Rubrika: Klouzání po mléčné dráze

Na jednom konci oblohy svítí měsíc. Z druhého padá voda. Prazvláštní kombinace. Dívám se na měsíc a zachytávám kapky deště na klobouk. A možná, že tomu tak má být, dnes večer. Že se měsíc jen ukázal v protrhaných mracích, aby oznámil, že tady stále je. A pak se zase schová za deštěm… 12. 12. 2000

Moct se tak klouzat po mléčné dráze. Kličkovat mezi hvězdami, zajít na kus řeči s Marsem, usmát se na Venuši. Možná, že tam někde na hvězdách je život. Možná, že je tam někdo, kdo se taky vydal na mléčnou dráhu. A až se tam potkáme, řekneme si: „Ahoj, jak se máš.“ A pak se budeme…

Podzimní větry jsou tak zvláštní. Vanou si po kopcích, jsou studené, mrazivé. Hodně toho viděly, hodně toho vědí a hodně ti toho řeknou. Víš, ty větry poznají, jaký jsi, poznají, co si myslíš, a poslouchají, co jim říkáš. A až najdou někoho, kdo jim umí naslouchat, budou mu o tobě vyprávět… 21. 10. 2000, Vlčí…

Po dlouhé době zase byly vidět hvězdy. Zářily na obloze, jedna vedle druhé, přesto sobě vzdálené miliardy kilometrů. Zdají se tak blízko, tak blízko, na dosah ruky… Jak dlouho tam asi svítí. Miliony let. Miliony let, co první paprsek světla dolétl k Zemi. Některé už tam možná ani nejsou. Zůstalo jen světlo, jako upomínka na…

Větrná Jedlová, vysoká Jedlová, krásná Jedlová. Jedlová pod hvězdami, Jedlová mezi tisíci světel. Jen se rozhlédni z jejího vrcholu. Tady netřeba slov. A tak jen mlčky stůj, nech si čechrat vlasy větrem a naslouchej, jak k tobě hovoří. Naslouchej šumění stromů, naslouchej hvězdám nad sebou, naslouchej sobě. Uslyšíš, jak říkáš: „Tohle za to stojí!“ 30….

Seděl na svém oblíbeném místě na skále a sledoval západ slunce. Sledoval, jak se oranžový kotouč pomalu snáší níž a níž… Pak slunce zmizelo za obzorem, zůstalo jen rudé nebe nad Sněžníkem, a rozhledna, a opar nad městem, křik ptáků ukládajících se k spánku, štěkot psů, hukot aut, a jinak klid. Klid v mysli, klid…