Tak jsem zase vytáhl něco ze šuplíku, jednu starší povídku. Nebudu se moc rozepisovat, snad jen, že ji věnuji všem hradním pánům, paním a dívkám, ať smutek z jejích tváří se nakonec vytratí.
***
Obloha se zbarvila do ruda a stejně barevný slunečný kotouč pomalu klesal k obzoru. Na opuštěném hradě se odkudsi vynořil muž. Byl oblečený do bílé haleny, hnědých kalhot a shrnovacích vysokých bot. U pasu se mu houpal meč. Po neexistujících schodech vystoupal na torzo věže a smutně se zadíval na západ slunce.
Netušil jsem, zda ví o tom, že ho sleduji. V tu chvíli na tom ale nezáleželo. Když jsem viděl jeho smutný obličej hledící do dáli, přišlo mi nepatřičné jakkoliv ho vyrušovat. A tak jsem jen mlčky seděl na hradbách a sledoval slunce pozvolna mizející za dalekými kopci.
Zdálo se mi, že čím níž je, tím rychleji se noří za obzor. Nakonec to byl jen okamžik mezi tím, co se svým okrajem dotklo země a tím, než úplně zmizelo. S ním zmizela i rudá barva dosud ulpívající na kamení hradeb a skalách. Zůstala už jen na obloze, ale už se také začala vytrácet. V kraji zavládlo šero, ptáci slétli k zemi a tiše usedali na svá hnízda, odkudsi zazníval štěkot psa a na zem se snesl večerní klid. Nechal jsem se jím ukolébat a přemítal o všem možném. Ani jsem si při tom nevšiml, že muž sešel z věže a usedl vedle mne.
„Krásný západ slunce, viďte?“ oslovil mě nečekaně, až jsem se lekl. „Vždycky tu byly překrásné západy slunce. Viděl jsem jich už tisíce, ale stejně vždy znovu vycházím na věž a dívám se.“
Až teď jsem si uvědomil, že tu vlastně dělám společnost duchovi. Natáhl jsem ruku a zkusil se ho dotknout. Nenahmatal jsem nic. Má ruka projela skrz. Stáhl jsem ji zpátky a podíval se mu do tváře. Shovívavě se nad mým konáním usmíval.. Ale za tím úsměvem jsem pořád viděl kus smutku. Něco ho trápilo a to tak silně a hluboce, že se to natrvalo usadilo v jeho tváři.
„Jmenuju se Mikuláš. Kdysi mi to tu patřilo. Dokud jsem žil…“ začal duch vyprávět, jako by vytušil, co mě zajímá. Přitom se smutně rozhlížel po zříceninách. „Býval to krásný hrad. Vybudoval jsem ho téměř vlastníma rukama. Jenže když jsem umřel, nikdo už se o něj nestaral a zchátral. Den po dni jsem sledoval, jak se uvolňovaly kameny, padaly zdi, zarůstal křovím a stromy. A nemohl jsem tomu zabránit. Jen se dívat na tu zkázu.“
„A proč tu stále zůstáváte? Proč jste neodešel nebo nezmizel nebo co dělají duše po smrti?“ zeptal jsem se ho.
„Odejít?“ podíval se na mne nechápavě. „Copak mohu? Já tu musím zůstat. Musím čekat!“
„A vy jste nějaký prokletý nebo tak nějak?“
„Prokletý? Co vás nemá. Já tu čekám na ni. Jestli přijde.“
„Na koho?“
„Na Marii. Mou vyvolenou. Měli jsme se brát. V ten den, kdy měla přijet, jsem nechal vyzdobit hrad a připravil vše na její uvítání. Vše bylo naplněno očekáváním, jenže čas plynul a ona stále nepřijížděla. Když se den přiblížil k večeru, usedl jsem na koně a vydal se ji hledat. Jel jsem po cestě, kudy měla přijet. Nepotkal jsem ji. Jel jsem na její hrad. Tam jsem se dozvěděl, že na cestu vyrazila již ráno. Hned jsem se rozjel zpět, zda jsem ji přeci jenom nějakým způsobem neminul. Ale na hradě nebyla. Okamžitě jsem vzal všechny své lidi a jeli jsme prohledávat lesy okolo obou hradů. Jenže naše pátrání bylo marné. Zkoušeli jsme to ještě několik dní. Nikde po ní nebylo ani stopy.
