Osada duchů

„Fujtajbl, to byl krpál,“ ulevil si Zdenek, zprudka dosedl na zem a pak se pomalu vydýchával.

„To teda jo,“ přitakala Káča, setřela si pot z čela a sedla si na bobek. Zdenek vytáhl z batohu láhev s vodou, polil si hlavu a napil se. Potom se obrátil na psa.

„Atu, chceš napít? Asi jo, viď,“ řekl ležícímu psovi. Pak vytáhl z batohu misku, nalil do ní vodu a přistrčil před Atunu. Ta si jen dvakrát hltla a víc nejevila o vodu zájem.

„Tak si škubni, potvoro,“ ušklíbl se Zdenek a chystal se strčit láhev zpátky do batohu.

„Dáš mi taky napít?“ přerušila jeho úmysl Káča. Zdenek jí láhev podal a potom se zadíval dolů z kopce. Byl to asi jen kilometr stoupání, ale tak prudkého a nepříjemného, že dostali pěkně do těla. Navíc ještě většinu cesty pokrývalo kluzké bahno a zbytky sněhu.

„Ty jo, jak někdo mohl vymyslet takovejhle kopec, to teda nechápu,“ zakroutil hlavou.

„Já taky ne,“ souhlasila s ním Káča a pak mu podala zpátky láhev s vodou. Zdenek ji strčil do batohu a následně tak i misku pro psa. Pak se podíval na Káču.

„Tak jsme si odpočinuli a jdem dál, ne?“ zeptal se jí.

„Hm, tak jó,“ odpověděla mu Káča trochu kysele. Zvedli se a pokračovali dál v cestě, teď už jen do mírného kopečku. Asi po dvaceti minutách se jim z jeho vrcholku naskytl výhled na zaniklou osadu Vitín, ale hlavně na Bukovou horu.

„Ty jo, to je paráda. To si musim vyfotit,“ vyhrkl ze sebe Zdenek nadšeně, když uviděl vysílací věž, jak se chvílemi ztrácí a zase vynořuje z nízko plujících mraků. Předal Káče Atunu, aby ji podržela, vzal foťák, nastavil clonu, expozici a pak vyčkával na tu správnou chvíli.

„Už by sis to měl vycvaknout, než se ti to zkazí,“ popohnala ho po chvilce Káča.

„Klíd, v pohodě,“ uklidnil ji Zdenek a zmáčkl spoušť. „Tak a mám ji tam.“

Potom zase uklidil foťák do obalu, vzal si Atunu a pomalu sešli k ruinám Vitína. Byly to opravdu ruiny. Po asi šesti domcích zbyly jen rozpadající se obvodové zdi, pokryté mechem a prorostlé trávou a stromy. Těžko říct, z jakých důvodů odtud lidé odešli a kdy. Pár desítek let tomu tak ale určitě už bylo.

„No, tak jsme tak v půlce cesty na Bukovku. Teď už ta cesta bude jenom stoupat,“ řekl Zdenek před rozcestníkem uprostřed Vitína.

„Tak to je skvělý,“ zašklebila se Káča.

„Fakt, že jo. To chci vidět, jak se budu za chvíli belhat, když už teď nemůžu.“

„Toho moc nevydržíš,“ rýpla si Káča do Zdenka.

„No jo, no. Už to není, co to bývalo,“ povzdychnul si Zdenek. „Tak nic. Já si tady ještě udělám fotečku nějaký hezký zříceninky a pokračujem. Podrž mi pejska.“

S těmi slovy podal Káče vodítko, vzal foťák a jednu ze zbořenin si vyfotil. Pak si chtěl vzít Atunu zase zpátky, ale než stačil pevně chytit vodítko, Atuna zabrala, vyškubla se, rozeběhla a zmizela v ruině, kterou si Zdenek právě vyfotil.

„Atuno!“ zařval na ni. Ale Atuna neposlechla.

„Zatracená potvora,“ ulevil si Zdenek. Pak podal Káče foťák, sundal si batoh, hodil ho do trávy a vyběhnul za psem do ruiny. Atuna tam stála v koutě a zuřivě hrabala.

„Atuno, fuj!“ zařval na ni Zdenek, ale Atuna ho vůbec nebrala na vědomí.

„Řek jsem fuj!“ zakřičel ještě jednou a rozeběhl se k ní. Chtěl ji chytit za vodítko a odtáhnout. Jenže pak si všiml, co Atuna vyhrabala a zarazil se. V díře před ním ležela lidská lebka!

Zdenek pohlédl do jejích prázdných očních důlků. V tu chvíli ho popadl takový podivný pocit, jako kdyby ta lebka byla živá. Jako kdyby se na něj dívala. Neodbytně přitahovala jeho pohled a on ho nedokázal odtrhnout. Pak ale do ní Atuna strčila packou a lebka se převrátila na bok.

Zdenek sebou trhnul. Chvilku byl trochu dezorientovaný, ale pak si uvědomil, že musí chytnout psa. Jenže než stačil natáhnout ruku po vodítku, stalo se něco divného. Atuna se pomalu začala vznášet do vzduchu. Vypadalo to, jakoby ji někdo zvedal. Atuna sebou škubala, ale té neznámé síle se nemohla vytrhnout. Pak byla tou silou prudce vržena do zdi…

„Atuno!!!“ zakřičel Zdenek a přiskočil k Atuně ležící pod zdí. Hlavu měla rozbitou a nepřirozeně zakloněnou. Nedýchala. Byla mrtvá.

