Rubrika: Různé ze šuplíku

Hledám tě. Já, prapodivný mlčenlivý pátrač. Najdu tě?

Občas jen tak sedím, kdesi na skále, myšlenky jsou někde mimo mou hlavu, ne v ní, a ta hlava….. Jen prostě je… *** Nejsou lidé. Není nikdo. Jsem jen já. Já a svět. Úplně prázdný. Jsme spolu spojeni, jako jeden organismus. Nic jiného není důležité. Nejsou důležití lidé, nejsou důležité myšlenky, pocity, ani deprese rozežírající…

To jsem onehdá něco dělal na počítači a když jsem se s tím už nějakou dobu sral, tak se to posralo a všechno zmizelo. A tady je záznam toho, jak jsem se tenkrát nasral… A jestli má někdo pocit, že jsem tu poněkud vulgární, odpovídám jen: ale hovno… 🙂 *** Je to v prdeli, když…

Někdy ten papír, ten pomuchlaný cár, co ležel zapadlý kdesi, někdy toho zná víc, než ten na konci ruky, co po něm čmárala… *** Tvá ústa jsou němá, tvé oči slepé, tvé uši hluché, necítíš vůně, nemůžeš nahmatat nic, nepoznáš chutě v tvých ústech. Jsi nejbídnější z bídných. A přesto se tvá tvář usmívá. Poznal…

Přemýšlel jsem… Ale jo, tak já ji sem taky přidám. Holt padaly ze mě věci… *** Je mi smutno na duši a spadlý list nepopsaného papíru volá svou prázdnotou do ticha pokoje. Já se k tobě obracím svými myšlenkami a čekám, že mi odpovíš. Jenže ticho vládne dál, protože máš uši zalepené dálkou a ústa…

Myslím, že po těch letech, co pracuju v knihovně, už bych asi motiv knihy nepoužil. Taky tohle vzniklo ještě před touto pracovní etapou… *** V liduprázdném knihkupectví prohlížím si regály plné opuštěných knih. Snad jakoby o ně lidi ztratili zájem. Jen ruce prodavaček se jich dotýkají, aby setřely prach. Beru je do rukou, hladím hřbet,…

Proplítám se chaosem všedních dnů… Někdy nevím, co se děje. Okolo mne rostou růže, ruce mám rozpíchané od trnů. Nevím, jak je utrhnout. Jen jsem si přivoněl…

Kdysi tu někdo byl. Někdo podstatný. Pak jednou odešel. Někdy v dlouhém čase poté jsem napsal tohle. A pak jsem si uvědomil, co jsem to vlastně napsal, že možná… Psát to sem nebudu, ale já to vím… *** Kde jsi chtěl žít, tam žít se nedá. Země vybydlená… Rozbitý dům a uschlý strom. Země vybydlená……

Je to tvé město a tak se v něm procházej, kudy jen chceš. A pokud budeš chtít, můžu ti zkřížit cestu, můžeme se setkat a spolu pak nahlížet do oken domů. Pokud budeš chtít, budeš mým průvodcem a já tvým. Provedeme se navzájem spletitou sítí ulic a neztratíme se. Pokud jen budeš chtít… A pokud…

V hlavě se mi to jen tak líně mele. Myšlenky se pomalu míhají tam a sem. Občas se zastaví, jedna s druhou, na kus řeči. Sdělují si svá moudra. Pak se míhají dál a ztrácejí se někde v zapadlých koutech mého vědomí. Nechaly mi tu ta svá moudra. Jenže já teď nevím, jak je použít….

V bílých píscích ztracený hledáš cesty dávných karavan, zaváté stopy těch, co věděli kam jít. Snad vedou ke studni. Tak moc by jsi chtěl pít. Slunce ti spaluje poslední zbytky sil, jen fata morgána je tvůj vysněný společník. A všechny duny jsou tak stejné. Ty víš, že víc už nebude nic. Ty bíle písky jsou…

Další věc s motivem vrány. Co je na té vráně tak přitažlivého, že se tak často objevuje jako motiv temnějších příběhů? Na to ať si každý zkusí přijít sám. To by bylo asi na dlouhé povídání. Tak se vrátíme zpátky k básničce. *** Podivná prázdnota, mrtvá temnota, město plné duchů. Z nebe se snesla vrána…

Je zvláštní, když kůň pádí krajinou, svobodný a volný. Je zvláštní, jak pádí v době plotů, ohrad a zdí. Možná, že nalezl sílu překonat plot, přeskočit ohradu, probořit zeď. Závidím mu.

Seda ve vlaku, mysle, kdo ví na co, psa, bůhví co, a věda, že je to na nic, protože vlak nejeda a nejeda.

Onehdá jsem tak koukal na jeden film s Brandonem Lee. Asi ho znáte, Vrána. A pak jsem napsal tohle. Je to trošku temnější, ale co chcete, po takovém filmu. *** Minulou noc se mi zdál sen, láska a smrt přišly ke mně, černý pták krákoral a já na kytaru hrál smutnou píseň. Slepé oči mrtvých…