Malinko mě naťukla jedna písnička od Jane Siberry, tam vzal kořen název i začátek básničky. Pak už jsem jen přihodil trochu inspirace z jednoho nedávného dne, jednoho normálního večera, jednoho malého povídání s…
***
Nemůže pršet po všechen čas, co nám zbývá,
i tvé slzy se jednou zastaví.
A tou černou tmou, co naše tváře skrývá,
projdeme rovnou k svítání.
A v bílém dni, co musí nastat,
se úsměv tvůj zas navrátí.
Tak neotáčej už se zpátky do tmy,
držím tě, se mnou se neztratíš.
Jen pevně chytni moji ruku,
už první paprsek přilétá.
A než se naděješ, budou tu další,
a my vstoupíme přímo do léta.
Mokro a louže, to všechno slunce vysuší,
a zelená tráva bude kolem nás.
Jen zkus mi prosím chvilku věřit!
Opravdu nebude pršet po věčný čas…
