Veverka

Básnička na zadaná slova: spát, strom, veverka, kebule.

***

Když slunce padá k obzoru
a veverka šplhá nahoru,
šplhá po stromě vzhůru,
strhává všechnu kůru,
až najednou, co se nestalo,
veverce to po stromě ujelo,
přišla rána, tvrdý pád,
strom se tomu musel smát,
když veverka tam dole,
řve: „Jau, moje kebule,
jak se mi tohle mohlo stát!“
Praštila s sebou a šla spát.

Facebooktwittermail

Horrory

Jak vlastně vznikla má záliba v hororech? Kdo ví. Jako kluk jsem totiž byl po… až za ušima. Dostat mě na táboře na stezku odvahy byl úkol pro vedoucí takřka nereálný. Doma jsem si hlavu před usnutím schovával pod deku a jít v noci na záchod… Zbláznili jste se? Co když je za dveřma něco příšerného? A sežere mě to? Kdepak. Až ráno.

Přesto, a nebo možná právě proto, když se kdysi u nás doma objevily videokazety z hororama (pro znalce první dva díly Evil Dead s Brucem Campbellem v roli legendárního Ashe), tak jsme po nich s bratrem ve chvilce domácího osamění sáhli. Jak to tenkrát dopadlo? Sledovali jste někdy něco na etapy? Tak to vám nemusím nic vysvětlovat. Pět minut, deset minut, bobky, kazeta šla ven, pokračování příště. Ale nakonec jsme to zkoukli. To bylo asi mé první setkání s hororem (aspoň na nic dalšího si nepamatuju).

A tak šel čas, já rostl jako z krvavých polívek a horory už jsem začal dokoukávat celé. Vzpomínám si na krásné období, kdy ve svých začátcích televize Nova pravidelně každý pátek v noci vysílala nějaký ten horor. A já u toho nemohl chybět. Pravda, co do kvality to často stálo za starou bačkoru, ale i tak se tam objevily nějaké ty kulťárny a legendy. Opět přihodím pro znalce třeba Bad Taste či Braindead (režie Peter Jackson, ano ten co natočil Pána prstenů a King Konga) nebo Phantasm. A samozřejmě nechyběli ani legendární snový zabiják z Jilmové ulice Fredy Krueger, Michael Myers jdoucí s dlouhým nožem v ruce po své sestře Jamie Lee Curtis v předvečer svátku všech svatých, Jason Vorhees a jeho matka, kteří na kalendáři mají stále nalistovaný pátek 13, či pro mě klasikové všech klasik otec Merrin a otec Karras vymítající ďábla z malé Regan. Kdo by se chtěl o hororových filmech dočíst více, může navštívit můj oblíbený server Studna.net.

Ale dost již o filmech, ač mě tedy v oblasti hororu silně poznamenaly. Tady se přece věnuju psaní. A tak některé z mých prvních literárních pokusů v období někde po střední škole se nesly ve snaze o strašidelnou story. Jak to tenkrát vypadalo, si můžete přečíst v podsekci Vykopávky. Posléze to trošku utichlo, ale záliba v hororech ne. Čas od času jsem se na nějaký juknul. A čas od času zkusil také nějaký napsat. A ty tu teď leží a jsou připravené pro vás k přečtení v několika podsekcích.

Tak a to už se pomalu chýlím ke konci mého zdlouhavého a nudného úvodu k této temné sekci. Vždycky jsem chtěl psát horory. Dobré horory. Horory, u kterých bude ostatním běhat mráz po zádech (tak jako mě, když se začtu třeba do mého oblíbeného Svatopluka Doseděla, doporučuji). Pravda, nikdy jsem toho zcela nedosáhl. Opravdu dobrý horor z pod mého pera nevzešel. Pokusy o účast v soutěžích nikdy neskončily úspěchem, sem tam spíše naopak. Ale vadí to? Mě ani ne. Zatím mě to baví, i když ta autorská plodnost je dosti mizerná. A zkoušet to hodlám i nadále, takže snad se tu ještě něco nového zase objeví.

