Rubrika: Čerstvě zaschlé

A přišla bouřka… A déšť… A trvalo to celou noc… Odpoledne to přišlo do hlavy… A v noci, už dávno po hodině půlnoční, to z hlavy vyšlo ven ve slovech…

***

Dnes večer, bratře můj,
budeme plakat.
Slzy potečou po našich
šedých tvářích
a svět,
svět bude smutný.

Dnes večer, bratře můj,
vítr zcuchá naše vlasy.
Poletíme na jeho
křídlech
a hvězdy,
hvězdy se ztratí.

Dnes večer, bratře můj,
přineseme déšť.
Smáčíme ulice pod námi,
lidé se ztratí
a svět,
svět bude prázdný.

Dnes večer, bratře můj…

26. 5. 2009

Cože jsem to poslouchal? Jo, Joywork, jejich první album. Je to jedna triphopová kapela z Děčína, konec konců, najdete ji i na bandzone.cz, tak si je tam klidně postahujte či jen poslechněte. A tohle jsem napsal při jejich poslechu… Edit: A nakonec jsem si to i zhudebnil. Ale slyšet to tu zatím nebude. Dobře pro čtenáře 😉

***

Na kraji pole sedí dívka zasněná,
kolem ní krouží včela zmatená,
slunce se za obzor ztrácí
a ona kouká, jak k zemi padají ptáci.

Kolem hlavy má ze snů sítě,
když před ní jdeš, tak nevidí tě,
včela marně úl hledá,
kolem prolétla vzpomínka bledá.

Na tvář jí teďka rudé paprsky svítí,
včela se zapletla do jejích sítí,
na zemi leží spadaní ptáci,
odkudsi zbloudilý mrak do řek se vrací.

Až se tma snese, celou ji ukryje,
ze zmáčené sítě mrtvou včelu umyje,
a mezi ptáky spadanými
zůstane ležet dívka se sny ztracenými.

26. 5. 2009

Odstavený,
vypnutý,
elektrospotřebič…

Někde se ztrácím a těžko se hledám,
někde jsem zbloudil a nenašel směr.
Teď bludný kořen ze země trhám,
už stokrát snad jsem přes něj šel.

V podivném lese je plno stromů,
a hodně cest, zmatená síť.
Jen těžko hledám cestu zpět domů,
kupředu nehnu se ani o píď.

Ten bludný kořen v mojí ruce,
nahlas se směje, je poťouchlý, zlý.
„Navždy teď zůstaneš zde, v mém lese,
není z něj cesty ven, jsi ztracený…“

Slunce svítí na modré
obloze,
posílá své paprsky
do kraje…
Cítím to hlazení,
cítím ten dotek
tvý rtů.
Jseš tak blízko.
Jen natáhnu ruku
a přitisknu tě
blíž,
abych ucítil tu
vůni jara,
co se kolem nese.
Hladíš mě lístky ze svých
květů
po tváři
a já ti to vracím.
Se zavřenýma očima
se tě jemně dotýkám,
aby ses nerozplynula
dřív,
než dnešní den skončí…
Aby ten dotek
nebyl poslední…

13. 4. 2009

Malinko mě naťukla jedna písnička od Jane Siberry, tam vzal kořen název i začátek básničky. Pak už jsem jen přihodil trochu inspirace z jednoho nedávného dne, jednoho normálního večera, jednoho malého povídání s…

***

Nemůže pršet po všechen čas, co nám zbývá,
i tvé slzy se jednou zastaví.
A tou černou tmou, co naše tváře skrývá,
projdeme rovnou k svítání.

A v bílém dni, co musí nastat,
se úsměv tvůj zas navrátí.
Tak neotáčej už se zpátky do tmy,
držím tě, se mnou se neztratíš.

Jen pevně chytni moji ruku,
už první paprsek přilétá.
A než se naděješ, budou tu další,
a my vstoupíme přímo do léta.

Mokro a louže, to všechno slunce vysuší,
a zelená tráva bude kolem nás.
Jen zkus mi prosím chvilku věřit!
Opravdu nebude pršet po věčný čas…

Někdy si člověk rozbije hubu
o zabouchnuté dveře.
A to dává otázku:
kdo pak uklidí ten krvavej flek?

Tak nějak málo tančím,
zpívá si jeden,
a já jen po břehu
kráčím dál,
ať si klidně zpívá,
já prostě půjdu dál,
protože to tak chci,
a není zatím konce
té řeky,
co kolem mě teče,
a já se možná jednou
otočím
a půjdu zpátky,
proti proudu,
až dojdu k prameni
a tam se napiju té
křišťálově čisté vody,
bude chutnat nádherně,
to věřím,
jen zatím nevím,
zda-li se můžu otočit
a zamířit své kroky
tím směrem,
a jestli ne,
půjdu prostě dál…

Letěla hvězda z nebe
a já jen tiše
zašeptal své
přání.
Vím, že se nesplní.
Hvězdy přece přání
nenosí.
A vadí to snad?
Vždyť můžu před
usnutím si v klidu
snít,
že by se jednoho
dne stalo
skutečností.
Lépe se pak usíná…

Jen oči běží po řádkách,
hltají písmena,
tvoří z nich slova
a cosi v hlavě
se skládá ve zvláštní
obraz pocitů.