Marie

Tak po dlouhé době zbrusu nová povídka, napsaná během jednoho dne s datem 25. 5. 2009. Co víc dodávat? Nic. Tak si ji přečtěte, chcete-li 😉

***

Chladný ranní jarní vzduch se prodral škvírou v nedovřeném okně a prolétl do pokoje. Rozhlédl se a pak uviděl Marii ležící v posteli. Snesl se k ní, celou ji obejmul a pohladil po vrásčité tváři. Marie se otřásla a otevřela oči. Přitáhla si deku až k bradě, aby se zahřála. Dívala se po pokoji ozářeném ranním sluncem, až její pohled sklouzl na kalendář. Byla neděle. Většinou to pro ní byl den, jako každý jiný. Další den, kdy posedávala v opuštěném domě a v hlavě si promítala příběhy dávno ztracených dnů. Dnešek byl ovšem jiný. Dnešek měl do nekonečné prázdnoty vznést tak dávno zapomenutou chuť života.

Vstala a přešla k šatníku. Dlouho, předlouho přebírala šaty a vybírala ty pravé. Pak je spatřila. Zapomenuté, ztracené ve skříni jak v hlubinách moře. Světlé květované šaty. Neměla je na sobě padesát let. Naposledy v ten den. Přičichla k nim. Čekala zápach zatuchlé skříně, zápach minulosti. Jenže byla to jiná vůně, co ucítila. Do nosu jí vnikla vůně levandulí, vůně její kdysi oblíbené voňavky.

Dlouho je držela v rukou a přemítala, zda si je má obléci. Byla do nich přeci jen už možná příliš stará. Ale ať si. Nebýt dneška, pravděpodobně by je již nikdy nevzala do ruky a ani neoblékla. Byly plné vzpomínek a kdysi se v nich cítila tak krásně. Oblékla si je. Sama byla překvapena, jak dobře jí pořád padly. Snad to bylo tím, že se její postava za ta léta příliš nezměnila. Byla pořád stejně štíhlá, jen tvář už byla jiná, starší.

Sešla do přízemí do salonku. Uprostřed, na stole, ležel kousek papíru, který po dlouhých letech vyvolal na její tváři samovolný úsměv a nadšení z nadcházejících dnů. Papírek, po jehož přečtení se nemohla dočkat, až přijde neděle.

Ve středu dopoledne zazvonil u jejích dveří pošťák a podával jí ho. Telegram s krátkým a stručným textem: „Přijedu v neděli. Fred.“

„Bože můj, Fred,“ vzdychla a zasněně se zahleděla do ulice. Pošťák se jen usmál, pozdravil a odešel rozdávat radost a smutek do dalších dveří.

A teď tu byla neděle a ona stála připravená a nachystaná na jeho příjezd. Takových let. Takových let, co ho neviděla a nic o něm nevěděla. Dobře si vzpomínala na ten poslední den.

Přišel za ní večer, když už slunce zapadalo. Před domem nechal zaparkované auto se zabalenými kufry. Ona měla na sobě své oblíbené šaty a když přišel, jen ho obejmula a políbila. Čekala, že se půjdou někam projít, ale nakonec zůstali u ní doma. Pustili si desku a pak jen beze slov tančili. Jí bylo třiadvacet, jemu o tři roky víc, a ona ho bláznivě milovala. Hrozně moc si přála, aby ten večer nikdy neskončil. Chtěla s ním tančit navěky. Jenže v půl dvanácté nasedli do auta a rozjeli se na nádraží. Tam se s ní rozloučil a nasedl do půlnočního vlaku směr loď do Ameriky.

„Až se usadím a něco vydělám, přijedu si pro tebe,“ řekl jí tenkrát. Čekala dlouho, týdny, měsíce a nakonec roky. Nikdy nenapsal, nikdy se neozval, nikdy se nedozvěděla, co se s ním stalo. Čas běžel. V jejím životě se objevilo několik mužů. Každý byl nějaký, každého měla nějakým způsobem ráda. Ale žádný z nich se jí nedokázal zarýt tak hluboko do srdce, aby z něj vystrnadil Freda, na kterého myslela každý den svého života. A teď najednou, když už se její cesta chýlila ke konci, objevil se jí v rukou tenhle telegram.

