Tak jsem zase vytáhl něco ze šuplíku, jednu starší povídku. Nebudu se moc rozepisovat, snad jen, že ji věnuji všem hradním pánům, paním a dívkám, ať smutek z jejích tváří se nakonec vytratí.
Přepsáno v lednu 2024.
***
Obloha se zbarvila do ruda a stejně barevný slunečný kotouč pomalu klesal k obzoru. Na opuštěném hradě se odkudsi vynořil muž. Byl oblečený do bílé haleny, hnědých kalhot a shrnovacích vysokých bot. U pasu se mu houpal meč. Po neexistujících schodech vystoupal na torzo věže a smutně se zadíval na západ slunce.
Netušil jsem, zda ví o tom, že ho sleduji. V tu chvíli na tom ale nezáleželo. Když jsem viděl jeho smutný obličej hledící do dáli, přišlo mi nepatřičné jakkoliv ho vyrušovat. A tak jsem jen mlčky seděl na hradbách a sledoval slunce mizející za dalekými kopci.
Zdálo se mi, že čím níž je, tím rychleji se noří za obzor. Byl to opravdu jen okamžik mezi tím, co se svým okrajem dotklo země, a tím, než úplně zmizelo. S ním se vytratila i rudá barva dosud ulpívající na kamenných hradbách a také na skalách, na nichž hrad stál. Zůstala už jen na obloze, ale i tam se postupně vytrácela. V kraji zavládlo šero, ptáci slétli k zemi a tiše usedali na svá hnízda, odkudsi zazněl štěkot psa a pak se na zem snesl večerní klid. Nechal jsem se jím ukolébat a přemítal o všem možném. Ani jsem si při tom nevšiml, že muž sešel z věže a usedl vedle mne.
„Krásný západ slunce, viďte?“ oslovil mě nečekaně, až jsem se lekl. „Vždycky tu byly překrásné západy slunce. Viděl jsem jich už tisíce, ale stejně vždy znovu vycházím na věž a dívám se.“
Až teď jsem si naplno uvědomil, že tu vlastně dělám společnost duchovi. Natáhl jsem ruku a zkusil se ho dotknout. Nenahmatal jsem nic. Má ruka projela skrz. Stáhl jsem ji zpátky a podíval se mu do tváře. Shovívavě se nad mým konáním usmíval. Ale za tím úsměvem jsem pořád viděl kus velkého smutku. Něco ho trápilo a to tak silně a hluboce, že se to natrvalo usadilo v jeho tváři.
„Jmenuju se Mikuláš. Kdysi mi to tu patřilo. Dokud jsem žil…“ začal duch vyprávět, jako by vytušil, co mě zajímá. Přitom se smutně rozhlížel po zříceninách.
„Býval to krásný hrad. Vybudoval jsem ho téměř vlastníma rukama. Jenže když jsem umřel, nikdo už se o něj nestaral a zchátral. Den po dni jsem sledoval, jak se rozpadaly střechy, hroutily stropy, uvolňovaly se kameny, padaly zdi, hrad zarůstal křovím a stromy. A nemohl jsem tomu zabránit. Jen se dívat na tu zkázu.“
„A proč tu stále zůstáváte? Proč jste neodešel nebo nezmizel nebo co dělají duše po smrti?“ zeptal jsem se ho.
„Odejít?“ podíval se na mne nechápavě. „Copak mohu? Já tu musím zůstat. Musím čekat!“
„A vy jste nějaký prokletý nebo tak nějak?“
„Prokletý? Co vás nemá. Já tu čekám na ni. Jestli přijde.“
„Na koho?“
„Na Doubravku. Mou vyvolenou. Měli jsme se brát. V ten den, kdy měla přijet, jsem nechal vyzdobit hrad a připravil vše na její uvítání. Vše bylo naplněno radostí a očekáváním, jenže čas plynul a ona stále nepřijížděla. Když se den přiblížil k večeru, usedl jsem na koně a vydal se ji hledat. Jel jsem po cestě, kudy měla přijet. Nepotkal jsem ji. Jel jsem na její hrad. Tam jsem se dozvěděl, že na cestu vyrazila v doprovodu otce a jeho mužů již ráno. Hned jsem se rozjel zpět, zda jsem ji přeci jenom nějakým způsobem neminul. Ale tady nebyla. Okamžitě jsem vzal všechny své lidi a jeli jsme prohledávat lesy okolo obou hradů. Jenže naše pátrání bylo marné. Zkoušeli jsme to ještě několik dní. Nikde po ní ani po jejím doprovodu nebylo ani stopy.
