Zdeněk Hulbach

Je to tvé město
a tak se v něm procházej,
kudy jen chceš.
A pokud budeš chtít,
můžu ti zkřížit cestu,
můžeme se setkat
a spolu pak nahlížet do oken domů.
Pokud budeš chtít,
budeš mým průvodcem
a já tvým.
Provedeme se navzájem
spletitou sítí ulic
a neztratíme se.
Pokud jen budeš chtít…
A pokud budeš chtít,
budeme se míjet…

V hlavě se mi to jen tak líně mele.
Myšlenky se pomalu míhají tam
a sem.
Občas se zastaví,
jedna s druhou,
na kus řeči.
Sdělují si svá moudra.
Pak se míhají dál
a ztrácejí se
někde v zapadlých koutech
mého vědomí.
Nechaly mi tu ta svá moudra.
Jenže já teď nevím,
jak je použít.
A tak se také ztrácejí…

V bílých píscích ztracený
hledáš cesty dávných karavan,
zaváté stopy těch,
co věděli kam jít.
Snad vedou ke studni.
Tak moc by jsi chtěl pít.

Slunce ti spaluje
poslední zbytky sil,
jen fata morgána
je tvůj vysněný společník.
A všechny duny jsou tak stejné.
Ty víš, že víc už nebude nic.

Ty bíle písky jsou bez konce
a karavany už dávno odešly.

Další věc s motivem vrány. Co je na té vráně tak přitažlivého, že se tak často objevuje jako motiv temnějších příběhů? Na to ať si každý zkusí přijít sám. To by bylo asi na dlouhé povídání. Tak se vrátíme zpátky k básničce.

***

Podivná prázdnota,
mrtvá temnota,
město plné duchů.
Z nebe se snesla vrána a
usedla na věž kostela.
Je to zvěstování.
Zvěstování konce,
zvěstování začátku.
Konce života,
začátku smrti.
Obleč si svůj černý šat,
na tvář si dej bílou masku
a pojď.
Pojď se mnou.
Já jsem smrt.
Já jsem vrána.
Odlétám…

Je zvláštní,
když kůň pádí krajinou,
svobodný a volný.
Je zvláštní,
jak pádí v době plotů,
ohrad a zdí.
Možná,
že nalezl sílu překonat plot,
přeskočit ohradu,
probořit zeď.
Závidím mu.

Seda ve vlaku,
mysle,
kdo ví na co,
psa,
bůhví co,
a věda,
že je to na nic,
protože vlak nejeda
a nejeda.

Onehdá jsem tak koukal na jeden film s Brandonem Lee. Asi ho znáte, Vrána. A pak jsem napsal tohle. Je to trošku temnější, ale co chcete, po takovém filmu.

***

Minulou noc se mi zdál sen,
láska a smrt přišly ke mně,
černý pták krákoral
a já na kytaru hrál smutnou píseň.
Slepé oči mrtvých přátel
osvětlovaly výjev z knihy ďáblovy,
vichřice vyvracela stromy
a domy zatracenců stály v plamenech.
Smrt otvírala staré hroby,
vrána vracela duši mrtvým,
láska přišla ze záhrobí
a pomsta naplnila pohár krví odsouzených.
Láska a smrt se spojily v jedno,
déšť spláchl slzy z chodníku,
ráno přineslo osvobození
a já se probudil mezi hroby nesmrtelných milenců.

Někdy je autorovou inspirací naprostá hovadina. Další z příkladů je tahle básnička, která vznikla při hledání tužky. 😉

***

Někde tam je,
já nevím kde.
Zkouším ji hledat,
ale šla kamsi,
já nevím kam.
Ta cesta,
po který šla,
asi už zarostla.
Mám takový pocit,
že už ji nenajdu.