Záhada starého domu

Tahle povídka patří k těm starším. Vytáhl jsem ji ze šuplíku, pročetl a nakonec se rozhodl ji zveřejnit. Pravda, je slabší, je tam několik logických nesmyslů, ale přepisovat se mi ji nechce. Třeba jednou jo, ten nápad není až tak špatný. Zatím ji ale nechám tak, jak je. Třeba aspoň trochu zaujme…

***

Tak jsem zas dorazil do dalšího města. Za poslední tři měsíce je už pátý. A to hlavně kvůli mojí práci. Mám opravdu zvláštní práci. Leckdo by mě kvůli ní neměl rád. No, co si budeme nalhávat. Jsem zloděj. Bytař. Vždycky přijedu do nějakého města, vyberu si dům nebo byt a vybílím ho. Pak zmizím. Ctím svojí zásadu: jedno město, jedna vloupačka. I kdyby nevyšla.

Teď přišlo na řadu tohle město a jeden z domů či bytů. Jenže kterej. Jsem tady už tři dny, ale na ten správnej cíl ne a ne narazit. Někdy to tak holt chodí. Nemyslete si, i na zloděje občas padne krize. Tak jsem coural ulicema, chodil do obchodů, vysedával po hospodách. Až jsem úplnou náhodou dostal ten správnej tip.

Seděl jsem večer v hospodě a zaslechl dva bankovní úředníky vedle u stolu, jak se baví o jednom starém domě a jeho záhadném majiteli. Prý ho už přes dvacet let nikdo neviděl vyjít ven, nikdo s ním nemluvil. Kromě jeho služky. Ta každé ráno vychází ven nakupovat. Ale ani ona s nikým neprohodí ani slovíčko. Vždy jen mlčky nakoupí a zase se vrátí domů. Jen každé pondělí zajde navíc do banky se šekem, kterej zní pokaždé na stejnou částku. Ten šek je také jediným důkazem, že starý pán žije. Podpis je totiž zaručeně pravý a čerstvý. A konto, ze kterého vybírá, je opravdu pořádně tučné. To bylo přesně to, co jsem hledal. Bohatej stařec, kterej dvacet let s nikým nepromluvil. Kvůli takovým se rozhodně nikdo v pátrání nepřetrhne. Co víc jsem si mohl přát.

Hned druhý den jsem se vydal hledat ten dům. Netrvalo mi to dlouho, necelou hodinu. Stál ve staré čtvrti, starý rodinný dům. Nebylo na něm nic zvláštního, byl podobný všem domům okolo. Jen ve všech oknech byly zatažené závěsy.

Ten den mi štěstí přálo. V domě přes ulici byl volný byt. Hned jsem si ho pronajal a v pokoji s okny do ulice zřídil pozorovatelnu. Teda pozorovatelnu. Byla to všehovšudy jedna židle, stůl a dalekohled. To stačí. Nakoupil jsem si zásoby jídla, zavřel se v bytě a pár dní a nocí sledoval starý dům naproti.

Byla to docela nuda. Služka vycházela každé ráno v osm hodin a vracela se přesně v devět. Od té doby se po celý den nic nedělo. Až po setmění se rozsvítilo v okně napravo v prvním patře a v okně nalevo v přízemí. Alespoň co bylo vidět skrz závěsy. Obě okna zhasla přesně v jedenáct. A pak byl klid zase až do rána do osmi. Tak to šlo den po dni.

Až jednou se stalo něco podivného. Bylo odpoledne a já jen tak zběžně koukl z okna na dům. A tu se v okně v prvním patře rozhrnul závěs a objevila se tvář. Tvář starého muže. Připadalo mi, jakoby se koukal ke mně do okna, jakoby se koukal na mě. Ale já si byl jist, že mě vidět nemůže. Trvalo to jen chvilku, než zase zmizel za závěsem. Ale i ten kratičký pohled stačil, abych zapochyboval o svém plánu. Měl jsem neodolatelný pocit, že o mně ví. Proto jsem se rozhodl, že buď dům vyberu ještě dnes v noci nebo se zabalím a odjedu.

Začal jsem se připravovat na akci. Vyndal jsem své šperháky, paklíče a páčidlo. Očistil jsem je a prohlédl, zda jsou všechny v pořádku. Vytáhl jsem baterku a zkusil, zda svítí. Svítila. Potom jsem si oblékl černé oblečení a obul si boty s gumovou podrážkou. Pak jsem už jen čekal na tmu. A přitom jsem usnul.

Když jsem se vzbudil, okna naproti už byla potemnělá. Podíval jsem se na hodinky. Byla půlnoc. Nejvyšší čas, abych vyrazil. Sebral jsem své načiní a vyšel z domu. Před domem jsem počkal a rozhlížel se po ulici. Štěstěna stála při mně. Pouliční lampy nesvítily a nikde ani živáčka. Rychle jsem přeběhl ulici a přitiskl se ke dveřím starého domu. Zkusil jsem vzít za kliku. K mému překvapení bylo odemčeno. Opatrně jsem otevřel a potichu vešel dovnitř. Rychle jsem za sebou zavřel a rozsvítil baterku.

Jen však světlo baterky prořízlo tmu, zůstal jsem stát ztuhlej a s otevřenou pusou. Dům byl prázdný. Nikde nebylo ani kouska nábytku, všude ležela velká několikaletá vrstva prachu. Prohledal jsem dům od zdola nahoru, od shora dolů, prošmejdil jsem každičkej kout. Ale dům byl prázdný. Nikde žádnej nábytek, majetek, obyvatel. Nenašel jsem ani toho blbýho švába, ani myš, ani pavouka. Natož člověka.

Nechápal jsem to. Vždyť skoro týden jsem viděl z tohohle domu vycházet služku, viděl jsem tu světlo, viděl jsem tu tvář v okně. Ale teď to vypadá, jakoby tu nikdo mnoho let nebydlel, jako bych byl po dlouhé době první živej tvor v tomhle domě. Raději jsem odešel a vrátil se do pronajatého bytu.

Sedl jsem si k oknu, díval se na ten dům a přemýšlel. A v tom se v okně v patře rozsvítilo. Rozhrnul se závěs a objevil se ten starý muž. Ve tváři měl vítězoslavný úsměv a kýval hlavou. Kýval hlavou na mě. Ještě tu noc jsem si sbalil své věci a zmizel z tohohle hloupýho města….

Facebooktwittermail

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..