O vypadlé stránce

Tak každý z nás občas děláme nehorázné kraviny. No a já jsem taky jednu udělal. Napsal jsem v práci jednu kraťounkou povídku, která se odehrává u mě v práci. Hrůza. Psát povídky ze svého pracoviště… 🙂

***

Seděl jsem u svého pracovního stolu a zakládal faktury za knihy z předchozího roku. Moc mě to nebavilo, ale už bylo načase. Činnost to byla dosti jednotvárná: zapsat do tabulky, proděravět, založit, zapsat, proděravět, založit… Nebylo toho naštěstí tolik, aby mě to uspalo, ale i tak jsem s sebou trhnul, když jsem odněkud z pod stolu zaslechl slabý pláč.

Podíval jsem se pod stůl, co by to mohlo být. K mému překvapení tam ležela jen vypadlá stránka z knihy. A byla to právě ona, kdo tam tak potichu plakal. Zvedl jsem ji a podíval se na ní. Byla to stránka 23 a 24 z nějaké pohádkové knihy. Začínala uprostřed odstavce a končila uprostřed věty. A stále se od ní linul vzlykot.

„Copak je?“ zeptal jsem se jí.

„Já, já jsem se ztratila své knížce. A moc bych chtěla zpátky.“

„To vidím, ale s tím ti holka asi moc nepomůžu.“

„A proč?“

„Víš, kolik knih tu máme? A kdo ví, jak dlouho už tu ležíš a kde se teď tvá kniha nachází.“

„Ale vždyť já přece musím svou knihu najít. Beze mě přece ztratí příběh smysl. A která maminka bude dětem číst knihu beze stránek?“

„Tak to máš pravdu. Jenže co teď? Najít tvou knihu nebude vůbec jednoduché!“

„Já vím, ale ty to určitě dokážeš. Vždyť jsi knihovník!“

Co jsem s ní měl dělat? Měl jsem ji vzít, zmuchlat a hodit do koše? Normálně bych to asi udělal, ale tentokrát mi bylo té uplakané stránky docela líto a tak jsem se nakonec rozhodl, že jí zkusím pomoci.

„Dobře, tak to zkusíme. První věc, kterou potřebuju vědět, z které knížky jsi vypadla?“

„To je jednoduché, přece O Sedmikrásce a jiné pohádky.“

„Tak fajn, teď chvíli vydrž a uvidíme, co zjistíme.“

Položil jsem stránku na stůl a zasedl k počítači. Zadal jsem název knihy a pak se podíval, kdy a komu byla naposledy půjčena a kdy tedy mohla projít mou kanceláří. A podle datumu jsem viděl, že to bylo předevčírem a že kniha by se tu někde měla nacházet. Obrátil jsem se ke stránce.

„Tak možná budeš mít štěstí a za chvíli už budeš doma.“

Pak jsem se zvedl a šel do vedlejší kanceláře podívat se na regály, zda tam někde kniha neleží. A po krátkém pátrání jsem ji skutečně našel. Vzal jsem ji do ruky a otevřel. Bylo na ní vidět, že už je starší a trochu očtená, pár stránek bylo malinko povolených a tak jsem se ani nedivil, že právě ta jedna se uvolnila úplně a vypadla. Vrátil jsem se zpět ke svému stolu a vložil stránku na její místo.

„Děkuju.“

„Nemáš za co,“ usmál jsem se na ní. Pak jsem knihu zavřel, a aby už stránka nemohla vypadnout, položil jsem knihu na hromádku k ostatním, které byly připravené na opravu vazby. Protože ta stránka měla pravdu: kdo by četl knihy beze stránek?