„Atuno…“ zašeptal Zdenek a sklonil se k ní. V tu chvíli ucítil nečekanou tvrdou ránu do zad, až se složil na zem. Chvíli ležel na břiše a popadal dech. Potom se obrátil na záda. Čekal, že nad ním bude někdo stát. Ale nestál.

Chtěl vstát, ale pak si všiml, že ze země se zvedá do vzduchu obrovský kámen. Pomalu se přesouval vzduchem až nad něj. Zdenek na kámen fascinovaně hleděl. Nemohl se ani pohnout, strach ho úplně ochromil. Kámen se přesunul až nad jeho hlavu. Potom spadl…

***

„Atuno, fuj!“ ozvalo se z ruiny Zdenkovo zavolání. Káče hned došlo, že Atuna asi něco našla.

„Řek jsem fuj!“ Podle druhého zavolání jí bylo jasné, že se toho Atuna nechce vzdát. Alespoň, že neutekla někam daleko. A tak čekala, až s ní Zdenek přijde zpátky.

Jenže se dlouho nic nedělo. Zdenek se nevracel a ani ho neslyšela. Přemýšlela, co se děje. Napadlo ji, že Atuna mu znovu utekla. Ale to by na ni Zdenek určitě zavolal. Pak ho uslyšela.

„Atuno!!!“ dolehl k ní ze zbořeniny Zdenkův výkřik. Ale něco se jí nezdálo. To neznělo, jako volání na psa. To znělo, jako kdyby ho něco vyděsilo! Přemýšlela, co má dělat. Potom se rozhodla, že chvíli počká, zda se Zdenek neobjeví, a pak se tam půjde podívat.

Po malé chvíli zaslechla z ruiny šramot. Jako když se sesype kamení. Myslela si, že už se to vrací Zdenek, ale ten se neobjevil. Bylo to podivné a Káču už začal nahlodávat malý červík nejistoty. A tak se pomalu vydala ke zbořenině.

Ale nedošla k ní. Po pár krocích byla náhle sražena k zemi, prudce a nečekaně. Chvilku ležela na zemi a vzpamatovávala se z toho leknutí. Potom se posadila a rozhlédla se. Jasně cítila, jak do ní někdo strčil, ale nikde nikdo nebyl. Byla tam sama.

Začala se pomalu zvedat. Jenže sotva se postavila na nohy, ta neznámá síla, která ji předtím srazila, ji zvedla do vzduchu a hodila na několik metrů vzdálenou zeď. Káča se praštila do hlavy a pozbyla vědomí dřív, než spadla na zem…

***

Slunce už mizelo za obzorem, když Káča přišla k sobě. Vlasy vzadu na hlavě měla slepené krví a kromě toho ji i hlava nesnesitelně bolela. Stejně tak i záda a pravá ruka, která byla evidentně v předloktí zlomená.

Snažila se vzpomenout si, co se předtím dělo. Kde je, jak se tady vlastně octla, proč má hlavu od krve, proč má zlomenou ruku. Marně. Nepamatovala si nic.

Opatrně se zvedla. Zlomenou ruku si přitiskla k břichu a zdravou rukou si ji držela. Pomalu sešla na cestu. V bahně uviděla ležet foťák a batoh. To jsou přece Zdenkovi věci. V tu chvíli ji hlavou probleskla mlhavá vzpomínka, jen matný obraz Zdenka fotícího zbořeninu. Pokoušela si vybavit víc, ale jak nad tím přemýšlela, bolest v její hlavě se stupňovala. Nechala toho.

Náhle ucítila podivné mrazení na zátylku. Jako kdyby na ní sáhla úplně ledová ruka. Otočila se. V posledních paprscích zapadajícího slunce před sebou uviděla mlhavou siluetu člověka.

Káča se ani nestačila zamyslet nad tím, co před ní stojí, když do ní ta postava strčila. Pod tím náhlým úderem Káča zavrávorala, udělala pár kroků dozadu a zarazila se o strom. Postava hned zase stála těsně před ní, svýma mlžnýma rukama ji uchopila za krk a pevně stiskla.

Káča se začala po postavě ohánět, v tu chvíli nevnímaje bolest, ale její ruce máchaly do prázdna. Jakoby před ní nikdo nebyl, jakoby ji nikdo neškrtil. Přesto jasně viděla tu postavu a cítila studené prsty na svém krku. Pomalu začala rudnout a lapat po dechu. Její tělo ochabovalo a ona už neměla sílu bránit se té nehmotné postavě. Už to netrvalo dlouho, než jí ruce zůstaly bezvládně viset podél těla a její vytřeštěné oči naplněné hrůzou přestaly vnímat tento svět.

Mlžná postava pustila její krk a Káčina mrtvola sklouzla po kmeni stromu na zem. Postava nad ní chvíli stála, potom ji chytila za vlasy a odtáhla do ruiny. Tam ji hodila ke psí a Zdenkově mrtvole, jež svou horní polovinou ležela rozdrcena pod velikým kamenem. Potom se postava rozplynula.

Pár vteřin na to spadl ze zdi na mrtvá těla první kámen. Potom druhý a třetí, až se celý roh zchátralého domu zřítil a všechny tři mrtvoly pohřbil. Současně s tím slunce zmizelo úplně za obzorem a Vitín se pomalu ponořil do tmy…

Facebooktwittermail

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..