Starý bar

Povídky Starý bar, Tulák a Muž s havranem na rameni jsou výrazně starší, než ostatní povídky ze Setkání. Taky to bylo období, kdy jsem příliš nepoužíval přímou řeč. Přesto jsem se ale po čase rozhodl je do tohoto cyklu zařadit, protože jsem měl pocit, že svým pocitovým vyzněním do něj vlastně patří.

***

Procházel jsem ulicí až k tomu starému opuštěnému baru. Ptal jsem se na něj místních. Řekli mi, že kdysi to býval docela dobrý bar, až pak jednoho dne jeho majitel zmizel a nikdo neví kam. Ten bar už pak nikdo neotevřel. Povídá se, že se tam prý po večerech schází duchové a hrají karty. A tak jsem si řekl, že v něm strávím noc.

Stál jsem před barem. Na prosklených dveřích visela od slunce vybledlá cedule „CLOSED“. Zkusil jsem otevřít. Bylo odemčeno, tak jsem šel dovnitř. Vevnitř bylo šero. Chtěl jsem rozsvítit, ale elektřinu už určitě dávno ustřihli.

Prohlížel jsem si bar za svitu postupně mizejících paprsků zapadajícího slunce. Na všem byla silná vrstva prachu. Na barpultu, na stoličkách i na polici, kde zbylo pár prázdných lahví a rozbitých skleniček. Naproti pultu stálo pár starých stolů a polámaných židlí. Jenom u stolu v koutě byly židle v pořádku. Na tom stole stála láhev, čtyři prázdné skleničky a jediná lampička v celém baru. A na ničem z toho nebyl prach. Jakoby tam někdo nedávno seděl a popíjel za svitu té malé lampičky.

Utřel jsem si jednu stoličku u baru od prachu a sedl si. Náhle jsem uslyšel zvláštní zvuk, který nezapadal do opuštěnosti tohohle baru. Tikot hodin. Podíval jsem se nad polici. Visely tam staré, hodně staré hodiny. A šly. Jakoby je kdosi pravidelně natahoval. I přesto, že nikdo z místních kvůli těm pověstem o strašidlech sem nechodí.

Slunce zapadlo a po baru se rozhostila tma a ticho rušené jen tikotem hodin. Dovnitř nepronikalo ani světlo pouličních lamp. Bylo to zvláštní místo.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděl. Až najednou se u stolu v koutě rozsvítila lampička, láhev byla rázem plná a v baru se z ničeho nic objevili čtyři muži. Nikoho jsem neviděl přicházet a přesto tam teď byli. Jeden z nich natáhl hodiny, další utřel prach, třetí nalil do skleniček pití a ten poslední vytáhl z kapsy karty. Všechno to udělali mlčky, bez jediného slova. A nikdo z nich nedal najevo, že je tam někdo cizí, někdo, kdo do té jejich společnosti nepatří. Jako bych tam vůbec nebyl.

Všichni si sedli ke stolu, ten jeden rozdal a začali hrát. Mlčky, beze slov, o nic. Jen hráli a pomalu upíjeli ze svých skleniček. Pak jsem si všiml, že jedna židle zůstala prázdná. Nevím proč, ale něco mě táhlo k těm mužům, něco mě nutilo, abych přisedl. Tak jsem šel pomalu k nim a sedl si na prázdnou židli.

Přede mnou se objevila sklenička a jeden z nich mi mlčky nalil. Další přede mne položil balíček karet. Podíval jsem se na karty, na skleničku, na ně. Oni jen tiše seděli a dívali se nepřítomně na desku stolu.

A pak jsem pochopil. Pochopil jsem tu skleničku, ty karty přede mnou, to jejich tiché čekání. Host. Jsem jejich host. Host tohohle tichého karbanického spolku. Upil jsem ze skleničky, vzal karty, zamíchal je a beze slov rozdal…

Ráno jsem se vzbudil u baru na stoličce, na kterou jsem večer usedl. Přemýšlel jsem, zda to byl všechno jen sen a nebo skutečnost. Zaslechl jsem tikot hodin. Stále šly. Podíval jsem se na stůl v koutě. Stála tam lampička, prázdná láhev a pět prázdných skleniček, o jednu víc než včera. A jako na jediné ploše v celém baru na stole nebylo jediné smítko prachu. Odešel jsem z baru pryč, ale věděl jsem, že večer přijdu zas…

Facebooktwittermail

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..