezi náma trpaslíkama a tak. Prostě takovej životopis nebo něco na ten způsob.“
„A proč si to nenapíšeš sám?“
„Zatr, sám? A co bych s tim asi pak dělal? Dokážeš si představit, že bych já přišel někam do redakce, předložil tam hromádku papírů a řekl, ať to otisknou? A navrch stejně neumim psát, zatr.“
„Ty neumíš psát?“ začal jsem se zase smát.
„Zatr, co se zase směješ?! Tak neumim psát a číst, no. Nám trpaslíkům je to stejně k nepotřebě. My si radši povídáme a vyprávíme, než abysme něco psali nebo četli.“
„Tak proč teď po mně chceš, abych tvoje vyprávění psal?“
„Aby se lidi taky něco dozvěděli o nás trpaslících, zatr. Tak budeš to psát nebo mám jít pryč?“
„Ale jó, proč ne. Stejně nemám žádný jiný téma. Tak jak to chceš pojmenovat?“ vzal jsem do ruky tužku a připravil se k psaní.
„Jak, zatr… Nevim. Ty něco vymysli. Ty jseš tady spisovatel.“
„Něco vymysli…“ zadumal jsem se na chvíli. Pak jsem dostal nápad: „Co mi vyprávěl trpaslík s červeným nosem.“
„Zatr, tohle tam nepiš. Ještě by si o mě lidi mysleli, že moc piju.“
„A ty nepiješ?“
„Ne, zatr. Ten červenej nos mám od rýmy. Proto i trochu huhňám.“
„Tak fajn. Tak já to napíšu jinak. Co třeba: Co mi vyprávěl malý červený trpaslík?“
„To už je lepší.“
„Tak gut. Takže to tam napíšem… Tak… No a můžeš začít vyprávět,“ připravil jsem se zachytávat jeho vyprávění na papír.
„Zatr, začít. Ale odkaď. Tak co třeba…“ A trpaslík začal vyprávět. A vyprávěl mi celou noc. Já jsem psal, psal a psal, až mě bolela ruka. Ale nepřestával jsem. Tedy téměř nepřestával. Jeho vyprávění bylo poutavé a často i hodně veselé, až jsem se občas místo psaní jenom smál…
Když ráno vyšlo slunce, zastihlo mě spícího na hromadě popsaných papírů. Otevřel jsem oči a rozhlédl se. Trpaslík byl pryč a já měl pocit, že se mi to jen zdálo. Ale popsané papíry, kouř z fajfky vznášející se vzduchem, hromádka tabáku na stole a modřina na mé ruce byly důkazem, že ne. Že tu opravdu byl. Malý červený trpaslík…
