Komu zvoní hrana

Starou otřepanou frázičku jsem použil jako námět pro takovou pohodovou povídku o tom, s kým si můžete třeba někde na opuštěné louce nad vesnicí pokecat.

***

Bylo krásné jarní odpoledne a já se při své toulce přírodou zastavil na jedné kvetoucí louce nad neznámou vesnicí. Lehl jsem si do trávy, sledoval modrou oblohu, nechával se hřát paprsky slunce a poslouchal ptačí zpěv. A při tom jsem usnul.

Nevím, jak dlouho jsem spal. Vzbudil mě až zvuk zvonu, který se nesl z vesnice. V první chvíli jsem se lekl, že už je večer a já prospal celé odpoledne. Jenže slunce stálo ještě vysoko na obloze a i to zvonění znělo poněkud nezvykle. Pak mě to napadlo. Takhle nějak přeci zvoní umíráček.

„Dobrý den, mladíku,“ byl jsem vytržen ze svých myšlenek staříkem v černém obleku, který pomalu kráčel loukou vzhůru ke mně.

„Dobrý den,“ odpověděl jsem mu na pozdrav.

„Dneska je ale krásně, co?“ zeptal se, když ke mně přišel.

„To teda je,“ přitakal jsem. A pak mě napadlo, že on by určitě mohl vědět, co je to za zvonění.

„Prosím vás, nevíte, co to je za zvonění?“

„To zvonění? Tak to je umíráček,“ potvrdil smutně mou myšlenku. „Někdo dneska zase umřel.“

„A vy jste ho znal?“

„Znal, mladíku, znal. Moc dobře jsem ho znal,“ povzdychl si. Potom si sedl vedle mne a zadíval se na vesnici.

„Jó, jó, tady vždycky bývalo krásně,“ řekl po chvilce. „Však jsem se na téhle louce taky něco naválel. Jakmile přišlo jaro a sluníčko začalo jen trochu hřát, už jsem sem vybíhal. A přestal jsem až s prvními mrazíky.“

„A teď už nevybíháte?“ zareagoval jsem na lehce sentimentální tón, který jsem zaslechl v jeho hlase. Neodpověděl, jen tak smutně sklopil oči. Pak se zase usmál.

„Ale co, hlavně, že jsem zase tady,“ pravil. Potom se na mne podíval. „A co vy, mladíku. Vy určitě nejste zdejší.“

„Né, to nejsem. Ale líbí se mi tady.“

„To bych řek’. Víte, když jsem býval mladý jako vy, tak jsem se tady hodně toulal po okolí. Ale nevím, čím to bylo, vždycky mě ty moje nohy donesly sem.“

„To bude asi ta přitažlivost zemská,“ řekl jsem s úsměvem.

„Asi jo,“ odpověděl a rozesmál se. Potom se na dlouhou dobu zahleděl na vesnici. Z jeho zamyšleného obličeje a občasného pousmání jsem poznal, že vzpomíná. A tak jsem ho nerušil, natáhl se a sledoval pár osamělých beránků na obloze. Pak se najednou děda začal zvedat.

„No nic, já půjdu zase zpátky. Musím se taky připravit na ten zejtřejší pohřeb. To by bylo pozdvižení, kdybych tam nebyl.“

„To je ten pohřeb už zejtra?“

„No jo. Tady to jde rychle. Jeden den člověk umře a druhej už ho zahrabávaj. Zvlášť, když už to bylo předem jasný.“

„A to jste tady tak váženej, že by byl průšvih, kdybyste se toho pohřbu nezúčastnil?“

„To ani né, ale já jsem nebožtík. A uznejte sám, kdybych nepřišel na svůj vlastní pohřeb, to by bylo pozdvižení,“ odpověděl mi s pobaveným úsměvem a já marně přemýšlel, zda si ze mne dělá srandu a nebo to myslí vážně.

„Tak se mějte, mladíku. A ten krásnej dnešek si ještě užijte,“ řekl mi, pak se otočil a začal pomalu scházet dolů po louce. A že to, co řekl, myslel vážně, mi došlo hned poté, co se po pár krocích rozplynul…

Facebooktwittermail

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..