Tak tedy počkejte, až se setmí, a pak se vrhněte do čtení mých hororových poudaček. Třeba se budete nakonec opravdu i bát. A pokud během čtení ucítíte čísi studený dech na zátylku, uslyšíte kroky za svými zády, někdo vám šáhne na rameno, věřte, že to nemusí být jen člen vaší rodiny. Raději se tedy neohlížejte, kdo ví, co hrozného byste spatřili 😉

Facebooktwittermail

Čerstvě zaschlé

Tak jsem tak uvažoval a nakonec jsem se rozhodl udělat takovou menší čáru u básniček, které se nedotýkají žádného z ostatních „cyklů“ a ty, které vznikly před spuštěním webu, šoupnout do sekce šuplíkové a přidat novou rubriku, kteroužto jsem pojmenoval příznačně Čerstvě zaschlé. Takže jen tomu zaschla propiska či jiné psací náčiní na papíře, tak to půjde sem. A basta…

Facebooktwittermail

Básničky

Básničky. Dost zvláštní kapitolka. Když se ohlídnu zpátky, dost dlouho jsem je ve své tvorbě bral spíše jako druhořadou věc. Povídková tvorba u mě stála výše. Ale přesto jich vznikalo dost a dost, mnohem více než povídek. Fakt je jeden, do básniček se často všechny ty pocity, co se člověku honí hlavou, zachycovaly mnohem jednodušeji.

Básničky dávají mnohem vyšší míru volnosti, hraní si se slovy, s větami, člověk v nich může dělat cokoliv. Může zkoušet různé styly, formy, rýmovat a nebo se držet volného verše, jít přímým tahem na branku nebo vše zamotávat do různých asociací, imaginací a hnát to do sfér, ve kterých se i autor sám může ztratit. A tak se postupem času stalo, že se básničky vyšplhaly na mém žebříčku na roveň ostatního psaného slovat. A zatímco povídky jsou u mě dnes poněkud opomíjené a skoro nevznikají, nějaká ta básnička se čas od času zrodí.

Jak už jsem nakousl, dá se vyzkoušet mnoho různých forem a stylů, psát na různá témata. A ani u mě to není vyjímka. Však si to tu můžete přečíst sami, kam všude jsem zabrousil. Je tu pár ucelenějších celků, ale část Různé, to je opravdu mozaika složená z mnoha odlišných střípků. Více se dozvíte v jednotlivých částech téhle sekce.

Každopádně nepřečtete si tu úplně vše, co jsem kdy napsal. Jsou věci, které jsou dosti příšerné na to, abych je vystavil pohledům čtenářů. Jsou věci, které ilustrují určitou část mého života, ale prostě zveřejnit se nedají. Jejich forma, obsah, vyznění… No sám si to raději moc nečtu, protože je to vážně děs a hrůza. A pak jsou taky věci, které prostě vznikly, měly své určení, dostaly se tam, kam měly, ale čas už na ně navál písek a nevím, jestli by bylo správné ten písek odhrnovat. A něco prostě bylo napsáno, ale je to až příliš jen mé na to, abych to pouštěl ven. Možná, že časem své pohledy změním a přihodím sem i věci, které si teď nechávám pro sebe. No, příliš tomu nevěřím. Ale i tak toho zbylo dost na to, abyste si tu početli, budete-li chtít.

A tak otevřete oči a
shlédněte na papír,
jenž před vás vítr přivál,
přečtěte těch pár slov,
pár vět,
a nechte hlavou znít to,
co ná vás dýchlo
z těch pomalu vybledávajících řádků
starého rukopisu
vzniklého v časech
dávnějších,
než je dnešní den.
A pak…
Pak opusťte své židle
a vyražte vstříc světu
prožívat své vlastní verše,
svou vlastní poezii
života.

Facebooktwittermail

Na listech sakury

Víte, co je sakura? Možná jo, možná ne. Sakura je druh japonské třešně. A o to tady jde. O inspiraci japonskou poezií (a taky čínskou, zkrátka asijskou). Kdysi se mi dostal do rukou výběr staré japonské poezie v překladu Bohumila Mathesiuse. A tématika oněch básniček mě zaujala. A tak jsem se pak trochu víc porozhlížel po japonské a čínské poezii a něco málo si ještě do sbírky přidal. Pročítal jsem si je a líbily se mi čím dál víc. Básničky o samotě, o lásce, o přírodě. Podané zvláštním způsobem. A tak jsem si to chtěl taky vyzkoušet. Z možných způsobů psaní jsem si vybral zjednodušený styl ABCDB. Zjednodušený proto, že v originále se tam přesně počítají i slabiky. A to by mi v češtině dělalo docela slušný problém. Takže jsem se na to vrhnul a vzniklo pár básniček, ve kterých je na pár řádcích zachyceno něco mých pocitů či pohledů na svět kolem. Víc asi nemá smysl se rozepisovat a něco povídat. To hlavní jsou přece básničky a tak si je přečtěte. Z nich to pochopíte nejlíp.

Facebooktwittermail