Poslední velkej fór

Další z pokusů o černohumornou povídku. A zase slušná kravina. Ale co má bejt? 😀

***

Já jsem vždycky býval velkej srandista. Využíval jsem úplně každý příležitosti k nějakýmu tomu žertíku. A když žádná nebyla, tak jsem si nějakou připravil. Prostě jsem nesnesl nudu.

Bohužel jsem přitom přišel i o pár kamarádů. Některý fóry pro ně byly holt trochu silný kafe. Doživotně se na mne naštvali a už se mnou nikdy neprohodili jediný slovo.

Jako jedna strašně milá kamarádka. Jednou se mi dostala do ruky kožešina stejně huňatá a černá jako její pes. A shodou okolností jsem dostal čerstvě zabitýho králíka. Nápad byl na světě.

Trochu mi pomohla i náhoda. Zrovna potřebovala odjet a psa pohlídat. Tak jsem si ho vzal k sobě. Když si pro něj přišla, byl pes zašitej, upečenej králík na stole a kůže přes židli. Vše si dala dohromady hned a vybuchla v šílenej hysterickej záchvat. Když jsem ji uklidnil, že pes je v pořádku, vrazila mi facku a to byl konec našeho přátelství.

Jednou jsem ve vetešnictví koupil kostlivce. Příležitost ho použít se naskytla brzy. Jednou jsem pořádal mejdlo a další kamarádka se opila tak, že nebyla schopna jít domu. Ustlal jsem jí v mojí posteli a jako společníka jí strčil pod deku kostlivce. Nemusím ani popisovat, co se dělo, když se vzbudila. Ta už se mnou taky nemluví.

Dalšího kamaráda jsem dostal taky skvělym fórem. Jednou jsem mu slíbil, že mu na cirkulárce nařežu dřevo na zimu. Podařilo se mi získat jednu vyřazenou figurínu z obchodu s hadrama. Stačilo vzít z ní jednu ruku a upravit ji tak, aby byl fór dokonalej.

Ruku jsem si dal místo pravé, natáhl na ní rukavici a díky ní a dlouhým rukávům košile si kamarád ničeho nevšiml. Pak už jen stačilo se chytře pohnout, říznout, ruka byla pryč a ze zbytku se řinula rudá tekutina. Důkladně jsem zahrál těžce zraněnýho. Kamarád zpanikařil. Nevěděl, co má dělat, začal šílet. Když jsem mu potom řekl, že je to jen žert, tak se složil. Tejden se z toho dostával. Teď už to taky kamarád není.

I když to dopadlo, jak to dopadlo, na ty fóry jsem stejně hrdej. A pár kamarádů mi ještě zbylo. I když toho ode mne taky dost schytali a párkrát jsem je slušně vyděsil.

A pak jsem dostal nápad, kterej stál opravdu za to. Nápad na skvělej fór, kterym je dostanu úplně všechny.

Půjčil jsem si od babičky chalupu, uspořádal mejdan a pozval kamarády. Přijeli úplně všichni. Když noc postoupila a zábava byla v nejlepším, nenápadně jsem se vytratil. Vylezl jsem na půdu, kde už jsem měl vše připraveno.

Na trámu viselo pevné lano, pod lanem stolička, na stoličce s citem psaný dopis. Vylezl jsem na stoličku a lano si upevnil přesně tam, kde bylo třeba. Ještě jsem se zasmál při představě překvapených obličejů a potom si podkopl stoličku.

Kamarádi zjistili za chvíli, že jsem zmizel. Začali prohledávat chalupu a byli zvědaví, co jsem si zase vymyslel. Netrvalo jim to dlouho, než mě našli viset na půdě. Ani se moc nelekli. V podstatě něco takovýho čekali. Zvedli ze země dopis. Přečetli si ho, peprně ho okomentovali a pak do mne šťouchli, abych už přestal hrát mrtvýho.

A v ten okamžik zjistili, že mrtvýho nehraju, ale jsem mrtvej doopravdy. A to je fakt dostalo. Tohle nečekali. Začali šílet, hysterčit, bláznit, nadávat… Prostě jsem je opravdu dostal. Tohle byl fakt můj poslední velkej a největší fór…