Rubrika: Různé ze šuplíku

Hledám tě.
Já,
prapodivný mlčenlivý pátrač.
Najdu tě?

Občas jen tak sedím, kdesi na skále, myšlenky jsou někde mimo mou hlavu, ne v ní, a ta hlava….. Jen prostě je…

***

Nejsou lidé.
Není nikdo.
Jsem jen já.
Já a svět.
Úplně prázdný.
Jsme spolu spojeni,
jako jeden organismus.
Nic jiného není důležité.
Nejsou důležití lidé,
nejsou důležité myšlenky,
pocity,
ani deprese
rozežírající mou duši.
To vše je zapomentu
a zavrženo.
Zůstala jen pouhá
existence.
Čistá a neposkvrněná.

To jsem onehdá něco dělal na počítači a když jsem se s tím už nějakou dobu sral, tak se to posralo a všechno zmizelo. A tady je záznam toho, jak jsem se tenkrát nasral… A jestli má někdo pocit, že jsem tu poněkud vulgární, odpovídám jen: ale hovno… 🙂

***

Je to v prdeli,
když se tvá několikahodinová
práce během vteřiny
pokurví.
V takovém případě
se stávám dlaždičem
a vyrábím chodníky
vedoucí do daleka.
Jsou bez začátku
a bez konce.
Kdybych po nich šel,
puknu vzteky.
Těch několik hodin
zmizelo ve sračkách.

Někdy ten papír, ten pomuchlaný cár, co ležel zapadlý kdesi, někdy toho zná víc, než ten na konci ruky, co po něm čmárala…

***

Tvá ústa jsou němá,
tvé oči slepé,
tvé uši hluché,
necítíš vůně,
nemůžeš nahmatat nic,
nepoznáš chutě v tvých ústech.
Jsi nejbídnější z bídných.
A přesto se tvá tvář
usmívá.
Poznal jsi krásy světa.
A přesto se cítíš
šťastný.
Poznal jsi lásku.
Závidím ti,
ty bezruký,
beznohý,
beze smyslů,
navždy odtržený od
světa.
Ty odtržený
liste papíru.

Přemýšlel jsem… Ale jo, tak já ji sem taky přidám. Holt padaly ze mě věci…

***

Je mi smutno na duši
a spadlý list
nepopsaného papíru volá
svou prázdnotou do ticha
pokoje.
Já se k tobě obracím
svými myšlenkami
a čekám,
že mi odpovíš.
Jenže ticho vládne dál,
protože máš uši
zalepené dálkou
a ústa jsou němá
nevědomostí.
A tak hrej
ty starý houslisto,
který stojíš v koutě
a bezzubými ústy se
směješ přiběhu,
který má ruka
vložila na papír.
Hrej,
ať je ticho alespoň
na chvíli zabité.
Hrej,
ať je veselo…

Myslím, že po těch letech, co pracuju v knihovně, už bych asi motiv knihy nepoužil. Taky tohle vzniklo ještě před touto pracovní etapou…

***

V liduprázdném knihkupectví
prohlížím si regály plné
opuštěných knih.
Snad jakoby o ně lidi
ztratili zájem.
Jen ruce prodavaček
se jich dotýkají,
aby setřely prach.
Beru je do rukou,
hladím hřbet,
přivoním,
prolistuju stránky.
Čiší z nich touha
po lidských očích.
Ale i já je navracím
zpět jejich samotě v regálech.
Má lásko,
tebe si nekoupím…

Proplítám se chaosem
všedních dnů…
Někdy nevím,
co se děje.

Okolo mne rostou růže,
ruce mám rozpíchané od trnů.
Nevím,
jak je utrhnout.

