Ostrov

Sáhl jsem do šuplíku a vytáhnul jednu za starších hotových věci, které je škoda nechat ji zapadlou mezi všemi těmi papíry. Tak tu je. A já jdu hrabat dál. 🙂

PS: Inspirace přišla na jednom táboře u jednoho rybníka, který se ale nejmenoval Dubina, nýbrž úplně jinak. A kdo tam byl a ví, tak určitě ví 😉

***

Bylo příjemné letní odpoledne. Slunce se odráželo od hladiny rybníka Dubina, tu a tam plavaly kachny, občas se ozvalo šplouchnutí od skákajících kaprů. Od břehu mířila k ostrovu uprostřed rybníka malá pramice se třemi chlapci na palubě. Vojtou sedícím na přídi, Ondrou u vesel a Jirkou sedícím na zádi. Přemýšleli, jaké dobrodružství na ostrově podniknou. Ale Vojta se rozhodl, že dobrodružná bude už plavba.

„To by byla sranda, kdybysme byli na moři a přišla bouře, co?“ zeptal se kluků, uchopil pramici za kraje a zahoupal s ní.

„Hele, neblázni, ať nás nezvrhneš,“ křikl na něj Ondra.

„To by se při bouři mohlo klidně i stát,“ zasmál se Vojta a znovu rozhoupal loďku.

„Vojto!“ okřikl ho i Jirka.

„Co je, vy strašpytlové,“ nedal se Vojta a nepřestával z houpáním. Jenže to přehnal. Loď se zhoupla víc, než bylo zdrávo a převrhla se. Chlapci z ní vylétli a spadli do vody. Na chvíli zmizeli pod hladinou, ale bleskově zase vyplavali. Kromě Ondry, kterého zasáhlo veslo do hlavy. Když Vojta s Jirkou vyprskali vodu z pusy a zjistili to, začali ho hledat. Potopili se pod vodu, dívali se, zda nezůstal pod pramicí, ale nic. Po chvíli jim začali docházet síly, tak vylezli na převrženou pramici a doplavali ke břehu…

Během hodiny byl rybník posetý lidmi na lodích pátrajících po Ondrovi. Pátrali bidlama po dně, někteří se pokoušeli potápět na místě, kde se kluci zvrhli, ale všechno marné. Rybník Dubina jim teď, ani po několika dnech pátrání, Ondrovo tělo nevydal…

***

O 30 let později

Vítr čeřil hladinu rybníka, na které tu a tam vyskočil kapr, slunce se pomalu sklánělo k obzoru. Honza, Pavel, Petr a David s pádlama v rukou mířili na své pramici k ostrovu a už se nemohli dočkat, až tam budou. Během léta na něj pravidelně jezdili a budovali si na něm svoji pirátskou základnu. A teď jim konečně rodiče dovolili, aby na ní strávili noc.

Přirazili s pramicí ke břehu a Honza ji pečlivě přivázal. Potom se se všemi věcmi, spacáky, dekami a jídlem vydali do středu ostrova, kde již měli připravené ohniště, lavičky z klád a místo na spaní. Rozdělali oheň a opekli si buřty. Potom seděli a povídali si, jak si to tu postupem času ještě vylepší.

Mezitím slunce definitivně zmizelo za obzorem a rybník s ostrovem se ponořily do tmy prosvícené měsícem pomalu dorůstajícím do úplňku. Kluci seděli okolo ohně a postupně začali měnit téma hovoru. Ke slovu přišly strašidelné historky. Vyprávěli si o upírech, vlkodlacích, duchách. A taky každý vyprávěl o tom, co se někde stalo záhadného a děsivého a co je zaručeně pravda.

A pak Davida napadlo, že by si mohli udělat takovou malou stezku odvahy. Že by každý z nich mohl dojít sám ke člunu, od kterého byli vzdálení asi padesát metrů. A na důkaz toho, že tam došli, přinesou každý pádlo.

Davidův nápad ostatní nadšeně odsouhlasili, ale přinutili Davida, aby šel první. David, ač trochu nerad, protože tušil nějakou lotrovinu, šel. Jeho tušení bylo správné. Jeho tři kamarádi se okamžitě po Davidově odchodu začali dohadovat, co mu vyvedou. Než ale stačili něco vymyslet, zaslechli Davidův poplašený křik.

“Kluci, pojďte sem. Rychle!“ Kluci neváhali a vyběhli za ním. David stál na břehu a ukazoval na pramici houpající se necelých třicet metrů od ostrova. „Hele.“

„Zatraceně. Kde se tam vzala?“ zeptal se Honza.

„Špatně si ji uvázal, chytráku,“ řekl Petr.

