To po mě takhle jednou večer blíže nejmenovanou osobou (Osobo, neběžely tudy dvě děti?) byla vyžadována pohádka. A abych si ji vymyslel. Hned a z fleku. No to teda byla voda na můj mlýn blbých keců a výmluv. Ale neprošlo mi to a pohádku jsem prostě vymyslit musel. Naštěstí mě osvítil duch svatý nápaditý a já si vzpomněl na písničku V bufetu od Karla Plíhala – depresivní blues pro děti o trpaslíku Ondřejovi, který se zamiloval do sádrové trpaslice. A tak jsem si to vzal jako námět a pohádka byla na světě. A co bylo důležité, zafungovala, neboť ta osoba na druhé straně ICQ (hahaha, vyprávět pohádku po ICQ, úlet, co?) začala pomalu, ale jistě usínat. Takže jsem tu pohádku nakonec ani nedokončil. Což bylo fajn, neb v těch pokročilých nočních hodinách čert ví, jaké strasti bych asi nebohému trpaslíkovi vymyslel. Dopsal jsem ji o pár dní později a ještě o nějakej kus později jí zcela překopal konec. Tohle je tedy definitivní verze (asi) a zde je jak k přečtení, tak i, tradá, absolutní novinka u mě na webu, dokonce k poslechu v mém „úžasném“ podání. Tak dobrou noc 🙂
***
Žil byl jednou uprostřed jednoho hlubokého lesa trpaslík jménem Ondřej. Žil tam zcela sám, bez jiných trpaslíků i bez trpasličí ženy. Jen čas od času zašel na kus řeči ke kouzelníkovi Barnabášovi, který žil na konci lesa pod Černou skálou. Jednou takhle k večeru, když se vracel od Barnabáše, snad se moc hluboce zamyslel nebo prostě jen usnul za chůze, místo u své chaloupky se zčistajasna ocitnul na kraji lesa. Rozhlížel se kol kolem, kde to vlastně je. Před ním se rozprostíralo pšeničné pole a na jeho kraji napravo u lesa uviděl stát roubenou chalupu. Když už tam byl, rozhodl se, že se na ní podívá trochu zblízka. Tak svými malými kroky pomalu došel k chalupě. Když byl od ní už jen malý kousek, schoval se raději za křoví, aby ho někdo náhodou nespatřil. Rozhlížel se po chalupě a její zahradě. Nikde nikoho neviděl. Okna i dveře byly zavřené, nikde ani živáčka. Ondřej vylezl zpoza křoví a došel až k plotu. Pak si všiml, že zahrada přeci jen není tak opuštěná, jak si myslel. Uprostřed zahrady uviděl stát trpaslici. A byla to ta nejhezčí trpaslice, kterou kdy viděl. (Pravda, byla to taky první trpaslice, kterou kdy viděl). Chvíli jen tak zkoprněle stál a nemohl z ní spustit oči. Pak nesměle pozdravil.
„Dobrý den.“ Jenže trpaslice neodpověděla. Jen dál nehnutě stála a dívala se do zahrady.
„Dobrý den,“ zkusil Ondřej pozdravit hlasitěji. Ale trpaslice nic. Že by se s ním nechtěla vůbec bavit? Ondřej se rozhodl. Došel k brance a vstoupil na zahradu. Pak šel až k trpaslici.
„Dobrý den,“ řekl ještě jednou. Ale trpaslice jen dál stála celá ztuhlá. To už bylo Ondřejovi opravdu divné. Pořádně si ji celou prohlédl. Trpaslice ani nemrkla, ani nedýchala, nic. Opatrně na ní sáhl. Jakoby sáhl na kámen. Co se to děje? Ondřej nechápal. Chvíli tam stál a přemýšlel. Pak se rozhodl. Tomu se musí přijít na kloub. Barnabáš, ten mu určitě poradí. Ondřej se vydal znovu do lesa. Ale protože už se začalo šeřit, vydal se napřed domů, že za kouzelníkem zajde až ráno. Dorazil do své chaloupky, pojedl něco hub, které si ráno nasbíral a lehl si. Pořád přemýšlel nad tou trpaslicí, až usnul.