Po posledním z vyčerpávajících dnů jsem se večer strašlivě opil. Naplněn zoufalstvím jsem usedl na koně a nedbaje rad mých sloužících jsem vyrazil do černé noci. Štval jsem koně po lese a zuřivě volal její jméno. Na kraji jedné rokliny se můj kůň vzepjal a shodil mě. Na hrad mě přinesli druhý den mrtvého. Od té doby tu čekám. Čekám, až přijede, až budeme spolu.“
Nevěděl jsem, co mu říci. S tím jsem mu nemohl pomoci. Tak jsme jen mlčky seděli a dívali se do kraje. Najednou muž zvedl ruku a kamsi ukázal.
„Tamhletím směrem leží její hrad. Odtamtud měla přijet. Jenže nikdy nepřijela.“
Podíval jsem se na něj. Smutek se v jeho tváři zračil ještě víc než předtím. Zdálo se mi, že jsem svým vyptáváním ještě více zjitřil jeho rány. Asi by bylo lepší, abych šel pryč. Tak jsem se zvedl a slezl z hradeb. Ještě, než jsem vyšel z hradeb, jsem se k němu obrátil.
„Třeba jednou přijede,“ řekl jsem duchovi. Duch mi ale neodpověděl, ani se na mne nepodíval. Pokrčil jsem rameny a vyšel z hradu. Přede mnou byly dvě cesty. Jedna vedla do vesnice, kde jsem bydlel. Ta druhá, jak jsem si uvědomil, vedla směrem, kterým ukazoval duch. Chvíli jsem se rozmýšlel a pak, nevěda vlastně proč, se po ní vydal.
Asi po hodině chůze jsem za zatáčkou zaslechl výkřik. Ženský výkřik. Rozeběhl jsem se tam. Výjev, který se přede mnou odehrával, pocházel odkudsi z dávno zapomenutých časů. Pět mužů na koních se snažilo bránit dívku před bandou asi dvaceti útočníků. Bojovali udatně, ale proti přesile neměli příliš mnoho šancí. Jednomu z nich se podařilo prorazit kruh útočníků. Křikl na dívku. Ta pobídla koně a rozjela se vpřed. Za svůj čin muž ale zaplatil. Byl stržen z koně a zabit. Jeden ze zabijáků na prázdného koně vyskočil a vyrazil za dívkou. Hned bylo jasné, že je lepší jezdec a brzy ji dožene.
Oba dva jeli proti mně. Útočník se k dívce přibližoval a již napřahoval meč k ráně. Fascinovaně jsem na to hleděl a nevěděl, co mám dělat. Říkal jsem si, že bych měl uhnout, ale stál jsem jako přikovaný. Dívka projela okolo. Druhý kůň ale mířil přímo na mě.
Trhnul jsem sebou. Moje nohy se konečně odlepily od země a já měl možnost uskočit. Jenže mi došlo, že když uhnu, muž dívku dožene. I když už byla několik století mrtvá, poprvé nastala možnost tomu zabránit. Rozhodl jsem se. Zůstal jsem stát a doufal, že se mi kůň vyhne nebo zastaví. Brzy mi došlo, že se tak nestane. Byl již jen pár metrů přede mnou a cválal rychleji a rychleji. Dal jsem si ruce před obličej a v očekávání nárazu vykřikl.
Ale náraz nepřišel. Chvíli jsem jen zkoprněle stál se zakrytýma očima. pak jsem dal ruce dolů a rozhlédl se. Muži na koních i útočníci byli pryč. Jen pár metrů ode mne seděla dívka na koni. Byla obklopená bílým světlem a usmívala se. Dívala se na mne a já z jejího obličeje četl poděkování. Usmál jsem se a zašeptal: „Jeďte už. On čeká.“
Dívka se otočila a cválala dál po cestě. Po pár metrech klapot kopyt ztichl a ona se rozplynula. Ale já věděl, že dnes se Mikuláš, duch z hradu, konečně dočká.