„Jo. Uvázal jsem ji asi tak špatně, jako vy jste nevyndali pádla,“ odpověděl mu a kývnul hlavou k pramici, z níž vyčuhovaly čtyři rukojetě pádel. Petr s Pavlem se nevěřícně podívali k pramici a pak se ohlédli za sebe do míst, kam odpoledne pádla určitě pokládali.

„Do prčic,“ ulevil si Petr. Potom se podíval na Davida. „Davide, žes to byl ty.“

„Nebyl, opravdu,“ bránil se David.

„Nekecej. Udělals to schválně, protože jsi věděl, že na tebe něco chystáme,“ přidal se Pavel.

„Vždyť tu byl jen chvíli,“ postavil se za Davida Honza. „To by ta pramice nestihla odplout tak daleko.“

„Ale jak se tam teda dostala?“ podíval se na něj Petr.

„To nevím, ale někdo pro ni bude muset doplavat,“ řekl rozhodně Honza.

„Kdo?“

„Já tam doplavu,“ přihlásil se David dobrovolně. Ostatní nic nenamítali a tak se David svlékl do trenek a skočil do vody. Rychlými kraulařskými tempy se postupně blížil k pramici. Už mu chybělo jen necelých deset metrů, když z ničeho nic zmizel pod hladinou. Jako kdyby ho něco rychle stáhlo dolů. Kluci ale věděli, že David je dobrý plavec a pod vodou vydrží opravdu dlouho, tak si mysleli, že je to jen vtip a čekali, že se za chvíli objeví za loďkou. Jenže místo toho pramice vržena neznámou silou vyletěla dva metry do vzduchu. Tam se obrátila a dnem vzhůru dopadla zpět na hladinu. Vedle ní dopadla pádla. Pak se nad hladinou objevila tmavá  ruka a jedno z nich stáhla pod vodu.

„Co, co to bylo?“ zakoktal Pavel.

„Já nevim,“ odvětil Honza.

„To musel bejt David,“ řekl Petr.

„To ale nemohl bejt David. Copak má takovou ruku?“ vyvracel mu to Pavel.

„A kde teda David je,“ zeptal se Petr.

„Já nevim, Ale tohle by přece David nedokázal,“ odpověděl Pavel. „Copak by uměl vyhodit loď tak vysoko do…“ chtěl ještě dodat, ale nedodal. Místo toho vytřeštil oči a upřel je k hladině rybníka. Kluci se tím směrem povídali. Těsně u břehu plaval David. Břichem dolu a z hlavou pod vodou. Honza k němu přiskočil a obrátil ho. Jeho tělo bylo bezvládné, bez dechu a mrtvé. Když to Pavel uviděl, o pár kroků couvl. Petr s Honzou zůstali celí ztuhlí a sledovali Davidovu mrtvolu. Ze strnulosti je vytrhl Pavlův výkřik. Otočili se.

Pavel ležel na zemi z rozraženou lebkou zalitou krví. Nad ním stál chlapec a v rukou držel pádlo, z kterého kapala krev. Byl celý nahý, jeho kůže byla nahnědlá a špinavá od bláta, ve vlasech měl zamotanou trávu. Už tak děsivý zjev dokreslovala jeho tvář, zkroucená v nenávistném šklebu, s vyceněnými žlutými zuby. V kontrastu s tím byly ale jeho oči, naprosto čisté, s téměř svítícím bělmem.

Honza s Petrem stáli a jen na něj vystrašeně hleděli. I když byl chlapec minimálně o hlavu menší než oni a navíc byli dva, strach je ochromoval. Kdyby se teď chlapec pádlem ohnal, ani by se nebránili. A on se ohnal! Přesně mířenou ranou trefil Petra zpředu do krku. Petr spadl s chroptěním na zem.

Teprve teď se Honza probral ze strnulosti. Když se chlapec napřáhl k další ráně, Honza nečekal, uskočil a pádlo původně mířící na jeho hlavu chytil do rukou. Chlapec zavrčel a pádlem trhl. Honza ale držel pevně. A tak chlapec pustil pádlo a strčil do něj. To Honza nečekal. Na kluzkém břehu neudržel rovnováhu a upadl. Přitom pádlo pustil. Chlapec ho bleskově sebral, napřáhl se a udeřil. Honza si stačil jen instinktivně dát ruce před obličej. To první ránu zmírnilo. Jenže chlapec mlátit nepřestal. Pod každou další ranou Honzův odpor rychle slábl, až nakonec jedna z ran zasáhla obličej a Honzovu marnou obranu ukončila. Chlapec ještě několikrát udeřil a pak pustil pádlo na zem. Chvíli hleděl na Honzu, pak udělal dva rychlé kroky a skočil do rybníka. Voda se nad ním okamžitě zavřela…