Ráno se probudil a po snídani se vydal rovnou za Barnabášem. Kouzelník zrovna seděl před svou jeskyní, houpal se v křesle a pokuřoval dýmku. Ondřej mu vylíčil celé své včerejší setkání s trpaslíci.
„Říkáš jako kámen?“ zamyslel se Barnabáš. „Hm, o tom už jsem něco slyšel. Prý si lidi vyrábějí takovéhle umělé trpaslíky ze sádry a dávají si je na zahradu na ozdobu.“
„Trpaslíky ze sádry?“ podivil se Ondřej.
„Jo, ze sádry.“
„Ty lidi jsou vážně divný,“ zakroutil Ondřej hlavou a na chvíli se odmlčel..
„Copak, Ondřeji. Tebe určitě ještě něco trápí.“
„Ale nic, Barnabáši.“
„Jen nepovídej, už tě nějakou chvíli znám,“ zahleděl se kouzelník zkoumavě na trpaslíka.
„No dobrá. Trápí. Když já prostě na tu trpaslici nemůžu přestat myslet. Tak krásnou tvář jsem ještě neviděl. Já vím, že je ze sádry a není živá. Ale já ji prostě pořád mám před očima.“
„Ale, ale, Ondřeji. Ty ses nám zamiloval do sádrové trpaslice,“ rozesmál se Barnabáš.
„Asi jo,“ řekl zkormouceně Ondřej.
„Tak víš co, Ondřeji?“ zamyslel se Barnabáš. „Já bych ti mohl pomoci. Mohl bych ti tu tvoji trpaslici oživit. Ale nebude to tak jednoduché. Budeš proto muset něco udělat.“
„Jo? A co?“ podíval se Ondřej na kouzelníka.
„No, znám jedno kouzlo. Ale budu pro něj potřebovat chlup z dračího ocasu.“
„Chlup z dračího ocasu?“
„Přesně tak. Jenže teď zrovna tu žádnej nemám. Budeš mi muset nějakej obstarat.“
„A kde ho mám vzít?“ zeptal se Ondřej.
„Pravda, není to tak jednoduché. Je jen málo draků, který maj na ocase chlupy. A většina z nich u nás ani nežije. Ale čirou náhodou o jednom vím. Jen získat od něj ten chlup nebude zrovna snadné.“
„Jak to?“
„Tak za prvé, ten drak je docela nevrlý a kousavý, a hlavně za druhé, strašně rád pojídá trpaslíky.“
„Trpaslíky? A takovému drakovi si mám říct o chlup z ocasu?“
„Já za ním nepůjdu. Moje kouzla na něj neplatí a už jsem s ním měl nějaké rozepře o mé přílišné spotřebě jeho chlupů, tak by mi už žádné nedal. Takže je to jen na tobě, jak si s tím drakem poradíš. Jestli se ovšem bojíš, tak se můžeš vrátit k sobě do chaloupky a dál se chodit na tu trpaslici jen koukat.“
Ondřej se na chvíli zamyslel. Nechtělo se mu vracet domů samotnému a na trpaslici prostě nemohl přestat jen tak myslet. Takže mu teď nezbývá nic jiného, než se vydat za drakem a nějak ho o jeden chlup připravit.
„Tak dobrá,“ souhlasil nakonec. „Jen mi řekni, kudy se k němu dostanu.“
„To je jednoduché. Vydáš se přímo na západ až na konec lesa. Tam teče řeka. Dál půjdeš po proudu podél ní, až narazíš na bažinu. Drak žije uprostřed bažiny. Vede k němu jen jedna cesta. Půjdeš kolem bažiny, dokud nespatříš starý seschlý vykotlaný dub. Za ním začíná malá pěšina, která vede až k velké skále, ve které má drak svou sluj. Dávej si hlavně pozor na bludičky, jsou dost zákeřné a pořád by někoho sváděly stranou, aby se utopil. A až dojdeš k drakovi, tak pak už je to na tvém důvtipu.“
„Tak díky,“ poděkoval Ondřej, rozloučil se s kouzelníkem a vydal se na cestu.
