Poslyšte příběh o tom, jak jsem jednoho dne zkoušel ukrást dračí vejce…
Byl krásný letní den. S písničkou na rtech procházel jsem se kolem starého hradu.
Vida otevřenou hradni bránu, ovládnut mou nekonečnou zvídavostí, vnikl jsem vnu. Přede mnou se vinuly schody vzhůru do věžních prostor. Neváhal jsem a vyběhl po nich až do nejhořejšího patra. Můj pohled okamžitě sklouzl k obřím vejcím ležícím přede mnou na zemi.
„A vida, bude večeře,“ problesklo mi v tu ránu hlavou. Hromádku kostí, kterážto ležela jen kousek vedle a měla býti pro mě varováním, jsem vůbec nebral na vědomí.
Přiskočil jsem blíže a s hbitostí zkušeného zloděje natahoval ruku pro vyhlédnutou pochoutku.
V tu ránu se mi nad hlavou ozval řev tak hlasitý, až jsem leknutím nadskočil. Přímo vedle mě stál drak jak kráva, naštvaný jak bejk a řval jak tur. Má snaha o krádež vajec se mu evidentně pramálo líbila.
Změřil jsem si ho od hlavy k patě. Hleděl na mě z řádné výšky, tlapy s drápy, s kterými by neměl problém udělat průzkum mojích drůbků, s tlamou plnou zubů, do které kdyby čapnul moji hlavu a sevřel čelisti, tak moje hlava udělá lup bez sebemenšího odporu a on tak pozná chuť mých myšlenek. Šance jsem neměl příliš veliké, ale rozhodně jsem se nehodlal dát lacino. I Apollo Creed hleděl na Rockyho Balbou z výšky a jak mu dal Rocky do tlamy. Vzal jsem si z něj svůj vzor a vyzval draka na souboj.
Kdo ví, jak by to nakonec dopadlo. Jestli by mi milý drak nenatrhnul zadnici a já bych se nakonec nemusel dát na zbabělý a kvapný ústup. Naštěstí se do celé záležitosti vložil drakův starší a moudřejší bratr.
„Hele, pánové, přece se nebudete prát,“ povídal s rozvahou. „Ano, bratře, sice tadydletenc smradlavý člověk chtěl ukrást naše vejce a připravit nás tak o budoucí sourozence. Ale víš ty co? Ochutnal jsi někdy člověka? Ty dnešní lidi maj fakt prachmizernou chuť. To máš hadry napuštěný aviváží, v podpaží dezodorant, kůži si drhnou mýdlem a ta nádherná chuť divočiny dřívejších lidí je dneska tentam. Kousneš do něj a týden budeš mít zkaženou chuť. A víš jak dlouho ti zůstane za drápama ta jeho vymydlená kůže a bude ti tam smrdět? Nech ho jít. Ať si táhne, kam chce. A určitě se sem už nikdy nevrátí, že jo, člověče?“
V žádném případě jsem neprotestoval. Odkýval jsem mu všechno, co řekl. I když mě vlastně svými slovy pěkně urážel. Ale šel jsem na to šalamounsky. Vděčně jsem se zatvářil a natáhnul k němu ruku. Drak neváhal a mou nataženou ruku přijal a stiskl.
„Díky, určitě už se nikdy nebudu pokoušet krást vaše vejce, to mi věř,“ řekl jsem mu a přitom se v duchu smál, jak jsem ho nachytal. Nadával na můj vymydlený smrad, ale teď ho pěkných pár dní bude cítit, kdykoliv se prackou podrbe na nose. Cháchá.
