Rubrika: Klouzání po mléčné dráze

Na jednom konci oblohy svítí měsíc.
Z druhého padá voda.
Prazvláštní kombinace.
Dívám se na měsíc
a zachytávám kapky deště
na klobouk.
A možná,
že tomu tak má být,
dnes večer.
Že se měsíc jen ukázal
v protrhaných mracích,
aby oznámil,
že tady stále je.
A pak se zase schová
za deštěm…

12. 12. 2000

Moct se tak klouzat po mléčné dráze.
Kličkovat mezi hvězdami,
zajít na kus řeči s Marsem,
usmát se na Venuši.
Možná,
že tam někde na hvězdách je život.
Možná,
že je tam někdo,
kdo se taky vydal na mléčnou dráhu.
A až se tam potkáme,
řekneme si:
„Ahoj, jak se máš.“
A pak se budeme klouzat dál,
vstříc dalším setkáním…

19. 11. 2000

Podzimní větry jsou tak zvláštní.
Vanou si po kopcích,
jsou studené,
mrazivé.
Hodně toho viděly,
hodně toho vědí
a hodně ti toho řeknou.
Víš, ty větry poznají,
jaký jsi,
poznají, co si myslíš,
a poslouchají,
co jim říkáš.
A až najdou někoho,
kdo jim umí naslouchat,
budou mu o tobě vyprávět…

21. 10. 2000, Vlčí Hora

Po dlouhé době zase byly vidět hvězdy.
Zářily na obloze,
jedna vedle druhé,
přesto sobě vzdálené miliardy kilometrů.
Zdají se tak blízko,
tak blízko,
na dosah ruky…

Jak dlouho tam asi svítí.
Miliony let.
Miliony let,
co první paprsek světla
dolétl k Zemi.
Některé už tam možná ani nejsou.
Zůstalo jen světlo,
jako upomínka na jejich krátký život.
Krátký…

Zavři oči.
Zavři oči a představ si,
jak se vznášíš.
Jak se vznášíš ke hvězdám,
jak se vznášíš k nebi.
Ne, není to nemožné.
Jen zavři oči.
A až je zase otevřeš,
až se zase vrátíš na zem,
tak můžeš říct:
„Dotknul jsem se hvězd.“

Říjen 2000

Větrná Jedlová,
vysoká Jedlová,
krásná Jedlová.
Jedlová pod hvězdami,
Jedlová mezi tisíci světel.
Jen se rozhlédni z jejího vrcholu.
Tady netřeba slov.
A tak jen mlčky stůj,
nech si čechrat vlasy větrem
a naslouchej,
jak k tobě hovoří.
Naslouchej šumění stromů,
naslouchej hvězdám nad sebou,
naslouchej sobě.
Uslyšíš,
jak říkáš:
„Tohle za to stojí!“

30. 9. 2000 ve večerních hodinách

Seděl na svém oblíbeném místě na skále a sledoval západ slunce. Sledoval, jak se oranžový kotouč pomalu snáší níž a níž…

Pak slunce zmizelo za obzorem,
zůstalo jen rudé nebe nad Sněžníkem,
a rozhledna,
a opar nad městem,
křik ptáků ukládajících se k spánku,
štěkot psů,
hukot aut,
a jinak klid.
Klid v mysli,
klid v duši
a pohoda…

Duben 2000