Houpačka

V parku v dětském koutku visela houpačka. Na dvou řetězech v dřevěné konstrukci pověšené plastové sedátko. Visela tam, vítr s ní občas jemně zhoupl a všude kolem panoval klid. Jeden z mála okamžiků, kdy široko daleko nebyl jediný prcek, který by si v dětském koutku chtěl hrát. Prcek možná ne. Ale odkudsi, kdo ví, co ji tam přivedlo, se vynořila dívka a sedla si na houpačku. Chytla se za řetězy a začala se houpat. Nejdřív jen tak zlehka a pomalu, ale pak přidávala a houpala se čím dál tím víc a výš. Koukala se kolem sebe na park, jak se k ní střídavě přibližuje a zase se vzdaluje. Pak zavřela oči a vnímala jen vzduch, který svou tváří rozrážela. Když je znovu otevřela, nechtěla věřit, co vidí. Už nebyla uprostřed parku. Byla kdesi vysoko nad zemí. Řetězy od houpačky vedly kamsi do mraku nad ní. A ona pod sebou viděla celý širý svět. Města, lesy, řeky, jezera, pole, louky. A mezi tím jen jako malé tečky lidé. Zafoukal vítr a mrak se dal do pohybu. A nesl ji pořád dál. Brzy přelétávala vysoké zasněžené hory a než se nadála, pod ní se rozprostřely moře a širé oceány. Po nějaké chvíli ji vítr zanesl na odvrácenou stranu Země. Viděla pod sebou noční krajinu. Města osvětlená světly, města spící i s bohatým nočním životem. Mrak se náhle zastavil. Mrak ano, ale houpačka ne. Houpala se dál. Dívka se dívala na noční krajinu, na hvězdy nad sebou a najednou, její oči se zavřely a ona usnula. Když se probudila, seděla na již klidné houpačce zase v parku. Dívala se na stromy před sebou a nechápavě kroutila hlavou. Pak se rozesmála a znovu se začala houpat. Nejdřív jen tak zlehka a pomalu, ale pak přidávala a houpala se čím dál tím víc a výš…