Hradní pán

Z věže hradu Helfenburk se nesl klapot kroků na schodech. Po chvíli z ní vyšli Kraken a Zdenek. Na kamenném zábradlí už na ně čekali Arní a Bobík.

„Našli jsme nahoře další zprávu od strašidel,“ oznamoval hned Kraken a ukazoval smotaný opálený svitek svázaný provázkem, s jakým už se tenhle víkend dvakrát setkali.

„Tak ji přečti,“ řekla mu Bobík. Kraken sundal provázek, rozmotal svitek a začal číst.

„Vy blázni. Vstoupili jste do míst, kam jste neměli. Opusťte honem můj hrad, sic se vám zle povede. Vězte, že pomsta strašidel může býti strašlivá. Duch hradu Helfenburk.“

„Ty strašidla furt jenom vyhrožujou a nic,“ řekla na to Bobík.

„To se jich tak budem bát,“ ušklíbla se pak Arní.

„Tak si jdem prohlídnout hrad, ne?“ navrhl Zdenek. „Když už jsme tady, tak bych si ho rád trošku prolez.“

Nikdo nic nenamítal a tak sešli po schodech od věže dolů a rozdělili se. Zdenek šel po hradbách a Arní s Bobíkem se pomalým krokem vydali po cestě podél hradeb. Kraken sice taky, ale rychlejším tempem a přitom koukal, kam by vlezl a co by prošmejdil.

Za pár minut už měl prozkoumané celé hradby, kouknul se všemi průzory a vylezl, kam se dalo. Nakonec se vrátil k hradní bráně. Tam si všiml, že Zdenek leze po dřevěných schodech na ústřední skálu, kde byly zbytky hradního paláce. A tak se tam vydal taky.

„Dej si bacha, Krakene. Ty schody docela kloužou,“ upozornil ho Zdenek, když viděl, že jde za ním. Kraken ale žádné problémy neměl, po schodech vyběhl během chviličky a hned se pustil do dalšího průzkumu.

Díval se do různých průrev ve skále, které vedly kamsi do podzemí. Potom narazil na díru přikrytou mříží, nejspíš bývalou studnu. Podíval se do ní. Byla tmavá a hluboká. Kousek od ní poodešel a rozhlédl se po Zdenkovi. Chtěl ho zavolat, aby se šel taky podívat. Ten byl ale někde zalezlý.

Náhle Kraken pocítil podivné chvění pod nohama. Když se podíval na zem, uviděl, jak se pod ním propadá. Chtěl uskočit stranou, ale to už se pod ním otevřela díra a on padal kamsi do černé tmy. Ani nestačil vykřiknout. Jeho výkřik by ale ani nikdo nezaslechl, protože hned, jak zmizel pod zemí, se díra zase zacelila.

Kraken nepadal dlouho, ale i tak byl jeho dopad na kamennou zem tvrdý. Byl pěkně vylekaný a pomlácený, ale naštěstí si nic nezlomil. Rozhlédl se. Byl v chodbě lehce osvětlené pochodněmi. Na jednu stranu vedla kamsi do dály, na druhé po pár metrech končila dřevěnými dveřmi.

„Haló,“ zavolal Kraken do chodby. Nikdo se neozval. Zkusil zavolat ještě jednou, ale odpovědí mu byla jen ozvěna. Nakonec se zvedl a pomalým krokem šel ke dveřím. Nejistou rukou uchopil pestře kovanou kliku a opatrně dveře otevřel.

Ocitl se na prahu místnosti osvětlené, stejně jako chodba, pochodněmi. Ode dveří vedl červený koberec až k dřevěnému křeslu, v němž seděl muž ve starodávném oblečení s hlavou podepřenou rukou. O křeslo měl opřený meč. Další meče, a také štíty a kopí, byly rozvěšeny po stěnách. Jinak už nic v místnosti nebylo.

Kraken udělal dva kroky dopředu a pak ze sebe začal vystrašeně vykoktávat.

„Já, já jsem se pro-“

„Mlč!“ byl ostře přerušen mužem.

„Ale já…“

„Řekl jsem mlč,“ křikl na něj ještě hlasitěji muž, zvedl hlavu a rozzuřeně se na něj zadíval. Kraken se na muže chvíli díval, pak se otočil a chtěl utéct dveřmi ven. Ty se ale náhle prudce zabouchly. Kraken chytil za kliku a dveřmi zalomcoval. Zůstaly zavřené. Otočil se a opřel se o ně zády. Cítil, jak se začíná celý klepat a jak se mu žaludek scvrkává strachy.