Šel dle rady rovnou na západ. Procházel lesem, občas si do torny sebral nějakou tu houbu či borůvky, občas poklábosil s nějakou tou srnkou či zajíčkem. Po půl dni cesty vyšel z lesa ven a ocitnul se na břehu řeky. Dál šel po jejím proudu a tak jako voda v ní, plynul i den. Když došel k bažině a našel starý dub, byl už večer. Slunce zapadalo, na nebi se objevily červánky a Ondřej se rozhodl, že za drakem se vydá raději až ráno. Natáhl se pod dubem, snědl jednu z hub, dorazil se borůvkami a pak se zahleděl na hvězdy, které se nad ním začaly objevovat.
Koukal a koukal, až mu pomalu začaly padat víčka. Než mu ale definitivně spadly, všiml si, že jedna z hvězd se dala do pohybu a začala mu kroužit nad hlavou.
„Co to je za hloupost?“ pomyslel si Ondřej. Otevřel pořádně oči a pak si uvědomil, že to není hvězda, ale jedno z bludných světýlek z bažin. Kroužilo kolem něj a lákalo ho, ať jde za ním. Ondřej, pamětliv kouzelníkových slov, odolával. Jenže světýlko bylo vytrvalé. Ondřeje to přestalo bavit. Zvedl se a jen tak na oko šel za světýlkem. V nestřeženém okamžiku si ale strhl z hlavy klobouk a světýlko do něj chytil.
„Prosím, pusť mě,“ ozval se z klobouku tichý hlásek.
„To víš, že jo. Já tě pustím a ty mě dál budeš lákat do bažin, abych se tam někde utopil,“ odmítl Ondřej.
„Prosím, pusť.“
„Řekl jsem, že ne!“
„Prosím. Slibuju, že už ti dám pokoj. A postarám se, aby i moje sestřičky tě nechaly být.“
„Slibuješ?“ zeptal se s trochou nedůvěry Ondřej.
„Slibuju,“ souhlasilo světýlko.
„Tak dobrá, já tě tedy pustím,“ otevřel Ondřej klobouk a světýlko z něj vyletělo ven.
„Jak se jmenuješ, trpaslíku?“ zeptalo se pak.
„Ondřej.“
„Tak víš co, Ondřeji? Za to, žes mě pustil a věřil mi, tak až budeš potřebovat pomoci, tak mě zavolej a já ti pomohu.“
„Jak bys mi mohlo ty pomoci?“ usmál se Ondřej.
„Kdo ví, třeba se něco naskytne,“ odpovědělo světýlko a odletělo do bažiny. Ondřej se pak vrátil pod dub a během chvíle chrápal jak trpaslík.
Ráno se probudil s prvními paprsky. Vstal a podíval se za dub. Opravdu tam vedla malá, sotva znatelná pěšina kamsi do bažin. Ondřej se po ní vydal vstříc drakovi. Šel opatrně, dával si pozor, aby nešlápl stranou nebo neztratil cestu. Po nějaké chvíli uviděl před sebou velkou skálu a zaslechl hlasité chrápání. Opatrně došel až kousek od skály a schoval se za křoví. Lehce vykoukl ke skále. Spatřil velikou sluj a v jejím vchodě ležícího tříhlavého draka.
„Ach jo,“ povzdychl si trpaslík. Dvě hlavy sice spaly a hlasitě chrápaly, ale ta třetí byla vzhůru a hlídala. Už už si Ondřej myslel, že se k spícímu drakovi přiblíží, vytrhne mu chlup a rychle uteče, ale takhle těžko. Navíc zafoukal vítr a hlídající hlava začala větřit.
„Co to? Co to cítím?“ začichala ve větru. „Já cítím trpaslíka! Vstávat, někde je tu trpaslík!!!“
Druhé dvě hlavy se bleskově probudily. Ondřej byl prozrazen. Než se nadál, stál drak nad křovím a mlsně na něj koukal.
„Co tu chceš trpaslíku?“ zahlaholily všechny naráz.
„Já, já…“ začal koktat Ondřej.
„A ono je to vlastně jedno. Přišel jsi velmi vhod. Akorát na snídani. Jen jíst tu budeme my,“ začaly se smát hlavy. Ondřej vyskočil na nohy a rozeběhl se po pěšině. Jenže ani drak nelenil a během chvíle zatarasil trpaslíkovi cestu. Ondřej byl v koncích. Pak si ale vzpomněl na světýlko. Sice nevěděl, jak by mu mohlo pomoci, ale nikdo jiný mu už teď na pomoc přijít nemohl.
