Zrcadlo

Je noc, tma zase vše skryla.
Na nebi měsíc klidně si září.
Nahoru hledíš a vidíš mraky,
co dělají vrásky měsíci v tváři.
Díváš se na něj v pocitu divném,
jak velké zrcadlo na nebi visí.
Odráží v sobě jedinou chvíli,
jejímuž kouzlu podlehls kdysi.
Mraky se trhají a odkrývají propast,
hlubokou  propast mezi nocí a bděním.
Měsíc se rozpadá na drobné střepy,
řítí se dolů spolu s touhou a sněním.
Příval těch střepů strhnul tě sebou,
padáš dolů a oči zavíráš.
Roztáhnuté ruce a nevíš kam letíš,
přikrytý mraky náhle usínáš.
Ráno se probouzíš a hledíš z okna,
v ulicích jen bílá mlha se valí.
Noříš se do ní a uvnitř cítíš,
jak do prázdné nicoty všechno se halí.

Facebooktwittermail

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..