No, po krátkém zvážení přidám lehké varování pro ženy, citlivé povahy, těhotné a matky. Přečtení raději zvažte. Abyste neměli ošklivé sny… 😀
V rámci mé sedmidenní výzvy (viz. odkaz na konci povídky) zveřejňuji hnedka první verzi. Ale tuším, že se k tomuhle ještě vrátím a zapracuji na tom. Nějak mi to padlo do očka.
PS: Tohle není agitka proti potratům, tohle je prostě horror… 😉 🙂
***
Milena stála pár kroků před dveřmi do nemocnice, držela se kamarádky za ruku a cítila, jak jí zase začíná být špatně. Stejně jako uplynulý týden již mnohokrát. Začalo to v ten moment, kdy zjistila, že je těhotná a začala řešit, co s tím. Vše byl následek jedné prokalené noci, kdy se s kamarádkou parádně zrychtovala. Ráno se probudila doma nahá v posteli a podle nedopité láhve od vína na zemi, dvou skleniček a zaschlých spermatových map lásky na prostěradle poznala, že noc asi nestrávila sama. V hlavě měla kovárnu plnou pilně pracujících kovářů a taky jednu obrovskou skřípající drtičku skla. Stěží si vzpomínala, co vlastně dělala. Během následujících hodin jí naskakovaly jen drobné střípky událostí. Bar s kamarádkou, drinky, diskotéka, tanec, drinky, nějaký chlapy, líbání před vchodem, taxík… Víc střepů ze zrcadla včerejška nezůstalo. Zbytek se poztrácel čert ví kde.
Trochu víc jí objasnila kamarádka, když se spolu večer po vyléčení nejhorší kocoviny sešly. Spojila dohromady střípek „nějaký chlapy“, střípek „líbání“ a střípek „taxi“ do většího střepu: „Balil tě tam nějakej fešák, fakt kus chlapa, luxusní zadek, tancoval s tebou, něco jste ještě vypili a pak jsi s ním zmizela bez rozloučení pryč. Jen jsem tě viděla, jak tě vysmátou táhne ke dveřím. Tys musela bejt sakra nadržená.“
Jo, asi jo. Asi byla. Nadržená a ožralá. Takže si nepamatuje ani cestu domů ani jako moc za to ten sex stál. A protože nikde nenašla použitý kondom, tak se další dva týdny klepala hrůzou, jestli nezůstaly následky. Jak jinak. Zůstaly. V termínu to nedostala a když si pak koupila těhotenský test, dvě čárky ji přivítaly mezi nastávajícími maminami. Doktor také. A to bylo pěkně v háji. Rozhodně teď nestála o dítě a už vůbec ne o dítě s nějakým týpkem, kterýho si ani nepamatuje. Tehdy poprvé pomyslela na potrat a tehdy poprvé ucítila podivnou bolest v podbřišku. Doktor ji ujistil, že to jsou jen běžné těhotenské nevolnosti, že je to normální. Jenže jí to normální nepřišlo. Protože nezvracela, žaludek byl v pořádku, ten jí netrápil. Bolesti přišli pokaždé, když pomyslela na potrat. A na ten myslela většinu času, kdy byla vzhůru. Svěřila se kamarádce.
