Stál za oknem a hleděl ven. Venku byla tma, v pokoji ještě větší. Ulice města byly osvětleny lampami, jeho pokoj osvětlen nebyl. Kdyby chtěl najít křeslo, stůl, hrnek s čajem, jen by popaměti šátral. Mohl využít dobrých služeb lampy v koutě, stačilo jen zmáčknout vypínač. Ale on nechtěl. Chtěl nechat vše potopené v temném moři prázdnoty. Na sklo okna si promítal film složený z útržků dnešního dne, i toho včerejšího, i některých dnů předtím. Byl to zvláštní pohled, když viděl vše, co prožil, z jiného úhlu. Zvláštní film doplněný soundtrackem z hudby šansonového zpěváka. A když film skončil, jen se zahleděl ven na střechy domů, na oblohu bez viditelných hvězd a nevěděl, jakou recenzi by měl napsat. Nakonec poslepu došel k posteli a ulehl s myšlenkou na to, jaký scénář mu asi přichystá zítřejší den a jaké filmy si bude promítat v dalších dnech…
Ale ale… To jsou mi věci… 😉 Bacha na tmu aby se jednou nezvrhla v tmu tmoucí… 🙂 Ale moc pěknej námět! Možná by nebylo od věci ho trochu víc rozpracovat a napsat na to něco delšího. Ten film na okení tabuli se mi velmi líbí… 😉 Co by bylo asi v tom mém? 😛
Mám pocit, že cokoliv delšího by bylo moc, nad sílu a možnosti myšlenky. Když jsem to psal, tak tam byla jistá nutkání ještě něco připsat. Ale cokoliv mě napadalo, mohlo spíše celé to krátké zamyšlení srazit a rozbít na drobečky trapnosti. Takhle si může každý čtenář domyslet sám své, podívat se na svůj film, napsat si svou vlastní recenzi. A ta má… Ta není v té myšlence nijak podstatná… 😉