Pokoj

Tahle povídka má neoficiální podtitul „cvičení z přímé řeči“, takže nic velkého za ní nečekejte. Jen haldu krátkých keců a zbytečných debat jedné zbytečné partičky v jednom zbytečném pokoji…

***

Pokoj byl zahalen do cigaretového kouře. Z jeho mlžné clony vystupovalo vybavení pokoje. Skříň, malý kulatý stůl s popelníkem a krabičkou cigaret, dvě křesla, postel, noční stolek s telefonem, velká stojací lampa, která, ač rozsvícená, pokoj příliš neosvětlovala, a čtyři muži.

První z nich ležel na posteli, ruce roztažené, oči upřené kamsi do chuchvalců kouře u stropu. Na první pohled by se dalo říci, že je mrtvý. Ale pravidelně se zvedající hrudník a občasné mrknutí potvrzovaly, že žije. Další dva seděli ve křeslech a mlčky kouřili. Poslední z nich stál u okna a díval se ven do dvora. Těžko tam mohl něco vidět. Dvůr byl pustý, tichý a potemnělý.

„Ty, J., ještě pořád čekáš, že přijde?“ zeptal se jeden z mužů v křeslech.

„Jo,“ odvětil mu bez pohnutí muž na posteli.

„No, já myslím, že už nepřijde,“ řekl na to muž v křesle.

„Řekla, že přijde.“

„No jo, ale že přijde už před dvěma hodinama.“

„Na K. je spoleh.“

„Jak myslíš. Abys pak ale nebyl zklamanej.“

„Když říkám, že  přijde, tak přijde. Tak už dej pokoj, T.,“ zvýšil hlas J.

„Promiň, nechtěl jsem tě naštvat.“

„Já nejsem naštvanej, ale občas mi už lezeš s tím tvým rejpáním na nervy,“ řekl už klidně J.

„Znáš mě. Já už asi jinej nebudu,“ odpověděl mu T. a típnul cigaretu o okraj přeplněného popelníku. Potom si z krabičky na stole vytáhl novou a zapálil si ji.

„Venku je tma,“ pravil náhle muž u okna.

„Co jsi říkal, M.?“ zeptal se ho T.

„Že je venku tma!“

„A co by tam mělo asi bejt, když je noc,“ zareagoval na to druhý muž v křesle.

„Jdi do háje, C.,“ vyštěkl na něj M.

„Aby jsi se neposral,“ odpověděl mu naštvaně C. a potáhnul z cigarety.

„Hele, M., a proč ti vadí ta tma?“ zeptal se T.

„Není nic vidět.“

„No to je jasný, né? Když je tma, tak samozřejmě není nic vidět,“ řekl C.

„Jdi do háje,“ vyjeli po něm naráz T. i M.

„Co je, to nemůžu nic říct?“ bránil se C.

„Ne!“ odpověděl mu úsečně T. a pak  pokračoval v rozhovoru s M. „A co by tam mělo bejt vidět?“

„Já nevím, něco. Věci, lidi, nějaký zvíře. Takhle to působí strašně depresivně.“

„Tak se koukej jinam!“ vpadl jim do hovoru zase C.

„Do prdele, C., nech mě už bejt nebo ti rozbiju držku, jasný?“ obrátil se na něj naštvaně M.

„Nechte toho, pánové,“ ozval se J. „Kdo vás má poslouchat. Už aby tady byla K.“

„Promiň, J.,“ řekl mu na to opět klidný M., obrátil se k oknu a zase se díval ven. V pokoji se rozhostilo ticho.

Asi po deseti minutách se do toho ticha ozvalo zazvonění telefonu. J. ho zvedl.

„Haló? No, haló! Je tam někdo?“ ptal se, ale ze sluchátka se ozývalo jen pípání.

„Kdo to byl?“ zeptal se ho T.

„Já nevím. Nikdo se neozýval,“ odpověděl mu J. „Asi nějakej trapnej srandista.“

„Myslíš, že někdo nemá co dělat a tak si hraje s telefonem? Hele, a slyšel jsi tam někoho nebo zavěsil hned, jak jsi to zvedl?“

„No jo, já jsem ani neslyšel, jak to zavěsil. Jenom to pípalo.“

„Jakoby nám ani nikdo nevolal. To je nějaký divný.“

„Vy dva jste divný,“ řekl jim posměšně C.

„Ty vole, C., co furt prudíš?!“ obrátil se naštvaně M.

„A co ty proti mně máš. Já něco řeknu a ty mně hned začneš nadávat.“

„Sereš mě.“

„Jak seru. Proč seru.“

„Prostě mě sereš.“

„Tak jdi do háje, M.“

„Ty jdi do háje.“

„Nechte toho, vy dva, už, sakra. Já nevím, co vás furt bere,“ křikl na ně nakvašeně J.