„Světýlko, světýlko, pomoc!“ zavolal do bažiny. Ale nic. Světýlko nepřiletělo.
„Tak světýlko, potřebuju pomoc!“ zavolal znovu. Ale ani tentokrát světýlko nepřiletělo. Ondřej se začínal bát, že mu světýlko lhalo.
„Světýlko, prosím! Přileť rychle nebo mě ten drak sežere!“ zavolal do třetice. Drak na něj nechápavě koukal, na co že to volá.
„Jsi se zbláznil, trpaslíku? Proč tady tak hulákáš? Stejně nám z talíře neutečeš!“ začal se drak smát. Ondřej se začínal bát, že drak má pravdu. Rozhlížel se se strachem po bažině a už nedoufal, že se světýlko objeví. K jeho velkému překvapení a radosti se ale světýlko nakonec objevilo. A neletělo samo, letěl jich celý roj.
„Promiň, Ondřeji, že jsem se opozdila. Ale svolávala jsem ještě sestřičky, na draka bych asi sama nestačila. Ale teď dávej pozor, s drakem si poradíme,“ rozletělo se světýlko i s ostatními k drakovi. Začaly mi kroužit kolem všech tří hlav zběsile jedno za druhým. Drak se svými hlavami po nich oháněl a snažil se je chytit. Ale marně. Světýlka byla rychlejší než on. Hlavy se oháněly jedna přes druhou, až se do sebe začaly pomalu zamotávat. Nakonec se z jejích krků stal jeden ohromný uzel a drak s nimi jen stěží mohl hnout.
„No počkejte, to si odskáčete,“ křičely hlavy naštvaně a snažily se rozmotat. Ale vůbec jim to nešlo.
„Tak tohle mu potrvá nejmíň týden, Ondřeji,“ zakroužilo světýlko kolem Ondřeje a smálo se.
„Děkuju ti. Moc jsi mi pomohlo,“ usmál se na něj Ondřej.
„Rádo se stalo,“ odpovědělo světýlko a odletělo spolu s ostatními zpátky do bažiny. Ondřej se opatrně protáhl kolem zuřícího draka a přešel k jeho ocasu. Mezi šupinami rostlo několik chlupů. Ondřej za jeden chytil a pořádně škubnul. Povedlo se mu ho utrhnout hned na první pokus. Drak přitom strašlivě zařval.
„Jen počkej, trpaslíku. Ještě jednou se nám připleteš do cesty, tak nebudeme váhat a rovnou ti ukousneme hlavu,“ vyhrožovaly hlavy vztekle. Ondřej raději na nic nečekal a i s chlupem se vydal pěšinou ven z bažiny a pak rovnou ke kouzelníkovi Barnabášovi…
„Tak ty jsi to opravdu dokázal,“ usmál se Barnabáš, když k němu Ondřej ještě týž den večer dorazil. „Jseš opravdu šikovnej. Jak se ti to vůbec povedlo?“
Ondřej mu vše vypověděl. Když to Barnabáš slyšel, začal se smát, až se za břicho popadal a vyhrkly mu slzy. A smál a smál a pořád nepřestával. Až se Ondřej lekl, jestli se vůbec někdy smát přestane. Chvíli to trvalo, ale nakonec se kouzelník uklidnil.
„Tak to mě mrzí, že jsem to neviděl. To teda musela být psina. Ale dobrá, teď jdeme udělat ten kouzelný lektvar, co jsem ti slíbil.“
Kouzelník zašel do své jeskyně. Z jeskyně se ozvalo bublání a rachot skleniček, mlácení do hmoždíře, jak tam Barnabáš cosi drtil, a po nějakém čase vyšel nakonec kouzelník ven a v ruce nesl malou lahvičku.
„Tak, Ondřeji, a teď tam přihoď ještě ten dračí chlup,“ natáhl ruku z lahvičkou k Ondřejovi. Ondřej vytáhl chlup a vhodil ho tam. Z lahvičky se vyvalil kouř, spojil se v jeden oblak a začal se vznášet nad jejich hlavami. Barnabáš pronesl nějaké zaklínadlo. Poté se mrak vrátil zpátky do lahvičky a kouzelník ji zašpuntoval a strčil ji do kapsy.
„A teď si půjdeme lehnout,“ řekl kouzelník.
