Zdeněk Hulbach

Vidíš bílé hřbety slonů, jež do krajiny hledí. Mlčky stojí, rozjímají, za ty dlouhé věky mnoho toho vědí.

Hvězdy na nebi svítí, oheň tiše dohořívá. Poutník na zemi leží a ještě, než usne, na hvězdné nekonečno se dívá.

Ještěd jak svítící raketa na vysokém kopci stojí. Jen vyletět vzhůru a s vesmírem, hvězdami, v jedno se spojí.

Léto, slunce svítí, oblohou putují mraky. Tak jako oni nebem, tak já dole po zemi putuji po cestách taky.

Na rozhledně poutník stojí, rozhlíží se po kraji. Hledí na různá místa, kde už byl, i na ty, které na něj čekají.

Slunce se za kopcem probouzí, na rudém nebi stoupá, poutník na rozhledně stojí a na rodící se den s tichým mlčením kouká.

Světla vzdálených měst do černé noci září. Po nebi ženou se mraky. Vítr, co je honí, cítíš na své tváři.

Někdy nejdou verše, někdy nechodí žádná slova, až příště cesta lesem, přivede mé kroky, zkusím to zase znova.

Po cestě nad řekou kráčíš v kaňonu mezi skalami, kolem dřevěných srubů, pod vzrostlými stromy a kapky deště kolem padají.

Déšť na tvář ti padá, pomalu otevíráš oči. Rozhlížíš se po nebi, po mracích a víš, že sny o slunečném dni končí.

Když ráno déšť padá a mrak oblohu halí, poutník se probouzí, snídani si uvaří a na delší cestu balí.

Měsíc z oblohy svítí, řeka pod skalou plyne. Hlavou honí se příběhy, dávné nebo blízké, jeden skončí, začnou jiné.

Na skále sedíš a sleduješ, jak obloha plamenem hoří. Den pomalu končí, tma už čeká za rohem, až se slunce za obzor vnoří.