„Promiň, J.,“ omluvil se mu M. a otočil se zase k oknu.

„Hele, J., K. bude chtít prachy ještě dneska nebo až někdy pozdějc?“ zeptal se T.

„Já nevím. Neříkala nic.“

„No, já že toho dneska sebou moc nemám, víš?“

„Já nějaký prachy mám, ale když tak se to přinejhorším nějak ukecá. Vždyť K. přece není žádná mrcha.“

„To není, ale… No, víš jak. Člověk nikdy neví, jak jde o prachy,“ strachoval se pořád T.

„Hele, já K. znám. S tou se dá vždycky dohodnout.“

„No jo. Tak jo.“

V pokoji zavládlo ticho. T. a C. kouřili, J. sledoval chuchvalce kouře u stropu, M. se díval z okna.

Po pár minutách se ze dvora ozval řev ne nepodobný dětskému pláči. Potom znovu s ještě větší intenzitou. M. se podíval do dvora, ale ve tmě nemohl nic zahlédnout. Přemýšlel, co to je. Pak mu to došlo.

„Dole šukaj kočky,“ okomentoval dění ve dvoře.

„A co jako?“ zeptal se ho otráveně C.

„Co jako. Jen jsem řekl, že dole šukaj kočky,“ odpověděl mu naštvaně M.

„Jo, a tobě vadí, že voni šukaj a ty ne,“ řekl mu se škodolibým úsměvem C.

„Já ti tu držku fakt rozbiju,“ obrátil se M., rudý vzteky. C. se zvedl z křesla.

„No tak pojď, tak pojď.“

„Neser mě. Neprovokuj nebo ti fakt jednu napálim!“

„Na to nemáš.“

„Držte hubu už konečně,“ zakřičel na ně J. „Jste fakt jak dva magoři.“

„Promiň, J.,“ omluvil se M. a zase se obrátil k oknu. C. si sedl zpět do křesla a zapálil si cigaretu.

Řev koček po chvíli ustal. Místo něj se ozvalo zazvonění telefonu. J. zvedl sluchátko.

„Haló… Je tam někdo?“ zeptal se, ale odpovědí mu bylo zase jen pípání. Položil telefon a nechápavě zakroutil hlavou.

„To fakt nechápu. Zase jen pípání.“

„Myslíš, že si z nás někdo střílí?“ zeptal se T.

„Vím já? Jediný, co vím, je, že jsem tam nikoho neslyšel. Že to jen pípá.“

„Hm, to není normální. Hele, třeba se s náma něco snaží spojit.“

„Jak, něco?“ ptal se nechápavě J.

„No nějaký neznámý síly.“

„Myslíš duchové?“

„Nó, třeba. Já nevím.“

„A ty věříš na duchy, T.?“

„Né, to né. Jen mě to tak napadlo. To přece není samo sebou, tohleto.“

„Já vím, že to není samo sebou. A to mám ten telefon vyvěsit? Co kdyby volala K.“

„Né, to ho nevyvěšuj. Ale mě by fakt zajímalo, proč to zvoní a nikdo tam není.“

„Třeba to přestane.“

„Možná. A když ne?“

„To nevím,“ odpověděl J. a odmlčel se. T. típnul vykouřenou cigaretu o popelník, pak si zapálil další a zamyslel se.

„Ty, J., a ty myslíš, že duchové fakt neexistujou?“ zeptal se po chvíli.

„Proč?“

„Tak si to vem, člověk umře a co potom. Co se s ním potom stane. Tělo zahrabou, ale co duše.“

„Ty tak máš nějakou duši,“ vpadl mu do toho C.

„S tebou se nikdo nebaví,“ řekl mu nakvašeně T.

„Poser se,“ ušklíbnul se C. a pořádně potáhnul z cigarety.

„Duše se přece musí někam podít,“ pokračoval T. v úvaze. „Přece jen tak nezmizí. Co myslíš, M.?“

„Já nevím. Já o tom nikdy nepřemejšlel.“

„Tys o tom nikdy nepřemejšlel?“

„Ne. Fakt ne. Nějak mě to nepřišlo důležitý, abych se tím zabejval.“

„Hm. A já si vždycky myslel, že jseš takovej ten typ, co se takovejma věcma zabejvá.“

„Toho zajímá tak akorát, jak dole šukaj kočky,“ rýpnul si zase C.

„Fakt už jdi do hajzlu, ty debile,“ vybouchnul M.

„Ty vole, C., dej už mu pokoj. Já fakt nevim, co proti němu máš,“ zeptal se ho nechápavě T.