Jen jsem si přivoněl…

Kdysi tu někdo byl. Někdo podstatný. Pak jednou odešel. Někdy v dlouhém čase poté jsem napsal tohle. A pak jsem si uvědomil, co jsem to vlastně napsal, že možná… Psát to sem nebudu, ale já to vím…

***

Kde jsi chtěl žít,
tam žít se nedá.
Země vybydlená…
Rozbitý dům
a uschlý strom.
Země vybydlená…

Jsi mrtvý syn,
jsi plný vin,
teď jako stín
ploužíš se pryč…

Kde oheň plál,
vládne teď chlad.
Země vybydlená…
Vyhaslý cit
a v duši nic.
Země vybydlená.

Ztratil jsi sen,
utíkáš ven,
jen krátký sten
šíří se pryč.

Nezbylo nic…

Je to tvé město
a tak se v něm procházej,
kudy jen chceš.
A pokud budeš chtít,
můžu ti zkřížit cestu,
můžeme se setkat
a spolu pak nahlížet do oken domů.
Pokud budeš chtít,
budeš mým průvodcem
a já tvým.
Provedeme se navzájem
spletitou sítí ulic
a neztratíme se.
Pokud jen budeš chtít…
A pokud budeš chtít,
budeme se míjet…

V hlavě se mi to jen tak líně mele.
Myšlenky se pomalu míhají tam
a sem.
Občas se zastaví,
jedna s druhou,
na kus řeči.
Sdělují si svá moudra.
Pak se míhají dál
a ztrácejí se
někde v zapadlých koutech
mého vědomí.
Nechaly mi tu ta svá moudra.
Jenže já teď nevím,
jak je použít.
A tak se také ztrácejí…

V bílých píscích ztracený
hledáš cesty dávných karavan,
zaváté stopy těch,
co věděli kam jít.
Snad vedou ke studni.
Tak moc by jsi chtěl pít.

Slunce ti spaluje
poslední zbytky sil,
jen fata morgána
je tvůj vysněný společník.
A všechny duny jsou tak stejné.
Ty víš, že víc už nebude nic.

Ty bíle písky jsou bez konce
a karavany už dávno odešly.

Další věc s motivem vrány. Co je na té vráně tak přitažlivého, že se tak často objevuje jako motiv temnějších příběhů? Na to ať si každý zkusí přijít sám. To by bylo asi na dlouhé povídání. Tak se vrátíme zpátky k básničce.

***

Podivná prázdnota,
mrtvá temnota,
město plné duchů.
Z nebe se snesla vrána a
usedla na věž kostela.
Je to zvěstování.
Zvěstování konce,
zvěstování začátku.
Konce života,
začátku smrti.
Obleč si svůj černý šat,
na tvář si dej bílou masku
a pojď.
Pojď se mnou.
Já jsem smrt.
Já jsem vrána.
Odlétám…

Je zvláštní,
když kůň pádí krajinou,
svobodný a volný.
Je zvláštní,
jak pádí v době plotů,
ohrad a zdí.
Možná,
že nalezl sílu překonat plot,
přeskočit ohradu,
probořit zeď.
Závidím mu.

Seda ve vlaku,
mysle,
kdo ví na co,
psa,
bůhví co,
a věda,
že je to na nic,
protože vlak nejeda
a nejeda.

Onehdá jsem tak koukal na jeden film s Brandonem Lee. Asi ho znáte, Vrána. A pak jsem napsal tohle. Je to trošku temnější, ale co chcete, po takovém filmu.

***

Minulou noc se mi zdál sen,
láska a smrt přišly ke mně,
černý pták krákoral
a já na kytaru hrál smutnou píseň.
Slepé oči mrtvých přátel
osvětlovaly výjev z knihy ďáblovy,
vichřice vyvracela stromy
a domy zatracenců stály v plamenech.
Smrt otvírala staré hroby,
vrána vracela duši mrtvým,
láska přišla ze záhrobí
a pomsta naplnila pohár krví odsouzených.
Láska a smrt se spojily v jedno,
déšť spláchl slzy z chodníku,
ráno přineslo osvobození
a já se probudil mezi hroby nesmrtelných milenců.