Temnota

Tak tohle jsem si napsal před rokem jen jako menší cvičení. Teď jsem si na to vzpomněl, že to někde mám, a když už tu cválá ta Kobyla, tak co bych to sem taky nepřihodil. Jen taková menší paranoia… A nebo že by ne?

***

Sedím tu sám obklopen černou tmou jen lehce prosvětlenou osamělými paprsky měsíce pronikajícími špinavým, zamazaným oknem. Tíseň se mi vkrádá do duše a nemohu se pohnout. Co jen tak strašlivého se skrývá ve tmě kolem? Co se tam jen chystá rozdrásat mou zoufalou duši na cáry? Co jen to chce ukončit mou, již tak ztracenou, existenci? A chci to vlastně vědět?

Číhá to tam, čeká na správný okamžik, až poleví má pozornost. Co se stane pak? Jen při té myšlence se mi ježí chlupy na krku. Jestli je tam někde za mnou, musí se královsky bavit. Snažím se rozhlížet kolem, snažím se ve tmě zachytit cokoliv, jakýkoliv pohyb. Nic. Jen tma. Těžká, neproniknutelná tma. Ani paprsky měsíce ji nedokážou rozehnat. Nemají na to dost sil. Ach, zatracené okno. Vzít tak do ruky něco těžkého a rozbít ho, ať světlo dovnitř vnikne naplno. Ale prostor okolo mne je prázdný. Vím to. I kdybych prošmátral své nejbližší okolí, nenajdu nic. A kdo ví, na co by má ruka vlastně dosáhla.

Teď, teď se NĚCO pohnulo. NĚCO protnulo jeden z paprsků! A nebo ne? Možná to byla jen iluze. Možná jen podléhám svému strachu, který mi před oči pouští něco, co možná ani neexistuje. Ne, strach není dobrým společníkem. A kdo je vlastně teď tím dobrým společníkem? TEN v té tmě?

Prásk. Lupnutí, prasknutí kdesi v dřevěné podlaze, které bych o pár hodin dříve ani nepostřehl, teď prolétlo místností a v mnoha ozvěnách proniklo přes uši hluboko do mé hlavy. Všechny struny hrůzy se rozezněly a já s sebou trhl. Krok. Ano, NĚKDO udělal krok, krok ke mně. Někdo. A jak vlastně můžu vědět, že je to NĚKDO?

Pomalu se znovu rozhlížím po místnosti. Paprsky měsíčního světla tu a tam naznačují obrysy věcí. Ach ano, tohle je skříň. To podivné monstrum, to budou zajisté kamna. A támhleto, však to je roh postele. Postele, která každou jinou noc poskytovala bezpečné útočiště a deka na ní mě chránila před hrůzami ukrytými ve tmě. Ale dnes, dnes se zdá tak daleko. Daleko od židle, na které sedím a nedokážu se z ní pohnout. Sám sebe vystavuji nebezpečí naprostého šílenství, a nedokážu se pohnout.

Ne, to přece nejde. Nenechám se dostat. Ať tu okolo mne krouží cokoliv, nedostane mě. Tam někde tím směrem, tam jsou dveře. Dveře ven, záchrana, spása, konec hrůzy. Jak daleko můžou být? Pět kroků? Deset? Nikdy jsem to nepočítal, a teď ta vzdálenost může být pro mne osudnou. Nezbývá mi, než riskovat. Vyběhnout a rozrazit dveře dřív, než to NĚCO na mne zaútočí. Jistě, musím být rychlý, hodně rychlý. Jedině tak mohu uniknout. Pokud mi NIC nebude stát v cestě!

Naslouchám. Snažím se zachytit jakýkoliv zvuk, cokoliv, co mi napoví, kde se ukrývá. Cokoliv, co by mi napovědělo, jak velké jsou mé šance. Nic. Jen dlouhé nekonečné ticho, které ruší jen můj zrychlený dech. No tak, uklidni se. Zataj dech a naslouchej. Nesmíš být hlasitější, než TO ve tmě. Ale i když nedýchám, neslyším nic. Absolutně nic. Nebudu čekat. Odrážím se a vybíhám ke dveřím. První krok, druhý, třetí, rána! Za zády se mi ozvala rána! Čtvrtý krok, pátý, narážím do dveří. Otáčím se a opírám se o ně zády. Hledím do temné místnosti a čekám.

Co to vlastně bylo za ránu? Ach, proboha, to musela být židle. Židle, kterou jsem shodil svým odrazem. A co když ne? Co když ji těsně po mém odrazu něco strhlo? Něco, co po mně sáhlo ze tmy, ale nahmátlo už jen prázdnou židli? Teď jistě musí zuřit. Určitě se chystá zaútočit. Ví, kde jsem. Slyšelo to mé kroky a určitě mu orientace ve tmě nedělá problém. Už opravdu nebudu déle čekat. Šátrám rukou za zády. Klika. Proboha, kde je? Mám ji. Pevně ji uchopím a zmáčknu. Dveře za mými zády se pohnuly. Už jen udělám nezbytný krok do místnosti, otvírám dveře, rychle jimi proskočím a zabouchnu za sebou. Jsem venku. Jsem zachráněn. Držím kliku a zprudka oddechuji.

Rozhlížím se. Jsem na chodbě. V temné chodbě s oknem odvráceným na druhou stranu, než svítí měsíc. Je ještě špinavější a zamazanější než ve vedlejší místnosti a neproniká jím už téměř žádné světlo. Probůh! Klika, kterou jsem stále ještě nepustil, se pohnula! Určitě se nepatrně pohnula! Cítil jsem to! A… V chodbě přede mnou. Slyším to! Praskání! Prkna na podlaze několikrát zapraskala!

Né! To né! Zatraceně, to néééééé!!!

Facebooktwittermail

2 komentáře u „Temnota“

  1. zajímavé… Takové hezké spestření čtvrtečního oběda! 🙂

    …ještě že tam nebylo žádné brčko… :-O

    1. Teď na to koukám a uvědomil jsem si, že mi to vlastně před tím vůbec nezcvaklo, co s tím vším máý brčko společného…:-/ Až jsem si teď konečně uvědomil, že z té rovnice brčko+povídka=??? mi ještě vypadla proměnná oběd. Teď už mi to konečně ladí… 😀 No prostě tydýt…..

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..