„Ale co…“ chtěl se zeptat Ondřej, ale Barnabáš ho přerušil.
„Ráno moudřejší večera, Ondřeji,“ usmál se kouzelník. „A hlavně, teď už se mi nikam nechce. Musíš být trpělivý Ještě jednu noc to určitě vydržíš. Dobrou, Ondřeji,“ řekl a odešel do jeskyně. Ondřejovi nakonec nezbylo nic jiného, než si lehnout pod jeden ze stromů a usnout.
Ráno ho vzbudilo ptačí štěbetání. Otevřel oči a rozhlédl se. Kouzelník už seděl před svou jeskyní a vychutnával si šluky ze své dýmky.
„No konečně,“ rozesmál se. „Už jsem si myslel, že zaspíš a nikam nepůjdem.“
„Mohl jsi mě klidně vzbudit, Barnabáši,“ zlobil se na oko Ondřej.
„To mohl, ale když ty jsi tak krásně spal. A hlavně jsem si chtěl po ránu ještě trochu zakouřit. Ale teď už můžeme vyrazit, ne?“
„Jasně,“ vstal Ondřej, protáhl se a vydal se směrem k chalupě. Kouzelník chvíli ještě seděl, v klidu dokouřil, pak odložil fajfku a vydal se za Ondřejem. Díky svým větším nohám ho rychle dohnal. Za chvíli stáli na kraji lesa a chalupu měli na dohled.
„Hm, štěstí nám přeje, Ondřeji,“ pokýval hlavou Barnabáš. „Nikdo tam není. Můžeme v klidu až na zahradu.“
Když stáli před sádrovou trpaslicí, sáhl kouzelník do kapsy pro lahvičku a vyndal z ní špunt. Z lahvičky se vyvalil kouř, spojil se v malý mrak a ten odletěl nad trpaslici. Kouzelník pronesl pár podivných slov a z mraku začalo pršet. Během chvilky se vypršel a zmizel. Ondřej dychtivě hleděl na trpaslici a čekal, co se stane.
„No, jestli tady takhle budeš jen stát, tak ti nikdy neobživne,“ šťouchnul kouzelník do trpaslíka.
„A co mám udělat?“ nechápal Ondřej.
„Ty jsi nikdy nečetl pohádky, Ondřeji?“ zasmál se kouzelník.
„Četl,“ odvětil Ondřej. „Ale nevím, co máš na mysli.“
„Pamatuješ si tu o Šípkové Růžence?“
„Pamatuju.“
„No tak?“
„A co?“
„Ondřeji, Ondřeji. Snad nechceš, abych ti ji tu převyprávěl. Jen si vzpomeň, co musel udělat princ.“
„Aha,“ docvaklo konečně Ondřejovi. Pak přistoupil k trpaslici a rychle a nesměle ji políbil.
„Teda Ondřeji, to ses moc nepředvedl. Musíš pořádně.“
„Tak dobrá,“ odvětil Ondřej a tentokrát dal sádrové trpaslici pořádnou pusu. V tu chvíli se trpaslice zhluboka nadechla a vydechla. Pak otevřela oči.
„Ahoj,“ usmála se, když spatřila Ondřeje.
„Ahoj,“ odpověděl ji na pozdrav Ondřej. „Jak se jmenuješ?“
„Jitka.“
„Ahoj Jitko, já jsem Ondřej. A tohle je můj přítel Barnabáš.“
„Ahoj,“ pokývnul Barnabáš hlavou. Ondřej uchopil Jitku za ruku a pak všichni tři odešli do lesa k Barnabášově jeskyni. Tam se Barnabáš usadil do svého křesla a zapálil si fajfku. Jitka vzala hrnek a začala kolem jeskyně sbírat borůvky. Ondřej se po ní s úsměvem díval.
„Tak co, Ondřeji, neříkal jsem, že ráno moudřejší večera?“
„Děkuju Barnabáši,“ poděkoval mu Ondřej.
„Nemáš zač,“ usmál se Barnabáš. „Dobrému příteli vždycky rád pomohu.“
Jitka za chvíli přinesla plný hrnek borůvek a oběma nabídla. Pak se posadila vedle Ondřeje a všichni tři spokojeně jedli borůvky. A pokud je nesežral drak, žijí si v jejich lese možná ještě dnes…