Po posledním z vyčerpávajících dnů jsem se večer strašlivě opil. Naplněn zoufalstvím jsem usedl na koně a nedbaje rad mých sloužících jsem vyrazil do černé noci. Štval jsem koně po lese a zuřivě volal její jméno. Na kraji jedné rokliny se můj kůň vzepjal a shodil mě. Na hrad mě přinesli druhý den mrtvého. Od té doby tu čekám. Čekám, až přijede, až budeme spolu.“
Nevěděl jsem, co mu říci. S tím jsem mu nemohl pomoci. Tak jsme jen mlčky seděli a dívali se do kraje. Najednou muž zvedl ruku a kamsi ukázal.
„Tamhletím směrem leží její hrad. Odtamtud měla přijet. Jenže nepřijela.“
Podíval jsem se na něj. Smutek se v jeho tváři zračil ještě víc než předtím. Zdálo se mi, že jsem svým vyptáváním ještě více zjitřil jeho rány. Asi by bylo lepší, abych šel pryč. Zvedl jsem se a slezl z hradeb. Ještě, než jsem se vydal ke staré bráně, abych vyšel ven, tak jsem se k němu obrátil.
„Třeba jednou přijede,“ řekl jsem mu. Duch mi ale neodpověděl, ani se na mne nepodíval. Pokrčil jsem rameny a vyšel z hradu. Pak jsem se vydal po cestě dolů směrem do vesnice, kde jsem byl na návštěvě u svého kamaráda.
Když jsem došel do jeho domku, již na mne čekal s večeří. O svém setkání s Mikulášem jsem mu nevyprávěl. Po večeři jsme poseděli na verandě a povídali si o všem možném. Před půlnocí jsem si šel lehnout.
S trhnutím jsem se probudil brzy ráno. Nevím, co se mi zdálo, a ani nevím, co mě vlastně vzbudilo. Ale byl jsem naplněn nějakým zvláštním pocitem. Pokoušel jsem se znovu usnout, ale nešlo to. Jakoby mi v tom něco bránilo. Něco, co mě nakonec donutilo vstát a obléknout se. Něco, co mě hnalo ven. Nakonec jsem se tomu poddal, tiše vyšel z chalupy ven, kde se už začalo rozednívat, a vydal se na cestu do lesa. Po krátké chvíli mi došlo, kam vede. Ke hradu, o kterém mi vyprávěl Mikulášův duch. Ke hradu, na němž kdysi přebývala jeho vyvolená Doubravka. Bylo to hodně podivné, že zrovna tam mě nesly mé nohy naplněné vlastní vůlí. Rozhodl jsem se ale, že jim nebudu bránit.
Asi po hodině a půl chůze jsem kdesi vpředu za zatáčkou zaslechl výkřik. Ženský výkřik. Rozeběhl jsem se tam. Výjev, který se kus cesty přede mnou odehrával, pocházel odkudsi z dávno zapomenutých časů. Několik mužů na koních se snažilo bránit dívku před bandou více než dvaceti pěších útočníků, kteří je obklíčili. Bojovali udatně, ale proti agresivní přesile neměli příliš mnoho šancí. Jednomu z nich se ale přesto podařilo prorazit kruh banditů. Křikl na dívku. Ta pobídla koně, projela mezi lapky a rozjela se po cestě pryč. Muž se chtěl rozjet za ní, ale nedostal šanci. Byl stržen z koně a zabit. Jeden ze zabijáků na prázdného koně vyskočil a vyrazil za dívkou. Během chvíle bylo jasné, že je lepší jezdec a brzy ji dožene.
Oba dva se řítili proti mně. Útočník se k dívce kousek po kousku přibližoval a již napřahoval meč k ráně. Fascinovaně jsem na to hleděl a nevěděl, co mám dělat. Říkal jsem si, že bych měl uhnout, ale stál jsem jako přikovaný.
Útočník na koni najednou zařval. Trhnul jsem sebou. Moje nohy se konečně odlepily od země a já měl možnost uskočit. Jenže mi došlo, že když uhnu, muž dívku dožene. I když už byla několik století mrtvá, poprvé nastala možnost tomu zabránit. Rozhodl jsem se. Zůstal jsem stát a doufal, že se mi kůň sám vyhne nebo zastaví. Byli již jen pár metrů ode mne. Kůň s dívkou se prohnal kolem. Druhý kůň se hnal přímo na mne a mě bylo jasné, že neuhne. Dal jsem si ruce před obličej a v očekávání nárazu vykřikl.
Ale náraz nepřišel. Chvíli jsem jen zkoprněle stál se zakrytýma očima. Pak jsem dal ruce dolů a rozhlédl se. Muži na koních i útočníci byli pryč. Zůstala jen ta dívka. Byla obklopená bílým světlem a usmívala se. Dívala se na mne a já z jejího obličeje četl poděkování. Usmál jsem se a zašeptal: „Jeďte už. On čeká.“
Dívka se otočila a cválala dál po cestě. Po pár metrech klapot kopyt ztichl a ona se rozplynula. Ale já věděl, že dnes se Mikuláš, duch z hradu, konečně dočká.
