Povídky Starý bar, Tulák a Muž s havranem na rameni jsou výrazně starší, než ostatní povídky ze Setkání. Taky to bylo období, kdy jsem příliš nepoužíval přímou řeč. Přesto jsem se ale po čase rozhodl je do tohoto cyklu zařadit, protože jsem měl pocit, že svým pocitovým vyzněním do něj vlastně patří.
***
Potkal jsem tuláka. Vypadal přesně jako ti tuláci z dob, kdy nám ještě nevládla technika a vždycky se našel někdo, kdo ti dal kus žvance, poskytl nocleh, a to všechno jen za dobré slovo. Měl kalhoty se záplatama na kolenou, košili, kabát, prošmajdané boty a na hlavě hučku. Na špagátu si nesl deku a jen kytara v ruce připomínala, že nezabloudil z dávných časů.
Jen si to tak rázoval po cestě a stále se usmíval. Pak začal hrát a zpívat si. Po chvilce zase přestal hrát a začal si spolu s ptáky pískat. Notoval si tu jejich písničku a cesta mu krásně ubíhala. V poledne si sednul u studánky a vytáhnul chleba s kusem salámu. Najedl se, drobky nasypal mravencům, napil se vody ze studánky, lehl si do trávy a pozoroval mraky na obloze. Za chvíli se zvednul a pokračoval v cestě.
A to jsem ho potkal já. Nejdřív jsem na něj koukal jak na zjevení. Pak se mi ale zalíbila ta jeho pohoda, ten klid s jakým si to rázoval, líbilo se mi, jakou měl ze všeho radost. Zeptal jsem se ho, jestli se k němu můžu přidat. On se na mne usmál a pokrčil rameny. A tak jsem dál šel s ním.
Brzy jsem se naučil několik jeho písniček. A když jsem nevěděl, alespoň jsem pískal. Cesta nám plynula pod nohama, svět okolo nás stále měnil svou tvář a mně připadal stále krásnější a krásnější. Navečer jsme uléhali na louce, pozorovali zvolna se objevující hvězdy a naše písně se linuly ztichlou krajinou. A když pršelo, vždy nás nechal někdo přespat pod střechou. Ani o jídlo nebyla nouze.
Bylo to jako zázrak. Jakoby všichni špatní lidé najednou zmizeli. Stačilo zaklepat, on se usmál a lidé se nás ptali, co potřebujeme, zvali nás dál.
Až jednoho dne se všechno změnilo. Jeho úsměv poprvé zmizel a on se zachmuřil. To jsme přišli na rozcestí. Ale zvláštní rozcestí. Na šipce ukazující doprava stálo „Ráj“, na šipce ukazující doleva „Peklo“ a na cestu, po které jsme přišli, ukazovala šipka s nápisem „Svět“. On si sedl pod rozcestník a chvíli se smutně díval do kraje. Pak začal povídat.
„Moje cesta právě skončila, už nemám kam jít. Už jsem byl všude. V pekle mě nechtěli, že mám příliš čistou duši. A v ráji? To nebylo pro mne. Všude jen lesk a třpyt, ale žádná krása. Tu jsem našel až na světě. Jenže teď, teď už nemám sílu vrátit se zpátky do světa.“
Domluvil, naposledy se na mne usmál a pak se rozplynul. Zůstala tu po něm jen jeho kytara. Vzal jsem ji, zadrnkal na struny, otočil se a vyrazil po cestě zpět do světa.
Šel jsem po cestách, v kalhotech se záplatama na kolenou, košili, kabátu, hučce, prošmajdaných botách, s dekou na špagátu. Šel jsem, hrál na kytaru, zpíval, pískal si z ptáky, pozoroval hvězdy v noci, hrál jim písničky, radoval se z krásy světa. A lidé? U těch mám vždy otevřeno. Stačí se jen usmát…
Pěkná…