Stála, opírala se o židli a svůj zrak upírala k chodbě vedoucí k domovním dveřím. Čas běžel. Uplynula hodina, dvě, a zvonek stále mlčel. Sedla si do křesla. Sledovala staré hodiny na zdi a nepřestávala doufat, že skutečně přijede. Přešlo poledne. Čas oběda. Vynechala ho. Její myšlenky byly úplně jinde, než u starých porcelánových talířů, z kterých jídávala. Přešlo odpoledne a ona stále seděla v křesle a čekala. Úsměv na její tváří stále nemizel. Pořád věřila. Slunce se pomalu sklonilo k obzoru a obloha venku zčervenala.

Náhle Marie zaslechla motor přijíždějícího auta. Zvuk se pomalu přibližoval až před její dům. Pak ztichl. Marie se zahleděla do chodby a čekala. Čas jakoby v tu chvíli zpomalil, každé cvaknutí hodin se táhlo do nekonečna a než se ozval zvonek, uplynuly snad staletí. Marie ztuhla. Tolik se na tuhle chvíli těšila a teď se bála. Bála se vstát a jít otevřít. Jaké to vlastně bude? Jak bude Fred vypadat? Je to již tolik tolik let. Pak vstala a došla ke dveřím. Pomalu je otevřela. Chodbu zalilo temně rudé světlo a v posledních paprscích slunce se před ní objevila známá silueta. Silueta muže, kterou viděla už tolikrát před mnoha lety a kterou měla vypálenou do paměti.

Muž sundal klobouk a Marie mu mohla pohlédnout do tváře. Zatajila dech. Jak je to možné? Ta tvář se nezměnila. Byla to pořád ta samá mladá tvář, bez jediné vrásky, bez jakýchkoliv známek stárnutí. Jakoby Fred za celé ty dlouhé roky nezestárnul ani o den, ani o hodinu. Její pohled sklouzl níž. Fred měl ten samý oblek, jako v ten večer před lety. A pak se podívala ven. Panebože. Na ulici před domem stálo úplně stejné auto, které je vezlo tenkrát na nádraží. Co se to dělo za zvláštní večer?

Fred vstoupil dovnitř, pověsil klobouk na věšák a obejmul Marii. Vroucně ji políbil.

„Ahoj krásko,“ zašeptal tak, jak to vždycky dělával.

„Panebože, já…“ Marie nevěděla, co říct. Pak její oči pohlédly do zrcadla. Marie byla čím dál víc zaskočená. Její tvář… To přece… Vedle Fredovi usmívající se mladé tváře spatřila stejně mladou a krásnou tvář Marie. Svou tvář, kterou takhle mohla vidět naposledy před padesáti lety. Než stačila cokoliv udělat, už ji Fred vedl do salonku. Posadila se do křesla a sledovala ho láskyplným pohledem. Fred zamířil ke gramofonu. Zcela neomylně sáhl po jedné z desek, otřel ji a položil na gramofon. Zapnul ho a na desku sklopil rameno s jehlou. Brzy se pokojem začala linout hudba, kterou již dlouho jeho zdi neslyšely.

„Zatančíš si se mnou?“ přistoupil Fred k Marii. Jak by mohla říct ne? Vstala a uchýlila se do Fredovi náruče. Schoulila se do ní a Fred ji pevně obejmul. Začali tancovat. Ani jeden nic neříkal. Snad, jako kdyby nechtěly rušit kouzlo téhle chvíle, i hodiny umlkly a zastavily se. Jen hudba kroužila salonkem a obklopovala pomalu tančícího Freda s jeho Marií…

***

Slunce vyšlo a ulice pohltil každodenní ruch lidí jdoucích či jedoucích do práce nebo za jinými svými cíli. Před dveřmi Mariina domu stála mladá dívka a tak, jako každý všední den, nesla Marii nákup. Zmáčkla zvonek. Chvíli vyčkala a pak zazvonila znovu. Pak již jen čekala, až Marie přijde otevřít. Nikdy nebylo třeba zvonit potřetí. Jenže dveře zůstávaly zavřené. I po třetím zvonění. I po každém dalším. Zůstaly zavřené již navždy…

Facebooktwittermail

2 komentáře u „Marie“

  1. Hehe, dneska je Marie… Ale mám takové nějaké pochyby, že si to tu dneska nějaká Marie přečte…

Napsat komentář: Zdenek Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..