Jedna z menších povídek, které si taky prolétly nějakou tou soutěží. Tuhle jsem tenkrát šoupnul s pár dalšími do Ceny Karla Čapka 2002. Jak jsem tam uspěl? No, úspěch to zas takový nebyl, ale naštěstí ani propadák. 23. místo z 52, to je ta lepší půlka, že? 🙂 Dvou porotcům se dokonce líbila tak, že jí přidělili druhé místo. (Pokud se chcete něco dozvědět o způsobu bodování CKČ, tak si to vygooglete na netu. :-D) Více už vám tu povídat nebudu, ono ani nic víc k té povídce co říct není. Třeba o vzniku, inspiraci či kdy jsem ji vlastně napsal. Kdo si to má pamatovat, že? Tak si to přečtěte a nakolik je umístění povídky v CKČ oprávněné, posuďte sami…
***
„Kde je ta dýka, co tady visela?!“ obořil se starožitník Jeremiáš na svého syna.
„Prodal jsem ji!?“ odpověděl syn nechápající otcův hněv.
„Jak jsi ji mohl prodat bez mého svolení?“
„Ten chlap mi za ní nabídl dvacet tisíc. Takovou hodnotu rozhodně neměla a tak jsem toho využil a prodal mu ji.“
„Neříkal jsem ti jasně, že kde není cedulka, to nemáš prodávat beze mne?“
„Ale ten chlap říkal, že podruhý už sem nepůjde.“
„Tak jsi mu ji neměl prostě prodávat. Ani nevíš, co jsi způsobil!“ rozčiloval se Jeremiáš, i když věděl, že jeho syn za nic nemůže. Už dávno měl dýku někam uklidit a nenechávat ji vystavenou v obchodě. Těžko teď může vinit syna, že neodolal tak lákavé nabídce. Ale přesto se nedokázal ubránit rozčilení.
„A co je na tý dýce tak zvláštního?“ ptal se už uraženě syn.
„Ta dýka v sobě nese strašlivé prokletí…“
***
Roland spokojeně seděl v křesle a prohlížel si dýku. Nebylo lehké přesvědčit toho mladíka, aby mu ji prodal. Pořád tvrdil, že se musí poradit s otcem, ale ten měl přijít až pozdě večer. Když na něj ale vypálil, že mu za ní dá dvacet tisíc a to hotově, nakonec povolil.
Dýka sama o sobě nebyla nic extra a dvacet tisíc za ni bylo až moc. Obyčejná dýka v kovovém pouzdře pocházející někdy z patnáctého, možná i šestnáctého století. Zaujal ho však symbol vytepaný na obou stranách pouzdra. Smějící se lebka, která však měla oči. V tomhle byla dýka unikátní. Lebka s očima. Tohle viděl opravdu poprvé v životě a byl si jistý, že žádná taková už nikde neexistuje. Tak ji musel získat.
Vstal a pověsil dýku na zeď mezi desítku mečů a ještě větší množství nožů a dýk. Jeho sbírka. Byl na ni opravdu pyšný. Samé originály. Všechny pocházely skutečně ze svých dob. Žádné současné kopie. Taky ho to stálo nemalé peníze. Několikrát musel zaplatit mnohem víc, než byla skutečná hodnota věci. Stejně jako dnes. Ale nikdy nelitoval…
***
„Pěknej kousek, že jo?“ ukazoval hrdě Roland své přítelkyni Zuzaně nový přírůstek do sbírky.
„Já nevím,“ prohlížela si Zuzana nedůvěřivě dýku na zdi. „Nějak se mi nezdá.“
„Co se ti nezdá?“ podíval se na ni zklamaně Roland.
„Jsem z ní taková nesvá,“ odpovídala mu pomalu Zuzana. „Hlavně z toho znaku. Připadá mi, jakoby symbolizoval něco zlověstnýho.“
„Vždyť je to jen symbol!“
„Já vím, ale…“ přeťala svou myšlenku Zuzana, když viděla, že se její odmítavý postoj Rolanda dotkl. Chtěla mu říct, že z očí v té lebce jí až zamrazilo a byla by nejradši, kdyby se dýky zbavil. Ale nemohla. Roland by se urazil a to nechtěla. Teď byl ještě pořád plný nadšení. Možná, že ho za čas přesvědčí. Teď to ale nešlo.
