Rubrika: Různé ze šuplíku

Chtěl bych umět hudbu skládat,
noty do osnovy psát,
tvořit krásné melodie,
lidem po světě je hrát.
Však nebylo mi z hůry dáno,
pánbů mi talent nedopřál,
a tak jsem aspoň těch pár veršů
na papír k sobě poskládal.

Možná se zas někdy sejdem s těmi,
co už tady nejsou.
Bude to velmi krásné setkání.

Možná odešli proto,
že to tak mělo být.
Bylo to velmi smutné loučení.

Jen mi tu sklenku dolej,
tohle je slepá kolej,
říkáš, že je to síla,
někde se ztratila víra
moje, co jsem měl v život,
jsem jako ztracenej pilot,
co bloudí někde v mracích.
Píseň o slepejch ptácích
tu někdo v mlze zpívá,
říká, že to tak bývá,
že občas ztratíš cestu.
Už netrefím zpátky k městu,
ztratil jsem i tu kolej,
život je náhle snovej,
něco tu divně září,
a z těch bílejch tváří,
co kolem mě se motaj
a marně s hrůzou koukaj,
já začínám mít strach.
Už obracím se v prach.

Plujeme po našich
řekách
a hladina se leskne
v slunci.
Plujeme vstříc
prohrám
a výhrám,
vstříc láskám
a rozchodům,
vstříc oceánu.
Dobrý vítr do plachet.

Jazz and blues,
jen to zkus,
poslouchat.
Uvidíš,
že uslyšíš,
tónu pár
a taky zpěv
trubky,
kytary,
piána
a bubnů
a taky zpěváka,
co tam někde
plave
mezi tóny.
A basa
to tam jistí,
aby proud
doplul až k tobě,
tak poslouchej,
jak šumí.
Kapela umí.

Tisíce slov letí vzduchem,
ale žádné není to pravé.
Tisíce pohledů letí vzduchem,
ale žádný není ten pravý.
Tisíce tváří je kolem,
ale žádná není ta pravá.
Já jsem sám…
A nejsem ten pravý.

Oběsili vodníka,
z hrnce pára
stoupá,
punkový kapely to drtí
na plný šrouby,
něco se tu vaří,
ňáký hustý kafe,
řítí se přívalová
vlna a voda
sežere město,
je hladová
a město čeká na to,
až ho sežvejká
a vyplivne.
Je to hustý,
a tak ať jedou
kytary
a vodník se houpe
a já čekám
na to,
až to zítra
přijde…
Jump!

Najednou se tady mihl stín.
Jen tak mi sklouznul po tváři.
A já jenom tak mrk.
Nevěděl jsem, komu patří.

Teď už vím, žes to byla ty.
A já tě vůbec neviděl.
Vlastně jsi to byla ty.
A já tě k sakru vůbec neviděl.

Jen ses tu mihla a už nejsi.
Byla jsi tu a už nejsi.
Teď jseš pryč a už nejsi
tady vůbec k vidění!

Voda, voda, voda, voda padá.
Voda padá na moje záda.
Voda moje tělo skrápí.
Proudy vody mě vůbec netrápí.

Ať si bijou blesky, hromy.
Ať si padaj třeba domy.
Ať si klidně přijde vichr.
Mě to neva, to je sichr.

Voda padá dolu z nebe.
Trochu hřeje, trochu zebe.
Ale ať si klidně spadne.
Kdo by utek? Já ne…

Burácivým klusem
hlásají svůj příchod.
Hromoví jezdci.
Pod jejich kopyty
zem se otřásá.
Z jejich očí
srší blesky,
které ztrestají
opovážlivce,
jež se jim v cestu
postaví.
Proud vody valící se
v jejich šlépějích
pak čistí svět od
všeho,
co jejich koně
srazili.
V posvátné úctě
před nimi poklekám
a vítám jejich
příchod.

Bouřka přišla do
kraje…

Nesmíš se ztratit.
Život je klikatá
cesta posetá
bludnými kořeny.
Jen jednou škobrtneš
a už se nenajdeš.
Nesmíš se ztratit.
Půjčim ti mapu.
A taky buzolu!

Víš,
ty jsi tam,
já tady,
oni támhle,
svět všude.
Víš…
Vlastně nevíš.
Já jsem ti to
neřekl,
ale až vyjde
slunce,
bude bílej den.
Ale víš co?
Nikomu to neříkej.
Bude to naše
tajemství.

Zdá se mi,
že svět se nějak netočí,
a to, co mi bije
do očí,
je zrcadlo mých
neuskutečněných činů.
Zdá se mi,
že čas se nějak táhne
a to, co mi u ucha
tiká,
je časovaná bomba
mých plánů.
Zdá se mi…
A ona je to vlastně
skutečnost,
co jsem neudělal
a co ještě neudělám
a co ještě udělám
a co jsem udělal.
Tik tak, tik tak…

Možná, že to jednou
přijde.
Ale co to přijde?
Nevím,
netuším.
Ale ono to příjde.
A až to přijde,
bude to tu.
Konečně.

Venku padá déšť
a já padám v kapkách
s ním,
do chodníků se rozpíjím,
celým svým nitrem.
Stávám se tekoucí
vodou stékající
z kopců dolů,
tam někam dolů,
vstříc řekám.
Jsem proudem.
Jsem mořem.
Jsem oceánem.
Jsem nekonečný.
Jsem déšť…