„Zahrávali jste si,“ promluvil k němu po chvíli rozčileně muž. „Hrajete si na existenci strašidel, ale ve skutečnosti tomu nevěříte. Víš, kdo jsem? Jsem pán tohohle hradu. Hradu, do kterého jste neměli vstoupit. Vaše přítomnost mne uráží. Vaše přítomnost a to, že nevěříte. Za tu urážku vás stihne trest.“

„Ale já…“

„Mlč!“ okřikl ho znovu muž. „Ty sám se teď staneš nástrojem mé pomsty.“

„Já…“ snažil se ze sebe Kraken vykoktat slova na svou obranu.

„Mlč! Mlč a dívej se!“ křikl na něj muž a uchopil meč opřený o křeslo. Pak se rozpřáhl a zabodl ho do škvíry v podlaze. Hned na to náhle zhasly všechny pochodně a místnost se ponořila do tmy. Ale jen na chvíli. V místě, kde byl zapíchlý meč, se objevilo rudé světlo. To začal žhnout drahokam, jímž byla ozdobena rukojeť meče. Žhnul stále jasněji a jasněji, až osvítil znovu celou místnost.

Tu si Kraken všiml, že je v ní sám. Že muž kamsi zmizel. Chtěl se otočit a zkusit otevřít dveře. Ale nemohl se pohnout. A drahokam zatím svítil stále víc a víc, jeho světlo bylo stále ostřejší a ostřejší. Pronikalo Krakenovi do očí a on měl pocit, jakoby ho pohlcovalo. Až nakonec ztratil vědomí a zhroutil se k zemi…

***

„Kde jsi zase byl, Krakene?“ zavolala Bobík naštvaně na Krakena sestupujícího ze schodů. „Furt se musíš někde courat.“

„Krakene, já se z tebe fakt jednou zvencnu,“ připojil se Zdenek a zakroutil hlavou. Kraken mlčky sešel ze schodů a šel k ostatním. Kupodivu se ani nijak nevymlouval, ani se neurazil, jen se tak podivně smutně díval.

„Co je, Krakene?“ zeptala se ho Arní. Kraken jí neodpověděl.

„Nepraštil ses někde hlavou o skálu?“ zeptal se ho pak Zdenek. Ale Kraken pořád mlčel.

„No nic, jdem. Ať jsme nějak inteligentně zpátky,“ řekl Zdenek poté, protože se pomalu začalo stmívat. Vyšli z hradu a po pěšině sešli na lesní cestu.

Ta byla k jejich nezměrnému šoku pokrytá několikacentimetrovou vrstvou bahna. Jediná možnost, jak se mu vyhnout, bylo jít mimo cestu. Jenže po té straně cesty, na které stáli, to nešlo. A tak nebylo zbytí, museli proskákat bahnem na druhou stranu a pak se vydali zpátky do ubytovny.

Bohužel se ale stejně nevyhnuli tomu, aby občas někdo do toho bahna nesklouznul. Takže když vyšli z lesa, jejich boty a nohavice byly pěkně špinavé a jeden druhého si dobírali, že je čuně. Dokonce i Kraken, kterému se během té cesty vrátil úsměv na rty a byl to zase ten Kraken, který měl ze všeho srandu.

Po půlhodině cesty po silnici, během které se už úplně setmělo, byli zase v Úštěku před „růžovou ubytovnou“. Vešli dovnitř a kdo mohl, tak se převlékl do čistého. Bobík pak zalezla do kuchyně a začala připravovat večeři. Dala vařit vodu a začala krájet zeleninu do polévky.

„Nechceš s něčím pomoct, Bobíku?“ vešel do kuchyně Kraken.

„Ne, Krakene. Od tebe radši ne,“ odpověděla mu trochu otráveně Bobík, odložila nůž a shrábla zeleninu do vroucí vody.

Krakenův pohled padl na nůž. V ten okamžik se jeho oči rudě rozzářily, rysy jeho obličeje podivně ztuhly v nenávistném výrazu a Krakenovu mysl ovládla neznámá zlá síla. Potom nůž popadl, přistoupil k Bobíkovi a zarazil jí ho až po rukojeť do zad. Bobík se otočila, překvapeně se podívala na Krakena a pak se sesula na zem. Kraken se sehnul a vytáhnul jí nůž ze zad.

„Kra-, Kra-, Krakene! Co, co jsi to…“ ozvalo se náhle za Krakenem vyděšené koktání Arní. Kraken se prudce otočil a podíval se na Arní svýma rudýma očima s ještě větší nenávistí. Arní vylekaně ucouvla. Kraken udělal dva rychlé kroky vpřed a ohnal se po ní nožem.

Arní se chytla za podříznutý krk a klesla na kolena. Zděšeně se koukala na Krakena a skrz prsty jí prudce tekla krev. Z jejího obličeje se dalo vyčíst, že nechápe, co se to s Krakenem děje. Kraken se otočil a pomalými kroky odcházel chodbou k jídelně. Po krátkém okamžiku za sebou zaslechl pád mrtvého těla Arní na zem.

