Ten vítr tenkrát přilétl z dalekého severu. Už ho nebavilo vát po nekonečně dlouhých pustých sněžných pláních. Narazil na jedno staré měso a tak vlétl do jeho ulic. Jaké však bylo jeho překvapení, když ulice byly zcela liduprázdné. Nikde nebylo ani živáčka. Nejdříve mu to ani nevadilo. Vždyť všude byla spousta zábavy. Proháněl se ulicemi, mlátil okenicemi, honil před sebou potrhané stránky starých novin, hvízdal v komínech, prostě se bavil. Ale nic netrvá věčně. A tak ho to všechno jednou začalo nudit. Rozhodl se opustit tohle město a letět pryč. Letěl proto ulicí, kterou do města přilétl, zase ven. Letěl dlouho, ale její konec nepřicházel. A když přišel, byla tam jen křižovatka. Vydal se proto jednou z ulic, ale po chvíli narazil na další křižovatku. Letěl dál, jenže pokaždé přilétl k další křižovatce. Jakoby z tohohle města nebyla cesta ven. Vylétl nad střechy domů a rozhlédl se. Ale všude, kam dohlédl, byly jen prázdné ulice a domy a domy a domy…