„Můžu já za to, že je to takovej netýkavka?“ bránil se C.

„Jdi do prdele,“ řekl mu M.

„Vždyť to povídám. Něco řeknu a von už se hned uráží.“

„Tak drž hubu, C.,“ ozval se J.

„Ty abys nebyl na jeho straně,“ odvětil mu ukřivděně C.

„Na to já ti seru. Lezete mi na nervy už voba dva. Fakt, že jo.“

„No tak sorry. Já už budu držet hubu.“

„Promiň, J.“

V pokoji zase zavládlo ticho. J. zavřel oči a zamyslel se. K. už tu měla dávno být. Docela ho to mrzelo. Byl s ní napevno domluvený a zatím to vypadá, že asi nedorazí.

Stejně to bylo zvláštní. Zná už ji takovou dobu, vlastně je to jedna z jeho největších kamarádek. Ale nikdy ho nenapadlo, že by mohl taky využít jejích služeb. A ještě k tomu s kamarády. Všichni už s prostitutkou byli, aspoň to říkali, ale s K. je to přeci jenom o něčem jiném. Přemýšlel o tom, až nakonec usnul.

Po chvíli ho vzbudila rána a zlostné nadávky. Otevřel oči, posadil se a rozhlédl. Vedle poraženého stolku ležel C. a držel se za bradu. M. stál rozčílený nad ním.

„Já jsem tě varoval! Já jsem ti říkal, že jestli mě nepřestaneš srát, tak ti ji vypálim!“

„Jdi do hajzlu, ty sráči! Za to tě zabiju!“

„Ty vole, C., uklidni se. Kdybys ho furt neprovokoval, tak se nic nestalo,“ snažil se ho uklidnit T.

„Ty drž hubu, ty parchante. Jseš stejnej debil, jako von,“ řekl C. a pomalu se zvedl za země. Potom se podíval na M.

„C., dej pokoj,“ řekl mu varovným hlasem M. „Nebo ti tu držku rozbiju na sračky!“

C. chvíli stál. Pak se z ničeho nic sehnul, popadl stolek a i když se mu v tom T. pokusil zabránit, hodil ho po M. Ten stačil jen tak tak uhnout hlavou, stolek se mu odrazil od ramene a proletěl oknem. Sklo se z rachotem vysypalo, do pokoje zavál studený noční vzduch a rozvířil cigaretový kouř. M. se ohlédl po okně. T. i J. viděli, jak v něm bublá vztek a bylo jim jasné, že už není žádná šance zabránit tomu, aby se M. na C. nevrhl. A to se také stalo.

„Ty sráči,“ vypustil ze sebe M. a skočil na C. Povalil ho na zem a začal do něj bušit. C. dostával jednu ránu za druhou a brzy se v jeho obličeji objevila i krev.

T. pochopil, že pokud něco neudělá, C. by mohl špatně dopadnout. Přiskočil k M., chytil ho zezadu a snažil se odtáhnout. V tu samou chvíli seskočil J. z postele a šel T. pomoci. Po krátké chvíli se jim rozzuřeného M. podařilo odvléci k oknu.

„Pusťte mě. Kurva, pusťte mě! Já toho hajzla zabiju,“ snažil se jim M. vytrhnout a skočit znovu na C. Ten ležel na zemi, nehýbal se, jen se na ně díval a zprudka oddychoval. T. i J. drželi M. pevně a snažili se ho uklidnit.

„Do prdele, M., uklidni se. Já myslím, že už to stačilo,“ říkal mu J.

„Je to parchant hnusnej a potřebuje do držky!“ vzpouzel se pořád M.

„Jó, je to parchant. Ale už si ho zmlátil dost,“ nepouštěl ho T. Chvíli trvalo, než vztek z M. alespoň trochu vyprchal. Nakonec ho mohl J. pustit a jít se podívat na C.

„Jseš O.K.?“ sklonil se nad něj.

„Hajzl jeden zkurvenej,“ vypravil ze sebe C. Pak se posadil a začal si utírat krev z obličeje. Do toho najednou zazvonil telefon. J. se zvedl, šel k němu a vzal sluchátko.

„Haló? Co? Aha… Hm… Díky,“ řekl do něj a položil ho. Potom se obrátil do pokoje.

„K. už nepřijde. Zrovna sem šla přes dvůr a ten zkurvenej stolek, co jste tam hodili, ji sejmul do hlavy!“

V pokoji zavládlo absolutní ticho. Ani jeden z mužů nic neříkal, jen se provinile dívali do prázdných koutů místnosti. Vítr vanoucí rozbitým oknem rozháněl kouř a vháněl dovnitř čerstvý vzduch. Lampa najednou zablikala a zhasla…