Psí útok

„Ještě něco?“ zeptal se číšník Bobíka a sáhnul po prázdné skleničce.

„Ne, já zaplatim,“ odpověděla mu Bobík a vyndala z kabelky peněženku.

„Dvacet tři,“ seškrtal a spočítal během okamžiku číšník čárky na lístku. Bobík vyndala z peněženky dvacet tři korun v drobných a dala mu je. Číšník si je dal do kapsy, sebral skleničku a odešel.

„Ty fakt už jdeš?“ podíval se Zdenek na Bobíka.

„Nó, jdu,“ odpověděla mu Bobík.

„A jdeš kolem psů?“

„Nó.“

„Ty už jsi překonala svůj strach?“ zeptal se jí rýpavě.

„Jo.“

„Fakt jo?“ nasadil Zdenek nevěřícný výraz.

„Jo, vždyť jsou za plotem,“ řekla mu na to Bobík s naprostou samozřejmostí.

„No, tak jo. Tak čau.“

„Čau,“ odpověděla Bobík Zdenkovi na pozdrav, vzala si kabelku a vyšla od Sama ven. Pak šla po ulici až ke křižovatce s Vojanovkou. Tam přešla a pokračovala Vojanovkou k cestě na Letnou.

Přešla po mostě přes Jílovák a hned na to se ulicí rozezněl štěkot. Odkudsi ze dvora Cryoservisu se vynořili dva vlčáci, přiběhli k plotu a hlasitě na Bobíka štěkali. Bobík se po nich ohlédla, přidala do kroku a zamířila do rohu na konci Vojanovky, kde začínala cestička vedoucí na Letnou. Po ní pokračovala dál podél plechového oplocení Cryoservisu.

Psí štěkání ustalo. Ale jen na chvíli. Psi proběhli areálem a zase byli za plotem. Bobík je viděla škvírou mezi zídkou a plechem, jak tam pobíhají a divoce štěkají. Přidala ještě trochu do kroku, aby už byla pryč. A pak najednou, jako když utne, nastalo ticho. Psi přestali štěkat, otočili se a utekli pryč.

Bobík se zastavila a podívala se na plot. Trochu ji zarazilo, že ti psi utekli. Vždyť vždycky štěkali ještě dlouho poté, co prošla podchodem pod železniční tratí a šla po schodech nahoru. Dlouho nad tím ale nepřemýšlela a pokračovala dál, aby byla co nejdříve doma.

Byla už jen pár kroků od podchodu, když za sebou zaslechla zavrčení a krátké zaštěknutí. Nejprve si myslela, že to jsou zase ti psi za plotem. Jenže když se otočila, zjistila, že pravda je mnohem horší.

Na cestě za ní stáli tři rozběsnění psi, vlčáci. Měli vyceněné tesáky, pěnu u huby, srst naježenou a zuřivě vrčeli. Nervózně přešlapovali předníma tlapkama a bylo jen otázkou krátkého okamžiku, než první z nich vyrazí a zaútočí. Bobík na nic nečekala, otočila se a rozeběhla. Psi okamžitě vyrazili za ní.

Bobík proběhla podchodem a pak se pustila po schodech nahoru. Stihla ale po nich udělat jen pár kroků, když jí první ze psů skočil na záda a povalil ji. Sám přes ni přitom přeletěl, jeho hlava se zarazila o schod, ale tělo pokračovalo v letu. Ozvalo se hlasité křupnutí a pes se po dopadu už více nepohnul.

Mezitím přiběhli druzí dva psi a vrhli se na Bobíka. Zuřivě jí kousali do nohou, do rukou, do zad… Bobík křičela, škubala sebou, zmítala se, snažila se jim vytrhnout, ale marně. Psi ji vždy strhli znovu na zem. Jediné, co se jí povedlo, bylo obrátit se na záda. A to jen zvýšilo psí běsnění. Veškeré jejich útoky směřovaly k jedinému. Prokousnout Bobíkovi hrdlo.

Bobík, aniž by nad tím přemýšlela, si instinktivně držela ruce před obličejem, čímž se jí dařilo chránit i krk. Psi, jakoby přesně věděli, co dělají, se jí do rukou zakousli a snažili se je od obličeje odtáhnout. Až se jim to nakonec podařilo.

Jeden ze psů se jí zahryzl do obličeje. Bobík ho rukama prudce odstrčila a na malou chvíli si tak odkryla krk. Druhý pes toho využil a zasadil jí poslední smrtelné kousnutí…

***

O půlhodiny později nalezl náhodný chodec na schodech na Letnou osamocenou Bobíkovu mrtvolu. Ležela na boku a na první pohled se nedalo říct, proč zemřela. Na jejím těle nebylo žádné viditelné zranění a zdálo se, že snad nemá ani nic zlomeného. Ale zarazili ho dvě věci. Rysy obličeje měla zkřivené v nepopsatelné hrůze a oči neskutečně vytřeštěné. A potom její ruce, kterými si křečovitě svírala krk…

Facebooktwittermail

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..