Sen

Sny jsou zvláštní. Někdy noční můry, někdy nádherné. Většinou si ale nepamatujeme, co se nám zdálo. A většinou ani neumíme své sny ovlivnit. Každopádně úvodních pár slov vlastně nemá s obsahem povídky zase až tolik společného. Jen jsem vás potřeboval trošku zmást, než se vrhnete na čtení. Páč následující povídka ze šuplíku vytažená je tak trošku, no……… Sakra Zdenku, neboj se to slovo použít…….. Romantická? ….. Jo, jasně, vidíš, žes to zvládl………. 🙂 A moje image krvežíznivého autora je v háji………. Neberte to vážně…….. 😉

***

Seděl jsem vprostřed obrovské louky a sledoval dívku, která se ke mně blížila a přitom se nechápavě rozhlížela okolo sebe.

„Ahoj,“ usmál jsem se na ni, když stála přede mnou. Ona se na mě podívala.

„Kde to jsem?“ zeptala se.

„Kde? No přece ve snu.“

„Ve snu?“

„Ano, ve snu. V mém snu. A teď i tvém.“

„A jak jsem se sem dostala?“

„Usnula jsi a začala snít.“

„Ale sem, do tvýho snu.“

„Ber to tak, že je to kouzlo. Že jsem čaroděj a umím kouzlit se sny.“

„A proč tu jsem?“

„Proč? Přišla jsi přece na rande.“

„Na rande?“

„Ty jsi zapomněla? Před pár dny jsem tě pozval na rande. A víš, co jsi mi řekla? Leda ve snu.“

„A ty sis mě teďka takhle vtáhnul do svýho snu, co?“

„Vtáhnul. Ale jestli chceš, tak tenhle sen ukončím a bude se ti dál zdát už jen tvůj sen.“

„Ne, nedělej to. Víš, je to zvláštní. Nikdy jsem si v žádném snu nepřipadala tak…“ hledala slovo, kterým by vyjádřila svůj pocit, který se jí rozléval po těle. Znal jsem ho.

„Volně? Svobodně? Že můžeš dělat všechno, co se ti zamane?“

„Jo, přesně tak.“

„Víš, to je proto, že teď už víš, že je to sen. A to je základ všeho. Když to víš, tak jseš opravdu volná a svobodná, můžeš dělat opravdu všechno, co tě napadne.“

„Úplně všechno?“

„Úplně. Jen ty vládneš svému snu.“

„A když bych chtěla třeba létat?“

„Tak to zkus,“ vyzval jsem ji. „Odraž se a leť.“

Ona se usmála, udělala krok vpřed, s druhým roztáhla ruce, odrazila se a vylétla vzhůru. A letěla vysoko, pořád výš a výš, až z ní byla jen drobná tečka na nebi. Pak se zase snášela dolů, zastavila se a jen visela ve vzduchu, potom letěla někam do dáli a zase se vrátila, kroužila po nebi a stále a stále se toho nemohla nabažit. Až se nakonec vrátila zase zpátky na zem.

„To je nádhera,“ řekla mi nadšeně, pusu měla roztaženou v širokánském úsměvu a oči jí jen zářili.

„Já vím,“ usmál jsem se.

„Pojď, poletíme někam,“ chystala se znovu odrazit.

„Kam?“ zeptal jsem se jí.

„Já nevím, třeba do Afriky. Za slonama.“

„Ale vždyť už v ní jsme, podívej,“ ukázal jsem před sebe na stádečko pěti slonů, kteří se k nám rozvážným krokem blížili. O kus dál se pásly zebry a když jsme se ohlédli, spatřili jsme běžet antilopy.

„To je krása,“ zašeptala. Jen jsem se usmál a podíval na jednoho ze slonů, který došel až k nám. Ona napřáhla ruku a nechala slona, aby se jí chobotem dotkl. Chvilku si z jeho chobotem hrála a pak slona pohladila po hlavě. Slon se chvíli nechal hladit, potom se otočil a vracel se ke svým druhům.

„Viděls? On se mě vůbec nebál.“

„A proč by měl? Vždyť sis ho takhle vysnila.“

„A to si můžu ve svém snu přát opravdu všechno? A všechno se to opravdu splní?“

„Opravdu.“

„A kdybych chtěla, abys mě políbil?“

„Je to tvůj sen,“ přistoupl jsem k ní a chytl ji za ruku.

„Náš,“ špitla ještě před tím, než se svými rty dotkla těch mých…