„Tak promiň, Rolande. Jen mi prostě nepadla do oka,“ řekla mu smířlivě a dodala: „Hlavně, že se líbí tobě.“
Okamžitě poznala, že zahrála na správnou strunu. Roland se na ni usmál a dal jí pusu. Potom se s uspokojením podíval na dýku. Díky tomu si nevšiml lehce nervózního pohledu Zuzany. Nepříjemný pocit z dýky ji nepřecházel, spíše naopak. Potřebovala se od ní dostat někam pryč. Nakonec ji napadla spásná myšlenka.
„Nepůjdeme někam ven na večeři?“ zeptala se Rolanda a přitom si uvědomila, že se její hlas trochu zachvěl. Roland si toho naštěstí nevšiml a s úsměvem přikývl: „Proč ne…“
***
Roland se s trhnutím probudil. Měl pocit, jakoby na něj někdo promluvil. Podíval se na vedle ležící Zuzanu. Spokojeně oddychovala a nejspíš se jí i něco hezkého zdálo, protože se usmívala. Roland zakroutil hlavou. Asi to byl jen sen.
Znovu se natáhl na postel, ale cítil, že teď už asi znovu neusne. Řekl si, že si dá panáka. Vstal a šel do své pracovny. Otevřel bar, vyndal z něj láhev skotské a skleničku a nalil si. Potom se obrátil, podíval se na svou sbírku na zdi a zarazil se. Okolo nově koupené dýky se rozlévalo slabé červené světlo.
Roland položil skleničku na stůl, aniž by se napil, a přešel ke stěně. Chvíli se na dýku díval. Potom ji sundal a uchopil do dlaně. Červené světlo ještě zesílilo a obklopilo jeho ruku. Roland na to hleděl a marně přemýšlel nad tím, co se to děje a odkud světlo pochází.
Pak náhle ucítil ostrou palčivou bolest v dlani. Jakoby nedržel obyčejnou dýku, ale kus žhavého železa. Vyjekl bolestí a pustil dýku na zem. Potom se podíval na dlaň. Měl na ní vypálený symbol lebky. Přesně ten samý, co byl na dýce. Teď už Roland vůbec nechápal, co se to děje. Potom se mu najednou zamotala hlava. Opřel se o zeď a pohlédl na dýku. Stále ji obklopovalo červené světlo, teď ještě jasnější, než dřív.
Pak Roland ucítil, že se zem pod jeho nohama začíná houpat. Věděl, že to nemůže být pravda, ale cítil to. Podíval se do místnosti. Viděl ji jako v mlze. Nedokázal na nic zaostřit, nerozeznával žádné předměty. Udělal dva vrávoravé kroky od zdi směrem, kde tušil dveře. Pak se zastavil. Nohy ho přestaly poslouchat. Chtěl vykřiknout, ale nevydal ze sebe ani hlásku. Potom se skácel k zemi…
***
Roland otevřel oči. Ležel na posteli a bolela ho hlava. Připadal si, jakoby měl kocovinu. Jenže včera nic nepil. Zvedl ruku, aby si promnul oči. A tu si všiml, že ji má od krve. A mezi zaschlou krví spatřil vypálenou smějící se lebku s očima.
Vzpomněl si, odkud ji zná. Z dýky. Ano, z dýky! V noci. Dýka byla obklopena červeným světlem a nějakou záhadou mu symbol vypálila do ruky. Potom se mu udělalo špatně a nejspíš omdlel. Ale co se s ním dělo pak? Jak se dostal do postele? A proč má ruku od krve? Nevěděl.
Posadil se a pohlédl na Zuzanu. Okamžitě poznal, že je mrtvá. Nejen podle vytřeštěných očí a podle toho, že nedýchala, ale hlavně podle dýky zabodnuté v jejím hrudníku. Rolanda to ani nijak nepřekvapilo, ani nevyděsilo. Až se tomu sám podivil. Spíše se mu po těle začal rozlévat pocit uspokojení. Velmi příjemný pocit uspokojení.
Všiml si pouzdra vyčuhujícího z pod deky. Vyndal ho. Potom vytáhl dýku z mrtvoly, pečlivě ji utřel do deky a zastrčil do pouzdra. Pak se zadíval na lebku. Přišlo mu, jakoby se usmívala ještě víc, než dřív. A jakoby z jejích tepaných očí četl pochvalu. Roland se usmál a pevně dýku stiskl. V tu chvíli mu hlavou bleskla myšlenka, která ale zaručeně nebyla jeho: „Teď už nás nikdo nerozdělí!“ Přikývl…
