Někdy ten papír, ten pomuchlaný cár, co ležel zapadlý kdesi, někdy toho zná víc, než ten na konci ruky, co po něm čmárala…
***
Tvá ústa jsou němá,
tvé oči slepé,
tvé uši hluché,
necítíš vůně,
nemůžeš nahmatat nic,
nepoznáš chutě v tvých ústech.
Jsi nejbídnější z bídných.
A přesto se tvá tvář
usmívá.
Poznal jsi krásy světa.
A přesto se cítíš
šťastný.
Poznal jsi lásku.
Závidím ti,
ty bezruký,
beznohý,
beze smyslů,
navždy odtržený od
světa.
Ty odtržený
liste papíru.