„Holka, v klidu. Prostě máš stres a tělo ti to dává najevo. Prostě se rozhodni, jak to chceš řešit a až to budeš mít za sebou, tak se to zklidní. Ať se rozhodneš jakkoliv. A jestli se rozhodneš pro potrat, tak to vyřeš co nejdřív. Jestli budeš chtít, tak tam půjdu s tebou.“
Ten den bylo Mileně fakt blbě. Chvílemi měla pocit, jako když jí někdo dělá z vnitřností sekanou. Večer ani nemohla usnout a celou noc probděla. Druhý den navštívila lékaře a řekla mu o svém úmyslu. Ten pohled, který jí věnoval, si bude pamatovat dlouho. Pochopila hned, že on není příznivcem radikálních řešení. Zkusil jí to vymluvit, ale dala mu najevo, že o to nestojí. Ať jí řekne, jak má postupovat dál. Stejně jako ten pohled si bude pamatovat i tu bolest, kterou v ten moment ucítila. Bylo to jak bodnutí nožem. Jako kdyby jí chtěl někdo proříznout břicho skrz. Tu ostrou bolest nakonec nevydržela a omdlela. Když se probrala, lékař ji nechal odvést do nemocnice. Tam podstoupila několik vyšetření, strávila noc, absolvovala několik dalších prohlídek, několik pohledů lékařů. Nakonec se dočkala shrnutí, že se zdravotního hlediska je vše tak, jak má být, plod se jeví v pořádku a i u ní nenašli žádný problém. Pustili ji domů.
Pravda, bolest dost polevila. Skoro by si myslela, že se to zlepší. Pokud by nepřišly ty sny. Ten první měla hned ten samý den. Zdálo se jí, že leží doma v posteli, s velkým břichem, pár dní před porodem. Hladí si bříško a promlouvá ke svému budoucímu synovi.
„Pšš, spinkej maličký. Ještě si užívej mámina bříška. Za pár dní už budeš venku, uvidíš maminku a maminka tebe. Těšíš se?“
Jako odpověď se dítě uvnitř pohne. Zacuká ručičkama a nožičkama. Aspoň takový měla pocit. Pohyb dítěte ale neustal. A pak to přišlo. Bolest. Děsná bolest uvnitř. Jako když jí někdo začne drásat na kusy. Zkroutila se bolestí, chytla za břicho a rozkřičela se. Pak si toho všimla. Na košilce se jí objevila krvavá skrvna. Hned potom se jí břicho roztrhlo vejpůl. Dírou se začalo drát ven na svět její dítě. Dítě… To co ve skutečnosti lezlo ven, jen jako dítě vypadalo. Velikostí, tvarem, ale v pár detailech bylo jiné. Místo nehtů mělo dlouhé ostré černé drápy, nenávistí přivřené zčernalé oči a ústa plná malých špičatých zoubků. Celé zakrvácené se vydralo ven a pak jí s hlasitým jekotem skočilo do tváře. Probudila se zpocená a hned si sáhla na břicho. Nic tam nebylo. Tu noc už Milena neusnula.
Další sen nebyl o moc lepší. Šla po ulici. Spokojená, v dobré náladě, bez nevolností. Bolest přišla naprosto nečekaně. Ale za to v přívalu velikosti a rozsahu tsunami, až jí to srazilo na zem. Bylo to tak silné, že se celá zkroutila a ječela bolestí. Věděla, co to je. Věděla, kdo za to může. Zřetelně to viděla. Bylo to ono. To malé dítě uvnitř. Změněné v odporného hnusného tlustého růžového červa prokousávalo se jí břichem, požíralo její vnitřnosti, krmilo se jí a rostlo. Věděla, co musí udělat. Musí se toho zbavit. Musí ho dostat ven. Zaryla si prsty do břicha, hlouběji a hlouběji, roztahovala maso od sebe nevšímajíc si bolesti, kterou si sama způsobovala. Pak strčila jednu ruku vzniklou dírou do břišní dutiny a šátrala po něm. Snažil se jí uniknout, několikrát ho skoro držela, ale vždycky jí proklouzl mezi prsty. Nakonec se jí to podařilo. Pevně ho sevřela a vytáhla ven. Když se podívala co drží, bylo to jen mimino, obyčejné brečící mimino. Rozesmála se zběsilým nepříčetným smíchem. A probudila se. Ke své hrůze zjistila, že má na břichu několik modřin, které odpovídaly doteku jejích prstů.
