Kdysi jsem napsal takovej kratší dialog dvou pánů v parku. Má to sice formu scénáře, ale protože je to zatím jediné dílko podobného charakteru, tak tomu (třeba jenom zatím) nebudu zakládat zvláštní rubriku a nechám to v různých spisech. No a trochu si pohrávám s myšlenkou, vdechnout tomuto dialogu život. Tak uvidíme, jestli z toho někdy něco bude…
***
V parku na lavičce sedí pán v kabátu, ruce má v klíně, nad pravou rukou má v kabátu velkou bouli. Přichází druhý pán a sedá si vedle něj.
Pán 2: Dobrý den, pane.
Pán 1: (zavrčí) Dobrý.
Pán 2: Co to máte? (ukáže na bouli)
Pán 1: (nevrle) Míč.
Pán 2: Míč?
Pán 1: (pořád nevrle) Jo. Našel jsem ho tady.
Pán 2: To ho tady asi někdo zapomněl.
Pán 1: Někdo ho ztratil.
Pán 2: To bude asi někomu chybět.
Pán 1: (smutně) Ztracené míče nikomu nechybí.
Pán 2: To spíš bude někdo chybět tomu míči.
Pán 1: Míči nikdo chybět nemůže. Míče nemají cit.
Pán 2: No jo. (zklamaně)
Chvíli mlčí.
Pán 2: Můžete mi ho ukázat?
Pán 1: Hm. (vyndá míč z pod kabátu, chytne ho do obou rukou a dívá se na něj)
Pán 2: Hm, pěknej míč. (na chvíli se odmlčí) Víte, co je zajímavý? Jak jsou všechny míče kulatý.
Pán 1: Míče musej bejt kulatý.
Pán 2: No jo, ale vemte si, kdyby byly třeba hranatý.
Pán 1: Míče musej bejt kulatý.
Pán 2: To jo, ale takovej hranatej míč…
Pán 1: (vpadne mu do řeči) Hranatej míč je nesmysl!
Pán 2 si povzdechne a chvíli mlčí. Pak se zas s úsměvem podívá na pána 1.
Pán 2: Víte, co mi ten míč připomíná? Hlavu. (začne ukazovat na míči) Tady uši, oči, nos a tady pusu, aby mohl mluvit.
Pán 1: Míč nemůže mluvit.
Pán 2: Ale kdyby měl pusu…
Pán 1: (skáče do řeči) Míč nemůže mít pusu.
Pán 2: Jo, ale představte si, kdyby to byla hlava.
Pán 1: To není hlava, to je míč.
Pán 2: Jo, ale kdyby…
Pán 1: (zase skáče do řeči) Míč je míč!
Pán 2: (zklamaně) Ách jo.
Pán 2 si dá levou ruku loktem na koleno, hlavu do dlaně, pravou rukou „chodí“ po dvou prstech po pravé noze tam a zpátky. Po chvíli přestane a podívá se na pána 1.
Pán 2: Můžu si ho půjčit? Jen na chvilku. (s prosíkem)
Pán 1: Hm. (podá mu míč)
Pán 2 ho vezme do pravé ruky, chvíli se na něj dívá, pak si ho nadhodí tak, že se přitom otáčí. Potom ještě jednou.
Pán 2: Viděl jste, jak se otáčel? Hele! (Nadhodí míč) Točí se úplně stejně jako zeměkoule.
Pán 1: Hm.
Pán 2: Stejně je zvláštní, že se Země pořád otáčí. Že se nezastaví.
Pán 1: Země se nemůže zastavit.
Pán 2: Já vím. Kdyby se zastavila, to by byl průšvih.
Pán 1: Země se nemůže zastavit.
Pán 2: No, jednou by mohla.
Pán 1: Nemůže.
Pán 2: Jednou možná může.
Pán 1: Nemůže!
Pán 2: Jednou jo!
Pán 1: Nemůže!
Pán 2: No dobře, dobře. Tak nemůže. Teda, s váma je řeč. (chvíli mlčí) Hele, pane, co myslíte, jak vznikla Země?
Pán 1: Já nevím. Mě je to jedno.
Pán 2: To mě ne. Víte, co si myslím? Že nejdřív tady všude bylo úplný prázdno a všude jenom tma. Potom přišel pánbů a stvořil slunce, aby bylo vidět. A potom našel míč. A tak ho vzal a takhle ho hodil do toho prázdnýho prostoru… (přitom hodí míč někam do dálky, až se míč ztratí)
Pán 1 vylekaně kouká, jak míč letí a ztrácí se. Pán 2 kouká překvapeně, co udělal. Po chvilce promluví.
Pán 2: Tak a míč je pryč. No nic. Tak já jdu. Tak naschle.
Pán 2 se zvedne a odejde pryč. Pán 1 sedí na lavičce a smutně kouká do míst, kam letěl míč. Najednou se míč přikutálí před něj. Pán se usměje, zvedne míč a dá si ho pod kabát. Potom sedí, rukama objímá míč a usmívá se.
– Konec –
Proč?
Tak jsem zas pěkně vykolejená… Napřed mezi lidmi s matonkou a teď tohle, to je na jednoho během pár hodin vážně moc!! 😉 Ale dobrý, jen nad tím furt uvažuju, jestli vážně existují takoví lidé, kterým je to všechno fuk… Je jim jedno proč se to děje… Hlavně že to tak je a nemění se to! Co by ten pán pak dělal, kdyby se třeba Země zastavila? Nebo kdyby míč byl najdenou hranatý?? – by se asi zbláznil… Zvláštní úvaha… aspoň se zítra v práci nebudu nudit!! 🙂 Have a nice day!
Hm, zase tě jednou něco ode mě donutilo zamyslet se? 😉
Kdo ví, jak to vlastně je? Co když mu to někde uvnitř není jedno? Možná je v něm halda smutku a zahořklosti, která deformuje jeho pohled na svět kolem. Možná je jeho nezájem jen obraným valem, za kterým se skrývá. Častokrát si říkáme, že někdo je fakt nepříjemný, ale vlastně už nás nezajímá, proč tomu tak je. Někdy je to skutečně povahový rys. A někdy je to prostě jen důsledek různých karambolů, které začernily jeho zrak. Kdo z nás ví, co se v druhých skrývá?
A co ten druhý pán? Navenek tvůrčí a nápaditý, komunikativní a veselý, ale jak se nakonec zachoval? Zahodil míč, sebral se a bez zájmu odešel. Není na tom něco špatného? Každá mince má dvě strany a ne vždy se nám naskytne pohled na obě…
Zatraceně, jsi mě donutila přemýšlet o vlastním dílku. Provést rozbor svých vlastních postav. By mě zajímalo, co se mi honilo hlavou, když jsem to psal. To už se nikdy nedozvím…