Kraken přišel k jídelně a otevřel dveře. U stolu seděl Zdenek a četl si. Když uslyšel Krakena, otočil se a podíval se na něj. Okamžitě si všiml zakrváceného nože v jeho ruce.

„Jéžišmarja, Krakene, co zase blbneš s tím nožem?“ zeptal se ho nejdřív otráveně. Pak si ale všiml jeho výrazu a očí. Jenže to už Kraken na nic nečekal, skočil dopředu a než stačil Zdenek zareagovat, bodl ho pod spodní čelistí do hlavy. Potom ještě na nůž pořádně přitlačil.

Zdenek jen trochu zachroptěl, vytřeštil oči a byl mrtvý. Kraken chvíli hleděl Zdenkovi do obličeje, jakoby si to vychutnával. Pak nůž vytáhl. Zdenkova mrtvola pomalu sklouzla ze židle na zem a během okamžiku se u její hlavy objevila kaluž krve.

Kraken stál nad mrtvolou a díval se na ní. Jeho nenávistný pohled přitom pomalu měknul a rudá zář v jeho očích vyhasínala. Po krátké chvíli už byl zase sám sebou a neznámá síla, která ho dosud ovládala, opustila jeho vědomí.

Překvapeně zakroutil hlavou a marně přemýšlel, co se to s ním dělo. Připadal si, jakoby se právě probudil z nějakého zlého snu, ale nevěděl jakého. Potom si všiml Zdenkovi mrtvoly. Vytřeštil hrůzou oči a poodstoupil o pár kroků. Pak si uvědomil, že v ruce drží nůž. Podíval se na něj. Kapala z něj krev. Vyděšeně ho upustil na zem.

Náhle v celé ubytovně zhaslo světlo. Kraken ztuhl strachy, téměř nedýchal a jen čekal, co se bude dít dál. Tma netrvala dlouho. Během chvíle celou ubytovnu zaplavila rudá záře. Kraken se rozhlédl, odkud vychází. Ale nikde nezahlédl žádný zdroj toho rudého světla.

„Dobře si vykonal mou pomstu,“ ozval se nečekaně v místnosti cizí hlas. Kraken se podíval před sebe. Stál tam muž ve starodávném oblečení, u pasu meč. Teprve v tu chvíli Krakenovi vytanula na mysli vzpomínka na odpolední setkání, dosud zatlačená někde hluboko v jeho mozku. Hradní pán.

„Ale já jsem přece nic…“ soukal ze sebe se strachem Kraken.

„Tak se pořádně podívej,“ odpověděl mu ostře muž a pokývl hlavou směrem ke Zdenkově mrtvole.

„Ale to jsem přece nebyl já,“ řekl na to se stále větší hrůzou a zoufalstvím v hlase Kraken.

„Neodporuj,“ zakřičel na něj muž, ohnal se rukou a uštědřil Krakenovi takovou ránu do tváře, až upadl. „Neodporuj a běž se podívat vedle.“

Kraken se pomalu zvedl ze země drže se za bolavou tvář a vyšel ven z jídelny na chodbu. Tam uviděl na zemi v kaluži krve ležet tělo. Šel k němu. Byla to Arní. Pak skrze otevřené dveře zahlédl v kuchyni mrtvého Bobíka.

Odvrátil se a kráčel pomalými kroky chodbou. Pak se zastavil. Ucítil, že se mu začíná dělat zle. Roztřásl se a musel se opřít o zeď, aby neupadl.

„Teď už zbýváš jen ty,“ ozvalo se před ním. Zvedl hlavu. Díval se do tváře cynicky se šklebícího hradního pána a přemýšlel, co tím myslí. Pochopil to hned, když spatřil, jak sahá po meči a vytahuje ho z pochvy.

Kraken zavřel oči. Tohle přece nemůže být pravda. To musí být jen strašlivý sen. Musí se z něj probudit. Určitě, až teď otevře oči, bude ležet o dvě místnosti vedle ve spacáku. V místnosti, ve které budou klidně spát Arní, Bobík a Zdenek.

Otevřel oči. Stále stál na chodbě před mužem s vytaženým mečem. Hned na to se muž napřáhl a ťal. Krakenova hlava vyletěla do vzduchu, kde zůstala chvíli jakoby viset. Potom spadla téměř současně s bezhlavým tělem na zem.

V tom samém okamžiku se rudé světlo prudce, až oslnivě rozzářilo a zmizelo. S ním zmizel i hradní pán se svým mečem. Ubytovna se na malou chvilku ponořila do tmy. Pak se rozsvítila všechna dosud zhaslá světla a osvítila čtyři v krvi ležící mrtvoly…

Facebooktwittermail

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..