Ty sny Milenu děsily. Tušila, že je za tím asi jen její podvědomí. Černé svědomí, které jí chtělo říct, že její budoucí rozhodnutí je špatné, že to nemá dělat, že za to to malé nemůže. Chtěla se s tím někomu svěřit, promluvit si o tom. Ale copak to šlo? Lékař by ji označil za šílenou, kamarádky by ji také měly za blázna. Ne, nechá si to pro sebe. A definitivně to vyřeší. Zavolala svému lékaři a zeptala se ho, zda jí může zamluvit termín na další den. Za hodinu jí zavolal zpět, že může druhý den přijít dopoledne do nemocnice na gynekologii a tam už se o vše postarají. Poděkovala mu. Neodpověděl jí, jen se s ní rozloučil a zavěsil. Ještě zavolala kamarádce a požádala jí o doprovod. Souhlasila. A hned poté se bolest znovu vrátila. Měla pocit, jako když se jí břicho svírá, hroutí do sebe. Nepřestávalo to celý den, takže zůstala doma a jen ležela na gauči snažíc se to nějak vydržet do druhého dne. Večer bolest nečekaně polevila a ona podlehla vyčerpání a usnula. A přišel třetí sen.
Kráčela po chodníku směrem k nemocnici. Jenže se vůbec nepřibližovala. Ať šla sebevíc rychleji, nemocnice zůstávala stále stejně daleko. Pak jí cosi zakřupalo pod nohama. Podívala se pod sebe. Chodník se zcela změnil. Místo zámkové dlažby byl celý poskládaný z malých dětských tělíček umazaných od krve. Živých, kroutících rukama i nohama a brečících. Pak vedle ní cosi spadlo. Ohlédla se. Uviděla, že z domů kolem ní opadává omítka a pod ní… Místo cihel opět viděla dětská tělíčka. Ta malá mimina brečela čím dál hlasitěji a natahovala k ní své malinké krví zbrocené ruce. Rozeběhla se pryč snažíc se nevnímat křupání a zabořování jejích noh do měkkého masa a jekot, který se ozval s každým jejím došlapem. Jenže ať běžela, kam běžela, všude byly jen cesty a domy poskládané z krvavých dětských těl.
Nakonec doběhla do slepé ulice. Před ní se tyčila jen vysoká zeď. Chtěla se otočit a utíkat zpátky, ale zjistila, že ji ubrečené krvavé dětské zdi zcela obklopily. Ze všech stran k ní malé děti natahovaly své ruce, křičely v jednom velkém děsivém sboru. Padla na kolena, zakryla si uši a vlastním křikem a pláčem se snažila je přehlušit. Marně. A pak se najednou všechny zdi rozsypaly. Tisíce a tisíce malých novorozeňat ji zasypaly a každé z nich se k ní pokoušelo dostat. Rvaly se jedno přes druhé, trhaly se na kusy a ty, co se dostaly až k ní, trhaly kousek po kousku i z ní. Marně se snažila se bránit, marně se snažila se z toho vyhrabat. Ohromná a těžká hromada dětí jí beznadějně zabránila v jakékoliv možnosti pohybu. Nezbylo jí nic jiného, než křičet hrůzou a bolestí. Nakonec se několika dětem podařilo jí odervat dostatečné množství masa z hrudníku, aby se dostaly až k jejímu srdci, které bleskově rozervaly na cáry.
Probudila se. Srdce jí zběsile tlouklo, břicho jí bolelo a z nosu jí tekla krev. Vstala. Nechtěla už znovu spát. Nechtěla už znovu snít. Šla do koupelny dát si sprchu. Když se svlékla z noční košile, vyděšeně zjistila, že její ňadra i hrudník pokrývá několik temně fialových modřin. Ne, nesnažila se přemýšlet, jak se jí tam objevily. Netoužila to vědět. Nechtěla myslet vůbec na nic. Osprchovala se, oblékla do županu a do rána jen nepřítomně zírala z okna ven.
