Rubrika: Čerstvě zaschlé

Tma snáší se na obchoďák, lidé chodí a hlučí, radši jsou v domech hrůzy než venku. Jak říká kolegyně Sylva: jsou to debilové! ale já si myslím, že to nebude tak horký. Možná to bude tím, že venku prší, že jich je tolik uvnitř. Možná tím, že prostě obchoďáky jsou jejich chrámy. Taková už je…

Řeka Vltava si teče, na Střelecký ostrov svítí slunce, s Václavem Hrabětem vedeš monolog, zatímco kolem chodí lidé a drží se za ruce. Sleduješ Karlův most, ucpaný a plný, kde za ruku se ani chytit nejde, možná jen za vlastní, a město hučí proudy aut. Mrak schovává slunce, slyšíš hlas zvonu a taky holek jdoucích…

Stromy jsou básníci ticha. Jen si tak mlčky stojí, ale když zafouká vítr, začnou recitovat své verše. Umíš-li naslouchat, pak porozumíš.

Městem kráčím, do uší balady si pustil, na melancholickou strunu útočí jak prase, sotva se svou duší ze stínů jsem vykročil, veršů pár, prásk… a jsem v nich zase. Tma vkrádá se zvolna do ulic, světla ubývá, v koutech mizí, já na lidi jen koukám, neříkám nic, ty lidi kolem jsou mi všichni cizí. Lampy…

Živote, omlouvám se, že tě občas marním. Omlouvám se, že tě nežiju tak naplno, jak bych mohl. Omlouvám se, že tebou jen tak proplouvám ode dne ke dni. Jsem takový, jakým jsi mě udělal. Jsi takový, jakým jsem tě udělal. Živote, který jsi se mnou spojen, půjdeme spolu dál. Amen.

Tohle je ta kniha, ve které najdeš vše, co nabízí tenhle svět. Můžeš si v ní listovat, můžeš si v ní číst, můžeš v ní poznávat. Je to ta kniha, kde najdeš vše. Vše, co máš kolem sebe.

Občas ta krize přijde, občas se hlavou honí ledacos. A chce to ven… Je lepší to pustit ven… *** Potřebuju někoho, kdo se mnou dokáže hnout, nejsem si jist, jestli to dokážu sám, jestli ten někdo je ve mně. Je to blbý, být pořád sám uprostřed davu lidí, který už dávno přestali bejt lidi, jsou…

Občas jsem tak poslouchal. Hudbu. Různou. Přicházely obrazy, nápady. A slova. Tak jsem je psal. No, dnes jsem poslouchal. Lehce zkusil psát. Ale.. Ale co… Je to venku… Ať si v tom najde, kdo chce, co chce… *** Ven. Ven. Dostaň to ven. Křič. Běž. Dostaň to ven. Tma. Noc. Jen to je uvnitř. Hvězdy….

Prostě to, že jsem dnes ráno vokukoval baby, vezmeme za ten poetičtější konec… 😀 Máš šaty zelené. Barvy trávy jarní louky. Máš šaty květované. Louky rozkvetlé barevnými květinami. Máš šaty tmavé s puntíky. Noční oblohy poseté hvězdami. Chtěl bych ulehnout, přivonět, usínat…

Inu, courat se setmělým městem, poslouchat Lili Marlene… To pak člověka napadají verše… 🙂 *** Hrad stojí v plamenech, hoří náš život, mění se v popel. Do černé noci září tvé bílé tělo, v slzách se plameny odráží. V zádech cítím žár, když odcházím do temnot. Slyším tvůj pláč, vaří se krev, už nikdy se…

Ostrov jako loď vodu rozráží, přesto nehne se z místa, voda naráží do boku, na vlnách odnáší spadané listí, vzpomínky na loňské léto mizí v útrobách moře, a úsměv nese se na křídlech racků chechtavých.

Studený vítr fouká, hladinu řeky čeří, běžící vlny narušují klidný tok času. Proti proudu plují myšlenky prochladlé, zbývá jen sklonit se, ponořit ruce a nabrat do dlaní studenou vodu. Čas protéká…

Stoupal… Stoupal nahoru… Na vrcholky hor… Rozhlédl se… A viděl…

Sedě na světle tóny zní řeka plyne život se kolem valí Světla domů bludičky lampy lásky a samoty na chodnících Sedě na světle oči bloudí pár nohou se míjí Pohledy vzhůru noc a tma chlad na prstech doteky větru Mraky na obloze stromy bez listí pustý ostrov uprostřed města

Obloha krvácí od rány do srdce, měsíc je na půl a já na kousky. Za zvuku piana zastřelen na zemi ležím, chtěl bych se vrátit a chytit do rukou, co chytit se nedá. Jsem ztracen ve tmě. Ztratil jsem, co ztratit jsem nechtěl.