Ráno jí vyzvedla kamarádka. Byla celá překvapená, v jakém stavu jí Milena otevřela. Rozcuchaná, nevyspalá, strhaná tvář s oteklýma zarudlýma očima. Marně se z ní snažila dostat, co se jí stalo, proč nespala, proč je tak zničená. Jediné, o čem mluvila, bylo, že musí jít do nemocnice, že už to chce mít za sebou, že už to musí skončit. Jen s námahou se jí podařilo dát Milenu aspoň nějak dohromady, umýt, obléknout, upravit, aby nepřipomínala zombie. Pak vyrazily na cestu.
Dojely autobusem k nemocnici. Milena celou cestu mlčela a jen koukala z okna ven. Vystoupily a vydaly se ke vchodu. Pár kroků před vchodem uchopila Milena svou kamarádku za ruku a zastavila se. Kamarádka se na ní podívala. Milena hleděla na nemocnici a její tvář se měnila. Dosud bezvýrazný pohled se začal kroutit v náhlém návalu bolesti. Milena si dala ruku na břicho. Pak vykřikla a složila se na zem. Oběma rukama si svírala břicho, hrabala nohama, brečela a vykřikovala bolestí.
To, co se v ní odehrávalo, bylo jedno velké peklo. Cítila, jako by se jí v břichu cosi mlelo, jako když jí někdo řeže, trhá, snaží se z jejího vnitřku udělat absolutní masovou fašírku. Pak se ta bolest najednou začala posouvat výš. Do plic, které najednou nebyly schopny přijímat vzduch, do srdce, které se rozbušilo v kadenci malého kulometu, do krku, který se sevřel a najednou nebyl schopen vydat jedinou hlásku. A pak do hlavy. Nic takového v životě nezažila. Bolest, která se jí rozlila mozkem, jí připadala, jako kdyby se jí někdo snažil do hlavy napíchat stovky ostrých špičatých jehlic. Jakoby jí je někdo tlačil skrze kůži a lebku až do mozku, stále hlouběji a hlouběji. A pak s nimi točil a kroutil a snažil se udělat z jejího mozku beztvarou kaši. Šílela, svíjela se, chtěla aby to přestalo, ale vše se jen stupňovalo, až to nakonec vyvrcholilo v jedné ohromné explozi bolesti, kterou žádný člověk nemohl přežít se zdravou myslí. Oči jí zalil záblesk bílého světla, pak se všude rozhostila temnota. A Milena přestala existovat.
Její kamarádka nad ní nejprve jen stála a bezmocně zírala. Sledovala, jak se Milena svíjí s rukama na břiše zkroucená do klubíčka. Klekla si k ní a chtěla jí nějak pomoci, ale nevěděla, co má dělat. Chtěla zavolat o pomoc, ale nebylo koho. Jakoby se svět najednou vyprázdnil, nikdo kolem nešel, žádný člověk ani lékař z nemocnice nikde nebyl. Položila Mileně ruku na rameno. V ten moment se Milena překulila z boku na záda. Její ruce se nejprve křečovitě zvedly. Pak vystřelily k hlavě a uchopily jí. Přestala křičet, jen ležela s otevřenou pusou a zavřenýma očima a házela hlavou ze strany na stranu. Nakonec se prohnula v křeči jako luk, vytřeštila oči a prudce vydechla. Potom se její tělo uvolnilo, ruce spadly na zem a zůstala bez hnutí ležet.
Kamarádka se k ní sehnula. Zjistila, že stále dýchá. Chytila jí za ruku. Milena otevřela oči.
„Proboha Mileno, jsi v pořádku? Strašně jsi mě vyděsila.“
„Myslím, že jsem úplně v pořádku,“ odpověděla jí a posadila se. „Jen se mi na chvíli udělalo zle.“
„Nemám zavolat doktora? Nechceš…“
„Ne, ne. Nikoho nevolej. Už je mi fajn. Nic mi není.“
Milena se rozhlédla kolem, potom se podívala na své břicho a usmála se. Podívala se na svou kamarádku.
„Myslím, že můžeme jít domů…“
Více ke vzniku povídky: Sedmidenní výzva
